Roztřesená ruka Nik Timkové

Ve své recenzi Šimon Kadlčák hodnotí výstavu Nik Timkové, vizuální umělkyně a finalistky Ceny Oskára Čepana, jejíž práci lze aktuálně vidět v malém prostoru Parter, který je součástí Polansky Gallery. Výstavu Nik Timkové porovnává Kadlčák s díly umělců vystavených v hlavním prostoru galerie (Mirak Jamal, Anna Ročňová a Sung Tieu) a pozastavuje se především nad tím, čím se mezi sebou liší. Podle autora recenze lze u Nik Timkové nalézt snahu o upřímnou výpověď, která kontrastuje s profesionálním výrazem děl na sousedící skupinové výstavě. „Ve srovnání s tímto uměleckým profesionalismem působí díla Timkové jako vytvořené třesoucí se rukou. Přestože i tady můžeme spekulovat, zda nejde o vědomé rozhodnutí autorky apropriovat zrovna tenhle výraz, zdá se, že za ‚roztřesenou rukou Nik Timkové‘ se v tomto případě do velké míry skrývají spíše skutečné osobní pochybnosti a nejistoty. Rukopis Timkové tak může být z velké části odvozený, přesto zůstává uvěřitelný.“

Nik Timková, Knife as Outfit, 2017

Roztřesená ruka Nik Timkové

V galerii Polansky na pražské Letné právě probíhají dvě výstavy věnované generaci umělců narozených přibližně ve stejné době, a to během osmé dekády dvacátého století. Skupinová výstava Nehybnost začátku, probíhající v hlavním prostoru Polansky Gallery, představuje tři výrazné autorské individuality pohybující se na současné globalizované umělecké scéně. Díla německé umělkyně vietnamského původu Sung Tieu (*1987), v Íránu narozeného Kanaďana Miraka Jamala (*1979) a české umělkyně Anny Ročňové (*1989) ani nemusí mít mnoho společného po tematické stránce, přesto vzájemně vstupují do smysluplného prostorového dialogu. Ke vzájemnému porozumění je předurčuje tvarová a materiálová blízkost a také vědomí toho, co role umělce v současnosti obnáší – globální srozumitelnost, rukopis poučený stoletím moderního umění i aktuálními vizuálními trendy a výrazný autorský vklad a kvalita navzdory tomu, že originalita je v internetem obnažené záplavě tvůrců už navždy ztracený pojem. Přestože kritéria, jimiž se kurátorka Christina Gigliotti řídila při oslovování umělců, zůstávají tak trochu záhadou, všechno dobře funguje právě díky generačnímu porozumění všech zúčastněných. Všichni jsou zkrátka na jedné lodi.

Mirak Jamal, Anna Ročňová a Sung Tieu na výstavě The Stillness of a Departure, Polansky Gallery, 2017

Christina Gigliotti je jako kurátorka podepsaná i pod samostatnou výstavou Nik Timkové, která souběžně probíhá v menším prostoru Polansky Gallery zvaném Parter. Také Nik Timková na výstavě Knife as Outfit aspiruje na to, aby byla vnímána jako plnohodnotná členka globalizované umělecké scény, jak jsem ji popsal v úvodním odstavci. Při ignorování určitých místně specifických souvislostí pak ani není na místě polemický tón a můžeme prostě uznat, že Timková již její součástí je. Tento jednoduchý pohled ale narušuje fakt, že ačkoli je Timková vrstevnice umělců z Nehybnosti začátku (sama je ročník 1986), vstoupila na česko-slovenskou scénu o něco dřív: v době, kdy diskurzivní dělení na globální a lokální ještě nepostrádalo smysl a bylo předmětem vážně míněné (byť někdy komicky vyznívající) debaty. Schopnost reagovat na zahraniční trendy, v souladu s nimi nacházet ta správná formální řešení a vyjadřovat se univerzálně srozumitelným jazykem ještě nebyla samozřejmým předpokladem, ale spíše výsadní dovedností několika vybraných jednotlivců. Ti za to pak byli adorováni, případně napodobováni jedněmi, zatímco jiní je ze stejných důvodů odmítali jako nepůvodní a vypočítavé. Tento zdánlivě zanedbatelný rozdíl mezi tím, kdy se na místní scéně začala prosazovat Nik Timková a dejme tomu Anna Ročňová (nebo libovolný jiný umělec s datem narození po roce 1985, o němž je více slyšet až v posledních cca 4 letech), pak podle mě zajímavým způsobem ovlivňuje i výslednou podobu jejich umělecké výpovědi. Nejprve se však podívejme na to, jak vlastně výstava Knife as Outfit vůbec vypadá.

Anna Ročňová, Bez názvu, 2017

Na rozdíl od hlavního výstavního prostoru Polansky Gallery evokuje Parter spíše než ambiciózní soukromou galerii, jejíž součástí ve skutečnosti je, nezávislý off-space. Co prostor postrádá směrem do šířky, jako by vyhřezlo směrem vzhůru. Této dispoziční vlastnosti Timková přizpůsobila i kompozici výstavy. Hned u vstupu visí od stropu zavěšený asi čtyřmetrový nůž z názvu výstavy, vyrobený vzhledem k funkčnímu účelu pravého nože z paradoxního materiálu – džínoviny vycpané měkkým filcem. Špička nože se nezabodává do podlahy, namísto toho se po ní schlíple plazí. Vertikální nůž tak plynule přechází v horizontálně položený pařát z téhož materiálu, rozprostřený po podlaze jako extravagantní fatboy. Dlouhé okousané nehty pařátu působí o poznání hrozivěji než boubelatý nůž. V místnůstce, do níž chodba s pařátem a nožem ústí, je pak na stěně adjustovaná digitální koláž, změť obrazů invertovaná do stříbřitých odstínů s výrazně ostrými, tmavými konturami. Ostrost obrysů je v kontrastu k tupému noži, zatímco větvící se struktury, jimiž je plocha koláže pokryta, na tvar nože i pařátu plynule navazují.

Kurátorka Christina Gigliotti v úvodním textu poznamenává, že říznutí tupým nožem bolí víc než ostrým. To je asi pravda, zároveň bych však doplnil, že volba tupého nože neumožňuje chirurgicky přesný řez, jenž by odkryl dříve skrytou kresbu konkrétní tkáně. Jenže o něj se Timková evidentně ani nepokouší a zdá se, že požadovat po ní takový přístup by bylo necitlivým zásahem proti její přirozenosti. Tady se totiž pohybujeme v hájemství emocí, nikoli racionální analýzy. Stejně tak motiv ruky, který v posledních dvou či třech letech ovládl obrazotvornost Timkové, zůstává do velké míry nevysvětlený. Osobně mám tendenci interpretovat jej jako autoportrét: obličej, tedy část těla, jejíž pomocí nejčastěji demonstrujeme našemu okolí sebe sama, je pro nás samotné neviditelný. Naše vlastní obličeje známe jen zprostředkovaně, jako odraz nebo otisk. Fyzické jednání našeho já tak sami nejčastěji pozorujeme skrze činnost rukou, jež naopak my využíváme k manipulaci s okolím. Pro výstavu je jedině příznačné, pokud si rovnou představíme prsty klouzající po povrchu dotykové obrazovky.

Nik Timková, Knife as Outfit, 2017

Jako o něco konkrétněji definovaný prvek výstavy se jeví nápis Spell Spinner, který v jednom místě trčí z jinak nekonkrétní a zastřené kompozice digitální koláže. Kromě toho, že je spinner žhavým kandidátem na slovo roku 2017, evokuje mi tenhle výkřik něco jako googlovské „Zkusím štěstí“, tentokrát jako generátor náhodného výsledku v magickém světě čar a kouzel. Jaké kouzlo se ale v tomto případě vygenerovalo, zůstává znovu nejasné. Tušení jednoznačného významu je klam, způsobený přítomností psaného slova, od něhož jistou významovou didaktičnost očekáváme. Ať už sám o sobě nebo v souhře s celkem výstavy zůstává Spell Spinner nedovysvětlený a záhadný – tak jako každá správná kletba.

Vizualita vystavených prací je potom plně v intencích produkce Gothic Disneylandu, neformálního uskupení creepy rodiny Adamsových, jehož členy jsou vedle Timkové ještě Jakub a Anežka Hoškovi. Kladem vzájemného prolínání rukopisů, jak ho od této trojice známe, je fakt, že vytváří brand s vlastní rozpoznatelnou symbolikou a stylem. Negativem pak je, že kdykoli se mluví o Nik Timkové, mluví se v lepším případě tak trochu a v horším jenom o Jakubu Hoškovi. U této výstavy, která je inzerována jako autorská a sólová, je na místě tuto nepříjemnou skutečnost zmínit.

Vyjadřovací prostředky Gothic Disneylandu ještě před několika lety sloužily jako výrazný vzor esteticky orientované části nejmladší umělecké scény. Dnes už trojice Hoškovi/Timková z role trend setterů trochu odrostla. Dá se ale říct, že už je jejich vizualita neaktuální?

Nik Timková, Knife as Outfit, 2017

V úvodu tohoto článku jsem naznačoval, že postavení kolektivní výstavy Nehybnost začátku vedle samostatné prezentace Nik Timkové prostorách Polansky Gallery nabízí zajímavé srovnání. Při pohledu na díla vystavená na Nehybnosti začátku – ať jsou to obrazy/objekty ze stavebního materiálu Miraka Jamala, malby na zakázku od Sung Tieu nebo prostorové objekty Anny Ročňové – je až zarážející suverenita a přesnost, s jakou umělci přistupují k volbě klíčových formálních a estetických řešení. Kombinace zvolených prostředků někdy lícuje tak dokonale, že výsledný tvar působí téměř mechanickým, nelidským dojmem. Což je zvlášť zarážející, jedná-li se třeba o expresivní malbu. Stejný dojem – a jde spíš o fascinaci než odmítnutí – ve mne v poslední době vyvolává řada uměleckých děl nejmladších autorů.

Ve srovnání s tímto uměleckým profesionalismem působí díla Timkové jako vytvořené třesoucí se rukou. Přestože i tady můžeme spekulovat, zda nejde o vědomé rozhodnutí autorky apropriovat zrovna tenhle výraz, zdá se, že za „roztřesenou rukou Nik Timkové“ se v tomto případě do velké míry skrývají spíše skutečné osobní pochybnosti a nejistoty. Rukopis Timkové tak může být z velké části odvozený, přesto zůstává uvěřitelný. Způsob, jakým se autorka vztahuje k vlastním vzorům a jak z nich čerpá, nepřipomíná ani tak Instagram, jako spíš MySpace. Zatímco Instagram znamená brodění se záplavou zaměnitelně atraktivních jednotlivostí (algoritmicky vybíraných z myriád relevantních příspěvků), MySpace je osamělým pokojíčkovým hledáním spřízněných duší roztroušených v oceánech internetu, kde se za monitorem skrývá skutečný člověk. Její dílo je tak – vzhledem k výtkám, jež na jeho adresu donedávna zaznívaly, možná trochu překvapivě – spíše upřímně osobní než profesionálně chladné. Nepředstírané emoce, nejistota, sny, touhy, lásky, radosti i zlosti jsou jeho součástí. Umělecká tvorba Nik Timkové je emo, MySpace a tím pádem i trochu retro. To však není zamýšleno jako výtka. Stejně jako všechny další rozporuplné momenty v tvorbě Nik Timkové, je i tento způsoben faktem, že jde v jádru o upřímnou osobní výpověď.

Nik Timková / Knife as Outfit / kurátorka: Christina Gigliotti / Polansky Gallery - Parter / 24. 5. - 15. 7. 2017

Mirak Jamal, Anna Ročňová, Sung Tieu / The Stillness of a Departure / kurátorka: Christina Gigliotti / Polansky Gallery / 24. 5. - 15. 7. 2017

Foto: Martin Polák