Prostor textu v zrcadle výstavy

Žánru kurátorských textů se v posledních několika nižších desítkách let dostalo zásadní proměny a s tím i pozornosti, přesto zůstávají žánrem akademií přehlíženým a nedoceněným – možná někdy dokonce nepochopeným. Jako by přežívala představa, že text musí naplňovat pouze svoji sdělovací funkci (kdo, kdy, proč a jak), protože poetická funkce je dostupná jen „krásné“ literatuře. To by pak znamenalo, že o tak spekulativních objektech, jako jsou umělecká díla, můžeme mluvit jen utilitárně. Každý, kdo kdy četl kterýkoli z textů pravidelně na Artalku publikovaných, tuší, že je to čirý nesmysl. Co jsou ale kurátorské texty, kde se objevily, k čemu slouží a především, proč je potřebujeme? Soubor textů Marka Kremera Beautiful Madness. Art Writing as Art Curating (Krásné šílenství. Psaní o umění jako kurátorství, Valiz 2025) na tyto otázky sice neodpovídá, ale do hloubky nad nimi přemýšlí. Jejichž ediční řada vis-à-vis se věnuje praxi současného umění v teorii i historické reflexi a je v současnosti jednou z nejzajímavějších publikačních řad, co se teorie současného umění týče.

Kremerova kniha je na pohled těžká (cca 400 stran textu na pevném papíře), přesto lehká na čtení. Slova skoro sjíždí po poloprázdných papírech, které ponechávají prostor pro vlastní myšlenky po stranách, a čtení samotné se vejde do několika prázdninových cest vlakem. Je formálně rozdělena do pěti okruhů, uspořádaných kolem principů umělecké praxe. Pět částí se dále rozpadá do jednotlivých kurátorských zastávek, kde se setkává lokální nizozemská umělecká scéna s mezinárodním uměním. Jednotlivé texty nevycházejí nutně z výstavních projektů, ale představují pozici kurátorského myšlení, které pracuje s prostorem i historickou reflexí.

Okruhy jsou uvedeny teoretičtěji pojednaným syntetickým úvodem. Díky tomu čtenářstvo dostane nástroj, jak porozumět jednotlivým textům v nich sdružených, jež se vždy zblízka soustředí na tvorbu jednoho umělce či umělkyně. Některé jsou skutečnými texty k výstavám, jiné náhodnými studiemi, přepsanými a upravenými časopiseckými texty, interview a některé vznikly přímo pro tuto publikaci. To je dobrá výchozí pozice pro uvažování o mentálním experimentu skrze vlastní texty a jejich analýzu. Slovní spojení vetknuté do názvu, krásné šílenství, vychází z tradičního japonského divadla Nó, hry Motomasy Kanze Řeka Sumida z počátku 15. století. Kremer svou myšlenku kurátorského psaní vztáhl k hlavní postavě šílené ženy zoufale hledající svého uneseného syna na japonském venkově. Aby přežila dobu, než jej nalezne, vydělává si pouličními vystoupeními o svém žalu. Jsou to právě zjitřené a chaotické emocionální performance, které však slouží konkrétnímu cíli, co Kremer využil jako velmi přesnou charakteristiku dynamiky uvažování o výstavě: Proplétají se tu struktura textu, emoce a významy v jednom celku.

Prostor výstavy a prostor textu

Než se zanořím do Kremerovy dynamiky textu, chci se věnovat emancipaci kurátorských textů od akademického uměleckohistorického textu. V posledních asi patnácti letech vznikla vlna zájmu o výstavní historii (exhibition histories), která se projevila i ve vědeckých projektech u nás: Databáze výstav v českých zemích 1820–1950 (ÚDU AV ČR) a Výstava jako médium (2020), anebo zmiňme antologii Výstavy mají svou historii (2024) také z produkce VVP AVU. Naprostá většina přehlíží fakt, že jejich součástí je i svébytný prostor textu s intelektuální architekturou doplňující fyzickou výstavní realizaci, který má také svou tradici. Předválečná avantgarda propojovala výtvarné i literární strategie a zcela jednoznačně se uchýlila k poetickému teoretickému textu: Od programových textů André Bretona nebo jeho japonského protějška Shuza Takiguchi a jeho básnických experimentů či intelektuálních halucinací Vítězslava Nezvala po překračování všeho u Marcela Duchampa. Ten, podobně jako v samotném umění, rozbil rigidní kategorie uměleckých žánrů a tekutě proměňoval svou pozici i v kontextu uměleckého světa, například jeho boîte-en-valise je hybridní pozicí sebe sama mezi sebe-kurátorstvím, sebe-historizací, sebe-mediací i sebe-edukací.

Počátky kurátorských přístupů spojujeme s výstavami Alfreda H. Barra jr., Arnolda Bodeho a první Documentou, jež se poté rozvinuly v rámci vystavování konceptuálního a abstraktního umění 60. let v praxi Haralda Szeemanna, Lucy Lippard a dalších. Výstavní prostory se staly místem diskurzu, kde jsou formy v kontextu white cube udržovány ve vzájemném napětí, anebo také v napětí se svébytným historickým kontextem, který prostor přináší. Přemýšlení o výstavě jako místu setkávání významů byla výzva pro text, jeho linearitu a jeho sdělovací funkci. Po experimentech avantgard totiž vedle kurátora vznikla i svébytná postava diváctva, které do výstavy vstupuje a pro něž všechna ta díla tančí kolem. Pokud jim záměr zůstane skryt, byla celá snaha zbytečná. Tedy na pozadí procesu emancipace kurátorské profese od zaměření pouze na péči o sbírku se profiluje kurátorství jako péče o diváka. Právě to je účel textu: pečovat o vnímání, vytvářet mosty, ale zůstávat věrný umění a jeho tvůrcům i metafyzice, kterou přináší. Kremer kurátorské texty chápe jako prostory sdílení, které jsou sice virtuální, ale přímo odpovídají reálnému prostoru výstav – ať už je skutečně realizoval, nebo zůstal v potencialitě. Z knihy samotné se totiž čtenář nedovídá, zda jeho texty skutečně byly součástí výstav, či nikoli. Sám dokazuje, že to není podstatné. Opírá se o Duchampovo dílo A Guest + A Host = A Ghost z roku 1953, které konceptuálně formuluje přízračnou virtualitu kurátorských textů a jejich vztah k reálnému prostoru výstavy.

Kurátorské texty i katalogy začaly od sedmdesátých let svou konceptuálností a formálními experimenty v textu pomalu dohánět posuny, kterými prošel koncept výstavy. Například Harald Szeemann často uchovával v kurátorských textech pracovní povahu myšlenek a poznámek původně zachycených na útržcích papírů či v adresářích… Kurátorský text na rozdíl od akademického psaní si totiž neklade za cíl vytvářet syntézu, ale vytvářet intelektuální prostor úvahy. Je to prostor diskurzu, který si klade otázky a do něhož vstupuje reálný hmotný objekt. Aby fungoval, jeden i druhý se vzájemně potřebují. Kurátorské texty pevně propojují umělecká díla a myšlenky, jejich forma je proto vždycky experimentem kombinujícím uměleckohistorickou reflexi, teorii i poetiku. Od kritiky se bude lišit vždy svojí osobní angažovaností kurátora, kterou si podle mne kritika, pokud má být skutečně kvalitní, nemůže dovolit. Je to druh psaní, jež se vyjevuje kumulativně. Zůstává dlouho na pozadí každodennosti a až skrze množství ukazuje svoje principy a sílu. Právě tak proslavil kurátor-celebrita Hans Ulrich Obrist své rozhovory, které svou četností a systematičností začaly být zrcadlem kurátorské praxe. Díky tomu se dostalo pozornosti i textům prvních kurátorů, kteří se začali věnovat výstavám nezávisle na péči o muzeální sbírky. A právě do tohoto kontextu vstupuje Kremer, jehož kniha je souborem textů, skrz něž je i vlastním promýšlením virtuálních prostorů setkávání.

Prostor textu i hlubina knihy

Zmíněných pět okruhů knihy přestavuje organizační principy myšlenek v uměleckých dílech i myšlení o nich, v různosti žánrů je pak Kremerova kniha hodně vynalézavá: Jsme konfrontováni s formáty rozhovorů, souvislého textu, poznámek, e-mailových konverzací apod. Autor sám nám nedává návod na to, jak tomuhle krásnému šílenství porozumět. Až když vstoupíme za strukturu, k samotnému jádru myšlenky a jejímu sdělení, vyjeví se organizační principy, jež jsou pevně svázány s povahou uměleckých děl, k nimž se vztahují: Stopa, Gesto, Základ, Vícehlas, Neochvějnost. Každý text v daném oddíle je dobrodružnou výpravou do jádra myšlenky a současně jejím vyjádřením. Nemá ani tak smysl polemizovat o jeho jednotlivých úvahách či se snažit mechanicky reprodukovat autorova slova – co je zajímavější, je uchopit myšlenku o tom, co pro něj kurátorský text skutečně činí. Kremer svou knihou totiž jednoznačně potvrdil svébytnost a nezastupitelnost kurátorských textů, jež se někdy snažíme nevhodně vecpat do škatulky odborných knih – nebo naopak bezvýznamných črtů na papíře, povalujících se někde na parapetu galerie. Každý kurátor vstupuje do výstavního prostoru se svou myšlenkou, která – pokud svoje řemeslo zvládá – není triviální. Pracuje s dynamikou objektů či napětím významů, které vtělí do textu. Někdy to dokonce na této úrovni zůstane, jako výsledek studio visit či kurátorské úvahy.

Pro Kremera jsou jeho texty bezpochyby i klíčem ke kurátorské práci, ale ukazuje je i jako samostatnou disciplínu. O výstavách, s nimiž se texty pojily, se totiž nedozvídáme zhola nic. Dokazuje tak, že texty přežijí výstavu a jako virtuální prostory se diváctvu opětovně nabízejí k opakovanému prožití, vzpomínání a kontextualizaci. To, jak moc se taková praxe odlišuje od akademického textu, se propisuje jak do formy psaní, tak i do neuzavřenosti myšlenek. Jejich formát se často vymyká struktuře úvod–stať–závěr, ale sleduje spíše japonské haiku, jehož poslední řádek vám zamotá hlavu. Přinese nečekanou informaci, a už neposkytne její vysvětlení. Ukazuje svobodu psaní a myšlení i to, že čtenář trpí, nepřistoupí-li na tuto hru s významy.

Knihu Beautiful Madness nelze rozpitvat, jako nelze kurátorským textům vetknout pravidla a strukturu: každý dobrý autor či autorka je totiž všechny poruší. To je problém, se kterým se opakovaně Kremer musel v knize vypořádat, a je až trapně roztomilé, že hned v úvodu (s. 18) dospěl k návodu, jak takové texty psát, přestože je jasné, že ani jeden z těch publikovaných takto organizovaně nevznikl…

1.     Poznejte svůj umělecký/intelektuální materiál: umělcovo dílo, proces, přístup.

2.     Identifikujte, co ještě nevíte; definujte relevantní otázky.

3.     Rozviňte svou citlivost pro spojení: umění Û myšlení; práce Û slovo; forma Û afekt/myšlenka.

4.     Staňte se prázdným, „velkým přijímačem“, pracujte s částmi, které k vám přichází spontánně.

5.     Spojte se napřímo s umělcem, nebo taky ne. Když zvolíte druhou možnost, snažte se dostat co možná nejblíže, představte si, že jste vedle jejich osoby, jejich práce, jejich myšlenek.

6.     Čtěte náhodné i specifické texty vedle sebe, poslouchejte hudbu, pozorujte, co z toho vypadne, a použijte to.

7.     Vymyslete důrazný začátek; přemýšlejte o názvu vašeho textu během celého procesu: co je vaše zpráva?

8.     Střídejte makro a mikro perspektivu: detaily se počítají.

9.     Rozviňte svou vlastní řeč, věřte si a vždycky mějte na paměti rytmus věty.

 

Mark Kremer, Beautiful Madness. Art Writing as Art Curating, Amsterdam: Valiz 2025, 416 stran.

Foto v titulku pochází z dokumentu Harald Szeemann - Ein Portrait, SRG/RTSI, 1992
Foto knihy: Valiz