Přízraky a hlubiny minulosti

Výstava Anne Imhof v pařížském Palais de Tokyo je podle Evy Skopalové velkolepou, mnohovrstevnatou a multimediální přehlídkou, která si pohrává s otázkou, jak umění zachází se smrtí. „Imhof nechala vyvstat Palais de Tokyo jako hlubinu, do které musíme propadnout,“ píše Skopalová v recenzi.

Přízraky a hlubiny minulosti

Anne Imhof se silně vepsala do mezinárodní scény současného umění v roce 2017, kdy v německém pavilonu na Benátském bienále představila dílo Faust, za které získala Zlatého lva. Její díla jsou mnohovrstevnatá, vyjadřuje se skrze instalace a performance, ve kterých však sama nevystupuje. Vytváří tak konceptuální obrazy, které nelze jednoduše interpretovat, a spíše se jimi musíme nechat doslova pohltit. Jejím aktuálním projektem je výstava Natures Mortes (Zátiší/Klidožití) v pařížském Palais de Tokyo.

Ponořme se tedy do výstavy skrze minulost: Když se v roce 1936 konaly v Berlíně XI. letní olympijské hry, svět si uvědomil propojení formy a politiky skrze kult těla a exaltovaný nacionalismus, které prorostly nacistickou propagandou. Postupná fašizace Evropy znovu posílila své pozice skrze využívání kulturního kapitálu ve prospěch ideologie: O rok později na Světové výstavě v Paříži se totiž německý národní socialismus prezentoval skrze neoklasicistní tvary, ze kterých současně čerpalo i pařížské art deco. A právě zde začíná příběh budovy dnešního muzea současného umění Palais de Tokyo, jehož dějiny prostupují výstavou Natures Mortes. Imhof si totiž sama prostor vybrala, právě kvůli minulosti, kterou místo nese. V době, kdy monumentální neoklasicistní palác vznikl, byl přirovnáván pro svou rétoriku moci budovanou skrze sochařskou výzdobu k architektuře nacistického Německa a Sovětského svazu. Palais de Tokyo bylo již od počátku navrženo tak, aby obě jeho křídla uchovávala moderní a současné umění ze státní i městské sbírky. Po vypuknutí druhé světové války a okupaci Paříže německými nacistickými vojsky místo sloužilo k uchovávání zabaveného židovského majetku. Ačkoli mu po osvobození v roce 1944 byla navrácena jeho původní kulturní funkce, kterou s různými institucionálními obměnami plní dodnes, přetrvalo zde trauma, jež z kolektivní paměti jen tak nezmizí. Anne Imhof bolestnou minulost budovy přímo netematizuje, nechává ji však skrze výstavu vystupovat – rozpadající se zdi paláce vyjevují například orientační nápisy filmotéky, která zde byla, než bylo místo v roce 1998 na čas opuštěno a vyklizeno. Imhof se svou výstavou dostala téměř až do sklepení, které dříve sloužilo jako sklad kostelních vitráží, vycpaných zvířat (depozitář Musée Levallois-Perret), archiv městských plánů a dalších cenných, a přesto nechtěných veteší minulosti.

Ruiny paláce prostupují výstavou jako alegorie minulosti, jež se pokouší kolonizovat přítomnost. Celý prostor zaplňují zbytky administrativní budovy postavené v sedmdesátých letech v Parelle u Turína. Její skleněné prvky daly vzniknout konstrukci Passage (2021), kterou celá expozice začíná, a skleněnému labyrintu, jenž následuje o patro níž. Masivní konstrukce nesou původní graffiti s politickými nápisy a jmény crew, které italský objekt obývaly, a jediným kompasem pro pohyb v prostoru je zvuk usměrňovaný prosklenými stěnami. Podobně jako u minulých projektů spolupracovala Anne Imhof s umělkyní Elizou Douglas a skladatelem a hudebníkem Billym Bultheelem. Pro Natures Mortes vznikly reproduktory pohybující se v kolejnicích nad výstavou, čímž zvuk uvádí místo do pohybu, neklade však nároky na soustředěný poslech, i přes to, že se jedná o stěžejní prvek celé výstavy.

Hlavní část expozice tvoří díla Anne Imhof, jejichž význam zůstává jakoby v pozadí (High Beds, boxovací pytle a skleněné platformy atp.). Podobně jako v případě hudby i jejich význam vystupuje a je aktivován až během performance, která celou situaci-výstavu konečně propojí a uvede do pohybu. Na rozdíl od předchozích projektů proběhnou performance až v závěru výstavy, tedy v říjnu. Výstava tak setrvává v očekávání, stávání se (ve smyslu deleuzovského devenir) Natures Mortes. Díla zatím v nehybnosti vyčkávají na význam, který do nich bude postupně vložen – vzniká tak napětí ze sousedství s aspekty výstavy, které se svého významu nemohou zbavit. Stejně tak hudební složka se pak díky performance plně spojí s prostorem a díly. Imhof do výstavy umístila díla dalších umělkyň a umělců, která spojuje temná romantika. Ta jsou pro svou minulost, kterou si s sebou do výstavy přinesla, významově plná a v kontrastu s těmi, která jej během jejího trvání teprve dostanou. Právě skrze napětí mezi očekáváním toho, co přijde, a sycením toho, co již je, vytváří Imhof situaci, která diváka přesahuje – jako kdybychom stáli na hraně propasti odhodláni skočit, a něco nás stále drží nohama na zemi.

Samotný název výstavy je spojený s drobnou ilustrací Francise Picabia z časopisu Cannibal, Tableau dada (1920), jež nese nápis „Natures Mortes: Portrait de Cézanne, Portrait de Renoir, Portrait de Rembrandt“, jímž chtěl skrze přirovnání starých mistrů k plyšové opici sdělit, že způsob vyjádření umění minulosti začal být naprosto nepodstatný. Tableau dada se do výstavy dostalo jako princip, Imhof ji nechala prostoupit zapůjčenými díly od téměř třiceti umělců a umělkyň. Ironická poznámka, kterou Picabia sdílel s dalšími dadaisty, si zde zachovává původní význam s nostalgickým pohledem do minulosti a prázdným – avšak zcela jiným – pohledem vpřed. Natures Mortes však současně vystihuje i svůj původní význam obrazu hojnosti, který podléhá zkáze: Takový výjev na výstavě představuje například dílo Adriána Villara Rochase Untitled ze série Rinascimento (2017) – instalace chladničky s tlejícím obsahem. Pojem zátiší však současně přináší pohled dějinný, spojený s časovostí a smyslem historie.

Právě tomuto rozměru Natures Mortes se věnuje centrální dílo labyrintu. Polyptych Sigmara Polkeho Axial Age (2005–2007) navazuje na myšlenky Karla Jasperse, jež vetkl do knihy O původu a smyslu dějin (1949). Dobu osovou (Achsenzeit) vymezil zhruba lety 800–200 př. n. l., kdy se podle něj ustanovily základní pojmy a kategorie, ve kterých uvažujeme dodnes. Časovost člověka a jeho dějiny jsou plošinou, odkud můžeme hlouběji propadnout do Natures Mortes. Tradiční forma zátiší, či zastarale klidožití, je mementem mori, upomínkou, že vše podléhá rozkladu – a přesto skrze proměnu stále trvá a každý zánik je tak součástí cyklu obnovy. Je tedy možné vůbec skutečně umřít? Je možné skutečně odejít, když historie nic nezapomene? Je možné vytvořit něco skutečně nového, když vše, co dnes máme a co kdy vytvoříme, vzniklo již na počátku dějin? Žijeme v klidu – nebo jen přežíváme? Ostatně český výraz zátiší je významově spřízněn s anglickým still life (doslova klidožití), který je méně radikální než latinské vanitas (marnost), jež předčí již jen nature morte (doslova mrtvá příroda). Nehybnost zátiší je frustrující balanc formy života, která se životu vzpírá.

Anne Imhof, skica k performance, 2021

Labyrint výstavy nabízí mnoholineární čtení, které umožňuje vidět proměnu jako zápas. Ve svých předchozích výstavních projektech Imhof mimo performery zapojovala i faunu. Princip „bojuj, nebo uteč“ vystupuje dialekticky jako konfrontace bojových umění (podobně predátorsky a násilně využívá technologie) a divokých zvířat. Například v trojdílné opeře Angst II (Hamburger Bahnhof, 2016) tuto situaci vytvářely poletující drony a sokoli. V Aqua Leo (2013) vystupoval osel a jinde želvy.

Ačkoli nikdo kromě Imhof a jejích nejbližších spolupracovníků dnes neví, jak budou říjnové performance vypadat, animální princip je součástí výstavy již nyní. Událost předznamenává několik monochromatických či dichromatických maleb (akryl na hliníkových plátech) Untitled / Natures Mortes (2021), jejichž hladký povrch před výstavou poškrábala. Tato série obrazů prochází celým výstavním prostorem, divokost i intenzita se stupňuje s tím, jak divák proniká do výstavy. Přestože se Imhof sama performancí neúčastní, zachycuje je v kresbách gest, kompozic a situací, které jí zůstanou v paměti. Tyto výjevy ukazují syrovost situace, performeři na nich ztrácí svou identitu, jsou jen hmotou z masa a kostí, jež se pohybuje v prostoru. Imhof představuje pohyb v několika jeho fázích, skrze chronofotografie běžících zvířat Eadwearda Muybridge. Strach motivující člověka k útěku je vlastní všem živočichům jako nejzákladnější síla přežití. Imhof dává úzkost z minulosti do pohybu, jenž probouzí přízraky. Jsou to walking dead, pochodující mrtvoly, které někdejší život zpřítomňují. Jsou to trosečníci na Prámu medúzy (1818–1819) Théodora Géricaulta, jehož chef-d’œuvre je na výstavě připomenut v několika autorových kresbách a grafikách.

Natures Mortes jsou mrtvým úhlem pohledu na věčně opožďující se život. Jestliže mluvíme o temném romantismu jako principu tvorby Anne Imhof i děl na výstavu vybraných, lze je chápat jako přízraky minulosti, které umělkyně vytrhává z temnoty. Imhof nechala vyvstat Palais de Tokyo jako hlubinu, do které musíme propadnout. Gilles Deleuze charakterizoval pád v dílech Francise Bacona (který má v úvahách Imhof nezaměnitelné místo, ačkoliv jeho díla na výstavě chybí) s tím, že „primát je dán sestupu. Ten, kdo sestupuje, kdo padá, je podivuhodně aktivní. Pád je aktivní, ale nemusí být nutně sestupem v prostoru, prodloužením. Je to sestup jako průchod smyslovosti, jako diference úrovně obsažené v počitku. […] Pád je tím nejživějším v počitku, a skrze pád se počitek jeví jako živý. […] Pád je zcela jistě aktivním rytmem“.[1] Deleuzova analýza velmi trefně popisuje zážitek, který chce Imhof prostředkovat. Výstava zahlcuje totiž téměř všechny smysly, afektivně na nás útočí, abychom se sami s díly identifikovali, aniž by zbyl prostor pro emociální distanci. Imhof tak nabízí citovou hloubku, již pozdní kapitalismus postrádá. Poté, co skončí téměř půlhodinová meditace nad zkázou v zahradě žlutých lilií – projekce Anne Imhof Deathwish (2021) –, se dostaneme až ke konečnému limitu hloubky jako takové. Znepokojujícím a ústředním motivem Natures Mortes je totiž její konec, respektive neukončenost: Nevíme, kde se vlastně nachází její dno. Instalace v Palais de Tokyo postupně přechází do podzemí, kde je výstavní prostor odlišen od neznáma jen tmou, ve které by snad ještě bylo možné se utopit…

[1] Gilles Deleuze, Francis Bacon: logique de la sensation, Paříž: Seuil, 2004, s. 78–79.

Anne Imhof / Carte blanche à Anne Imhof – Natures Mortes / kurátorky: Emma Lavigne a Vittoria Matarrese / Palais de Tokyo / Paříž / 22. 5. – 24. 10. 2021, performance: 14.–18. 10., 21.–24. 10. 2021

Foto: Palais de Tokyo