Přemýšlení nad možnostmi lidského vnímání

Jednou z kulturních událostí léta se ve středoevropském prostředí stala nedávno skončená výstava Olafura Eliassona v linecké galerii LENTOS. Eliasson, známý projekty jako je Weather Project v Turbin Hall (Tate Modern, London) či spoluprací s architektonickou kanceláří Henning Larsen Architects (laureát ceny Miese van der Rohe), patří mezi světově významné umělce, s jehož prací bychom v českém prostředí jen těžko hledali srovnání. Výstava Your Cosmic Camfire v Linci nabízí Eliassovono přemýšlení nad možnostmi lidského vnímání.

V linecké galerii moderního umění LENTOS je do 22. září k vidění výstava dánsko-islandského umělce a architekta Olafura Eliassona. LENTOS tak kvalitativně navazuje na řadu úspěšných výstav prezentujících současné umění. Z těch posledních jmenujme alespoň provokativní výstavu britské dvojice Gilbert&Geoge z roku 2011 či loňskou retrospektivu původem irského umělce Seana Scullyho. Ten za pomoci harmonických barevných kompozic dokázal proměnit část galerie v meditativní prostor s podobnou silou jako na začátku 50. let Mark Rothko na výstavě v Museum of Modern Art v New Yorku. Výstava Olafura Eliassona může rovněž vybízet k meditaci. Oproti Scullymu je jeho práce s barvou a jejím umístěním do prostoru jiná. U Eliassona barevná plocha není omezena hranicemi plátna. Rozbíhá se po obvodových stěnách celé místnosti.

Olafur Eliasson se narodil roku 1967 v Kodani. Na umělecké scéně se začal objevovat v polovině 90. let po dokončení Royal Danish Academy of Fine Arts a to v souvislosti s nově založeným berlínským studiem Studio Olafur Eliasson. To představuje laboratoř zkoumající možnosti dialogu mezi uměním a prostorem, ve kterém se nachází. Najít přesné určení Eliassonova uměleckého zaměření je velmi těžké. Svými projekty se nachází na hranicích sochařství, architektury i performance.

Důležité je Eliassona vnímat jako umělce, který ve své práci nezapomíná na jednu ze základních složek umění, a to schopnost navázat dialog diváka s uměleckým dílem. Pro Eliassona je charakteristická práce se základními elementy, jako jsou voda a světlo, jehož vlastností často využívá v kombinaci se sklem. Ukázkou takové práce je budova Harpa Concert Hall v Reykjavíku, která letos získala cenu Miese van der Rohe. Eliasson zde navrhl skleněné pouzdro okolo celé budovy, které je sestavené ze zkosených skleněných osmistěnů, jejichž jednotlivé plochy v různých úhlech reagují na dopadající sluneční paprsky.

Práce se světlem, barevným působením a vnímáním prostoru je rovněž patrná na Your Rainbow Panorama vytvořeném na střeše ARoS Aarhus Kunstmuseum v Dánsku. Jedná se o uzavřený tunel ve tvaru prstence, jehož stěny odpovídají rozvržení barevného spektra. Návštěvníci mohou tunelem procházet a díky barevným stěnám nově vnímat pohled na město. Eliasson zde vybízí k přemýšlení nad prostorem uvnitř a vně. Návštěvníka nutí vstoupit dovnitř uměleckého díla a přemýšlet o nabízené běžné realitě nově. Uvnitř tunelu je člověk vystaven vlivu barevného světla, které na něj psychologicky působí podle části, ve které se právě nachází. Souvislostmi barev a jejich psychologického působení se věnoval již Johann Wolfgang Goethe v Nauce o barvách z roku 1810. Za pomoci experimentů a autopsie po dobu několika let pečlivě zaznamenával, jak daná barva spektra působí na lidské pocity. Podobný experiment vytvořil i Eliasson ve svém tunelu, laboratoři proměny lidského vnímání a pocitů z okolního světa.

Jak Eliasson sám uvádí (například v rámci TED Talks), pro jeho tvorbu je stěžejní práce s prostorem a vnímání člověka jako součást prostoru. V roce 2004 proběhla v Tate Modern v Londýně výstava Weather Project, kde Eliasson umístil na stěnu galerie obří umělé slunce a nechal místností proudit teplé žluté světlo. Na strop zavěsil zrcadlo a návštěvníci (často ležící na zemi) mohli pozorovat obrazce z lidských těl pohybujících se jako černé skvrny zalité žlutým světlem. Vtipným momentem, který Eliassona fascinuje (jak uvádí ve své přednášce na TED), je okamžik, kdy lidé pohybují svými končetinami, mávají vlastnímu odrazu v zrcadle a uvědomují si tak sami sebe v rámci prostoru.

Výstava v galerii LENTOS je ve srovnání s velkými projekty, které zde byly představeny, spíše komorního rázu. Jedná se o jednu místnost o rozměrech 800 metrů čtverečních. Divák vstupuje do tichého prostoru, který narušuje jen bzučení lampy umístěné uprostřed místnosti. Její otočná hlava s několika řadami zahnutých barevných desek, které se pomalu překrývají a otáčejí spolu se stínidlem, vytváří na stěnách místnosti barevné drama. Jak jinak nazvat dialog barev, které se v pomalém rytmu objevují na stěnách podle toho, jak je hlavní režisér ve formě lampy (v podstatě Eliasson) nechává vzájemně promlouvat a působit.

Stínítko, které se rovněž otáčí, v jedné chvíli zahalí polovinu místnosti do šera, aby na druhé straně mohl do prostoru proniknout sytý pruh fialového světla a díky důmyslnosti otočného mechanismu se sejít s protijdoucí zelenou. V ten samý moment se objeví žlutá v jiném rohu místnosti a fialová pomalu odchází ze scény, překrytá stínítkem. Žlutá nyní hraje prim. Místnost je zalita teplým světlem, které postupně tmavne příchodem červené, která smícháním se žlutou vytváří oranžovou. Nemusíme být čtenáři Goetheho a znát jeho Nauku o barvách, abychom poznali příjemný pocit radosti, který v nás teplé barvy vyvolávají. Barvy se opět proměňují. Teplé tóny střídají studené a na scénu vstupuje současně modrá a fialová. V ten moment se na protější stěně místnosti objeví pruh petrolejově zelené, který postupně roste. Překrývá fialovou i modrou, až se všechny barvy spojí a vytvoří široký pruh těžkého tmavého světla. Místnost se halí do temna, aby po chvíli opět ožila zářivými barvami.

Návštěvníkovi je sice nabídnuta dvojice vypolstrovaných lavic k pohodlnému pozorování prolínání barev, většina lidí však stojí u zdi a nechává na sebe dopadat barevné světlo. Jedná se o Eliassonovo příznačné prožívání prostoru, podobně jako v tunelu na střeše ARoS. Vnímání hranic prostoru vymezených barvou. Jsme uvnitř uměleckého díla, skrze které Eliasson divákovi klade otázky k zamyšlení. Nejen o hranicích prostoru okolo nás, ale i o našem vnitřním prostoru. O pocitech, které zakoušíme v přímém působení barev.

Součástí výstavy je rovněž menší expozice s názvem Share the Light, kde Eliasson představuje projekt Little Sun. Jedná se o prezentaci přenosných lamp ve tvaru květiny, které fungují na základě solárních panelků, umístěných z druhé strany čeho? Čtenář to nezná. Eliasson se za pomoci filmu a interaktivní expozice snaží upozornit na nedostatek elektřiny v řadě rozvojových zemí. Koupí jednotlivých květin se může návštěvník galerie zapojit do projektu a poskytnout tak prostředky k distribuci solárních květin do chudých zemí. Tato nenápadná reklama může řadu návštěvníků rušit v konečném dojmu z výstavy. Na druhou stranu má svůj význam a, věříte-li Olafuru Eliassonovi, můžete odcházet z výstavy s pocitem dobře vykonaného skutku.

Autorka je studentkou dějin umění

Olafur Eliasson / LENTOS / Linec / Rakousko / 28. 6. - 22. 9. 2013