Východo-západní zrcadla

Rok 2024 byl z pohledu uměleckohistorické literatury jedním z těch bohatších, a vzbuzuje tak mnohá očekávání pro letošek. Vyšly také tituly, na jejichž čtenářskou odezvu si ještě asi počkáme. Jedním z takových je i kniha autorské dvojice Marie Klimešové a Hany Rousové Tak blízko, tak daleko. 1947–1960. České výtvarné umění v mezinárodních sociokulturních souvislostech, která se objevila v knihkupectvích v květnu minulého roku. Je výsledkem soustavné kurátorské a badatelské činnosti obou autorek. Na rozdíl od jejich předchozích projektů, syntetických prací a monografií, uvažuje české umění v rozšířeném poli mezinárodních vazeb a spřízněných obrazů (v širokém slova smyslu).

Jejich cílem byla experimentální montáž otázek a odpovědí, vlastně spíš jen otázek, kterými čtenářstvo provedou padesátými lety a jejich předpoklady. V knize najdeme jak přehledové srovnávací studie věnující se podrobně místním podmínkám vzniku daného umění, mapující tenze tehdejší scény, tak i ikonografická témata a dějiny výstav. Je rozdělena do tří tematických bloků: První se věnuje významu abstrakce jako projevu osobní svobody a sdružuje jak přehled o vývoji v jednotlivých středoevropských státech, tak i analýzu strategie jejího prosazení. Druhý oddíl je věnován široké kategorii realismu, do níž autorky řadí jak dobové existenciální přístupy, tak i otázku významu socialistického realismu jako rozšířené škály přístupů. Nakonec třetí část je věnována mezinárodním výstavám ve smyslu vyjednávacího prostoru globální politiky a umění. Tento různorodý materiál a způsob psaní daly vzniknout knize-labyrintu, která tak snad věrně odráží povahu tohoto období: bídu bytí a snahy nalézt jeho důvod. Období, které otevřel konec třetí republiky, by se dalo přirovnat k zrcadlovému bludišti, do kterého člověka uvrhl konec druhé světové války: Vidí trosky života, naráží do obrazů sebe sama a úpěnlivě se snaží najít cestu ven, anebo alespoň způsob, jak v těchto podmínkách fungovat.

Právě druh zrcadlení se stal samotným principem přístupu, který si autorky zvolily pro navigaci. Spíše než deklarovanou benjaminovskou montáž do sebe kniha vtělila promyšlený koncept Imaginárního muzea André Malrauxe, který knižně vyšel v českém překladu teprve letos. Malraux svou publikaci vydal v roce 1947 ve snaze všeobecně zpřístupnit nedostupnou sféru umění: Fotografie mu dovolovala srovnávat díla různých velikostí i sbližovat velmi vzdálené a nehybné objekty. Ačkoli Malraux sám netematizuje válečnou realitu umění, trauma, se kterým svou publikaci vydal, bylo nepřehlédnutelné: Druhá světová válka mobilizovala také muzea, díla byla přesouvána do krytů a mnohá navždy zmizela. Médium fotografie dokázalo tematizovat toto aktuální chybění, ale také otázky základů nové humanity, která zaměstnávala mysl intelektuálních kruhů 50. let. Právě s blízkostí i distancí pracují Rousová s Klimešovou v obrazových montážích, které procházejí celou publikací. Tyto řady obrazů intenzivně nutí čtenářstvo stát se diváctvem a sbírat pohledy, aby si svou sbírku v následující kapitole mohlo poskládat a v té další opět znovu celou reorganizovat. Podobně jako Malraux, když zhmotnil svůj záměr, když pózoval – až fyzicky tančil – ve své pracovně mezi obrazy. (Slavné fotografie z fáze promýšlení jeho muzea totiž vznikly až šest let od prvního vydání publikace.)

Malrauxova kniha pracovala sama se sebou jako s médiem: Vytvořila konfrontace na dvoustranách otevřené knihy, hledala tak otisk či odlesk jednoho v druhém. Otázka zrcadlení je totiž naprosto klíčová, snažíme-li se pochopit, co se dělo na východo-západní siločáře. Autorky pozoruhodným způsobem si mnohdy až krutě pohlédly svými dvěma páry očí do krystalického zrcadla. Kriticky se vymezily především v hodnocení socialistického realismu, jež na sobě má nálepku „exotiky“ umění postkomunistických států. „Dokonce by se dalo říct, že právě ona je příčinou jeho v současnosti naddimenzované popularity, v postkomunistických zemích umocněné až masochistickým zacházením s historickými traumaty.“ (s. 14) Jejich perspektiva vidí minulé trauma vnuceného uměleckého projevu, které se opětovně v několika kapitolách vrací, není však určujícím rysem celého období. Dávají tak vyniknout především jiným kvalitám téže doby, jako jsou podoby realismu ve střední Evropě. Právě upozadění dominantní politické estetiky je asi jedním z diskutabilních momentů knihy – a je otázkou, zda zmiňované projekty věnující se socialistickému realismu byly vrtáním se v historickém traumatu, či snahou předat zprávu pro nastupující generaci. Sama totiž nevím, zda nám byla již v úplnosti předána. S autorkami lze však souhlasit, že by tato perspektiva na padesátá léta neměla přehlušit všechno ostatní. Rozhodly se proto dívat i tam, kam uměleckohistorické oko zatím nesměřovalo tak často – do diskurzivních prostorů mezinárodních výstav, všednosti a každodennosti studené války i do labyrintu abstrakce v poválečném středoevropském kontextu.

Třídění materiálu však značně komplikuje grafická úprava, která nutí čtenářstvo reliéfy textu, jež předkládají různě intenzivní a jinam směřující analýzy, dohledávat samostatně. Různorodost zkoumaného materiálu je určitě předností tohoto výzkumu, která však stále hledá své formální vyjádření. Hana Rousová v minulosti realizovala podobný projekt výpovědí o minulosti, Konec avantgardy? (2011), jehož grafická úprava Adély Svobodové a Pauliny Kerleroux s mnohačetnou úrovní textů, jejich vkládáním, překrýváním a různou velikostí stránek velmi dobře odrážela způsob montáže, s jakou tým tehdy pracoval. Je proto otázkou, zda návrat k plynulosti textu bez výraznější grafické hierarchie je vstřícným krokem ke čtenářům, nebo komplikací. Dnes je jasné, že experimentální formy psaní vstoupily do akademického prostoru a linearita bílého listu již není nutná, zvláště pokud jiné řešení lépe podporuje sdělení. Experiment s knihou se stává ještě důležitější otázkou, když konfrontace formou výstavy v diskurzivním prostoru white-cube už v dnešním světě není možná: přehlídka sdružující díla ze sbírek po celém světě je v současném socioekonomickém nastavení kultury realizovatelná právě jen ve virtuálním prostoru bílého papíru. Obrazové koláže jsou proto klíčovými místy knihy s otevřeným potenciálem pro projekty další.

Význam sdělení skrze obrazovou složku podtrhuje i její umístění: Publikaci otevírá obrazová esej Válka neskončila a uzavírá ji pak emblematická Vanitas. Právě tyto pasáže tíživě a skrze prázdná místa mezi obrazy hovoří k dnešku. Projekt Klimešové a Rousové vznikl pro nejednoduchou dobu, je totiž – společně s jejich historickým hledáním – nutné se ptát, jak vůbec pokračovat v dějinách, když dnes čelíme sílícímu rozpadu hodnot, na nichž je naše společnost postavena, a krize lidskosti je refrénem každodenních zpráv našich dní. Nevím, jestli se můžeme z dějin poučit, Klimešová s Rousovou však ukazují historické snahy, jak nastavovat strategie hledání rovnováhy skrze umění. Etickým rozměrem celého projektu je memento mori, autorky jej se vší závažností předkládají současnosti. Upřímně doufám, že jej čtenářstvo v tom zrcadlovém bludišti najde. Nepíšeme totiž dějiny zabetonované minulostí, píšeme dějiny ve vztahu k nám samým – ať už to chceme, nebo ne.