Proces v Mánesově aneb rozklad výtvarných spolků po česku

Spolek výtvarných umělců Mánes se v průběhu letošního roku dostal do rukou skupiny podnikatelů, kteří vidí ekonomický potenciál v tradiční značce “SVU Mánes”. V jeho řadách začaly v květnu čistky: předsednictvo spolku několik členů (včetně autora tohoto textu) protiprávně vyloučilo, jiné vyštvalo agresivními útoky a urážkami, velká část členů opustila řady sdružení protestně: například malíři Zdeněk Beran, Ivan Bukovský, nebo ředitel Ústavu pro dějiny umění Jan Royt. Celkem tak spolek přišel takřka o polovinu aktivních členů. SVU Mánes sice věnčí slavná historie, dnes se z něj ale stala jen podivná pračka na peníze nejrůznějších pofiderních podniků. Stále více se totiž ukazuje, že jak nadace spravující budovu Mánesa, tak i obnovený spolek SVU Mánes se nemohou odpoutat od své kontroverzní minulosti a nezadržitelně se noří do bahna svých předchozích špatných rozhodnutí.

Do 6. prosince se v Mánesově ulici odehrává výstava vyloučených a na protest odešlých bývalých členů Spolku výtvarných umělců Mánes, která je spíše tichou demonstrací, podzimním salonem odmítnutých. Jako hlavní motiv výstavy byl zvolen obraz malíře Petra Šmahy. Vidíme na něm přízračnou diagonální postavu polomrtvého Josefa Mánesa, podaného expresívním štětcem. Za ním obrysy členů imaginární schůze a cáry jejich roztržených talárů. Nespravedlivý proces, v němž byli bezdůvodně vyloučeni umělcovi přátelé, jej poznamenal natolik, že se nyní musí z tohoto splínu léčit vlastní tvorbou. Postava Mánesa padá jako pomník umění v jakési svěrací kazajce do nepřítomna.

Pojďme se podívat tam, kde titulní obraz výstavy čerpal inspiraci. Jsou dušičky a Petr Šmaha, duchovní vůdce sdružení vyloučených členů SVU Mánes, které se označuje písmenem „M“, opět vyráží ke hrobu Josefa Mánesa na Olšanské hřbitovy. Petr Šmaha vypadá jako Josef Mánes, má i stejný knír a účes, a dokonce i narozeniny slaví ve stejný den. S každou návštěvou hřbitova jen získává autentickou patinu, stejně jako jeho vlastní reliéfní profil na Mánesově hrobu. Každý rok mistr napíše Mánesovi dedikaci olejovými barvami na stuhu z malířského plátna a ováže jí věnec z chvojí. Je to dost zvláštní oslava narozenin, takové pravidelné strojení vlastního pohřbu, které vtělenému Mánesovi zaručuje nesmrtelnost. Když věnec uschne, stuha putuje zpět do ateliéru. Vzácné stuhy se nesmí zúčastnit žádné výstavy, nesmí se o nich ani příliš nahlas hovořit a jejich veliké, blíže neurčené množství, přesně odpovídá letům Mánesovy reinkarnace. U hrobu musíme být jako první. Odpoledne totiž přichází naši odpůrci a potom možná další pohrobci Josefa Mánesa, jejichž počet v poslední době utěšeně roste. Ti, kteří přijdou po nás, by nejraději ty předchozí věnce nakopli. Já zase doporučuji, abychom napsali na stuhu „Ivánek je vůl“, nebo jiný vzkaz předsednictvu SVU Mánes. Pravý Mánes – Petr Šmaha – dokazuje svoji morální převahu a návrh se zamítá.

Toto kladení věnců bylo završením 125ti letého jubilea spolku Mánes, jehož oslavy proběhly ve stylu hasičského bálu z filmu „Hoří, má panenko“. Všechno se neslo v mimořádně slavnostním duchu, všichni se vzájemně ujišťovali o důstojném a reprezentativním průběhu oslav a mezitím předsednictvo svým přísným dohledem na slavnostní průběh způsobilo totální rozklad spolku. První narušitel byl nalezen ve chvíli, kdy Václav Špale začal připravovat výstavu spolku Mánes v Severočeské galerii výtvarného umění Litoměřicích, ale nezařadil mezi vybrané práce dílo jednatele SVU Mánes Ivana Exnera. Ten jej za trest navrhl na vyloučení. Hned na to jsme zahájili povstání nejen z morálních, ale i z estetických důvodů, protože jen málokdo si přál být vedle pana jednatele vystaven.

Pohled do instalace výstavy Proces v Mánesově

Ivan Exner, t. č. také nákupce a správce sbírky Sazka a. s. pod patronátem Aleše Hušáka, kolem sebe soustředil umělce, kteří se těmto úspěšným vekslákům zalíbili. V těch povedenějších kusech se jejich díla rozvíjí v solidní okresní surrealismus stojící někde mezi Vladimírem Komárkem a Ottou Janečkem, ty horší se od sebe navzájem liší snad jenom zvoleným tónem pastelové mlhy, ze které se noří rozpůlené broskve a jiná eroticko-magická znamení. Kromě prodeje výše popsaných originálů nabízel Mánes i další služby, například vystavení stávajících sbírek investičních společností a jejich umělecké „potvrzení“. Přísunem financí z této činnosti získával pan jednatel Exner a jeho věrná paní tajemnice Gočárová ostruhy k tomu, aby zatočili nejen s Václavem Špale, ale označovali postupně za vyvrhele všechny, kteří se svého kolegy zastávali. Zrádci byli i ti, jenž si neoprávněně zasílali maily mezi sebou. Předsednictvo nejprve vyzývalo: “urychleně opusťte virtuální prostor”, nebo “scházejte se pouze v prostorách spolku, k tomu určených”, poté začalo urážet a vylučovat.

Nakonec jsme se rozhodli sepsat proti předsednictvu petici. Na jejím základě jsme obdrželi dopis, v němž bylo uvedeno, že „hněv členů již přesáhl únosnou mez“, že jsme podepisováním petice při setkání na výstavě hrubě narušili průběh oslav našeho výročí, a proto jsme vyloučeni. Před valnou hromadou, na kterou jsme neoprávněně vnikli, panovala bojová nálada. Již na začátku bylo vidět, že to nevypadá slibně, protože řada členů, kteří zpočátku nesouhlasili s vylučováním Václava Špaleho, nyní již hlasitě přizvukovala vedení, jako například Jasan Zoubek, který dokonce poslal Jana Royta do oněch míst. Závěrečnou obhajobu členů jsme tajně poslouchali za dveřmi. V prospěch vylučovaných promluvil i rektor AVU Jiří Kotalík, avšak ani on neuspěl. Jednatel spolku, malíř Ivan Exner, neztrácel čas a vybíral od otrávených, odcházejících členů hlasovací lístky. Během druhé části schůze tak soustředil ve svých rukou více než dvacet hlasů a vhodil je do hlasovací schránky, za kterou pro tento večer sloužila jeho igelitová taška. Kupodivu – zrádci byli vyloučeni. A předsedou se stal jediný kandidát, majitel domu Diamant, takže si pan předseda bude dále moci platit nájem sám sobě a navíc tam může vystavovat svojí manželku, rovněž členku SVU Mánes. Celá schůze zanikala v urážkách a v alkoholu až do pozdních nočních hodin.

Ve Všeobecné vřavě zanikl projev Petra Šmahy, který mimo jiné vzpomenul dějiny Mánesa za první republiky. Jsou hodně vzdáleny ideálnímu obrazu, jak často slýcháme ve vzletných frázích o etickém odkazu předků a v mnohém se podobají dnešní situaci. Když se v roce 1930 se otvírala spolková budova na nábřeží, slavnost proběhla zcela v duchu toho, co známe z letošního roku. Na událost vzpomíná ve svých pamětech František Dvořák, který začínal jako asistent u jednoho z tehdy vyloučených členů, Václava Viléma Štecha. Kromě V. V. Štecha, který byl navíc vymazán z děkovné desky na budově, rozhodlo tehdy předsednictvo ještě o vyloučení Karla Holana, Miroslava Holého, Karla Kotrby, Pravoslava Kotíka a architekta Jiřího Kodla, které to bylo vyvoláno tím, že se zástupci předsednictva cítili ohroženi ve svých funkcích. Někteří členové se totiž začali zajímat o účetnictví spolku a o celý podnik spolkové budovy. Velkorysých příspěvků zejména od ředitele Živnobanky Jaroslava Preisse bylo využíváno nepříliš hospodárně, takže budovu dokázalo tehdejší vedení obrovsky zadlužit.

Pohled do instalace výstavy Proces v Mánesově

Mimořádně zasloužilý Emil Filla získal zakázku na vymalování nástěnné malby v dolní místnosti a měl za to obdržet půl milionu korun. Dnes by to bylo vzhledem k cenám jeho obrazů v pořádku, ale v tehdejších poměrech to bylo těžko obhajitelné. Než začala valná hromada, rozhodlo se předsednictvo, že jádro opozice vyloučí. To však nehodlalo odejít. Člen předsednictva, sochař Karel Dvořák, tedy zavolal policisty a ti opozičníky vyvlekli ze schůze. Taktéž vyloučený architekt Kodl zahrozil ve dveřích k předsednickému stolu: “Běda Vám” a austod, který měl tehdy službu v šatně, vyloučeným potupně hodil kabáty na podlahu. V důsledku toho spolek změnil v roce 1935 své stanovy v totalitním duchu tak, aby si jednotliví členové nemohli příliš vyskakovat. Tyto stanovy jsou dodnes v platnosti, spolek navíc obohatil tradici vytištěním kandidátky národní fronty, jediného volebního lístku, který členové vhodí každoročně do volební urny, jinak se vystavují podezření z diverze. Spolek jakoby předznamenal vývoj, kterým se ubírala celá česká společnost. Zrušení Mánesa se odehrávalo v padesátých letech a samozřejmě probíhalo direktivně z centra, ale nový státem zřízený Svaz československých výtvarných umělců pojal velkou část představitelů Mánesa do svých struktur, ti si ostatně na totalitu mohli zvykat předem. Po revoluci samozřejmě někteří členové svazu začali přestupovat do obnoveného Mánesa, ale bohužel, duch bývalého svazu, který tolika lidem dal práci a slušnou obživu, přežívá dosud jako vidina zlatého věku, kdy se umělci měli relativně dobře. Přežívá nejen jako sociální struktura, ale i jako estetický program plíživého modernismu.

Oslavy dávno skončily a další – již několikátý spolek s Mánesem v názvu, Volné sdružení „M“, je na světě. S uměleckými spolky je to dneska podobné, jako s politickými stranami. Společné manifesty o budoucnosti umění nikoho nezajímají. Jsou stejně málo atraktivní jako politický program, takřka bychom mohli říci, že příliš silná a utkvělá vize je člověku podezřelá a kazí to českou bramboračku, na kterou jsme všichni zvyklí. Sice na tu bramboračku svorně nadáváme, ale zároveň jí vaříme další a další hrnce. Naše volné sdružení není ani generačně ani názorově spřízněno, vznikli jsme ale mimořádně ryzím, českým způsobem: odporem k druhému koutu hospody, k jeho stylu jednání a i odporem k jejich estetickým doktrínám, které nás ale nějakým perverzním způsobem stále přitahují. Člověku se zatetelí srdce, když pozoruje zanikající reliéfy pražského metra, když vidí ostatky zaťatých pěstí, nebo lyrických kreaci představující družice v magnetickém vlnění, jak o tom ostatně svědčí i několik současných uměleckých projektů. A tu ve sklepě našeho bývalého sdružení můžeme vidět živoucí inventář, tvůrce, kteří se slzou v oku vzpomínají na komise, na zakázky a na to, co se všechno dobrého udělalo. Na éru plíživého modernismu „pozdně socialistické machy“ jak urazil své kolegy při odchodu ze spolku Zdeněk Beran. Bude se mi stýskat po těch zvláštních sklepeních, kam nikdo nikdy nepřijde a kam se šourá posledních pár mohykánů z Československého fondu výtvarných umělců pro chlebíčky. Ale již dost klepů. Přejeme Vám, náš bývalý významný spolku, ať se vám v budoucnosti podaří následovat odkaz Josefa Mánesa. A kdybyste náhodou nevěděli, co si o tom všem myslí, můžete se zeptat i nás. Josef Mánes se totiž stal členem „Volného sdružení M“.

Autor působí na Ústavu pro dějiny umění FF UK, je členem „Volného sdružení M“

Proces v Mánesově / Galerie Mánesova 54 / Praha / 24. 10. - 6. 12. 2013