Smířit se a odejít

Pro prostory Domu umění v Českých Budějovicích připravil umělec a grafický designér Robert V. Novák ve spolupráci s kurátorkou Silvií L. Čúzyovou výstavu svých fotografických děl. O jednotlivých snímcích i celkové instalaci píše v následujícím příspěvku student dějin umění David Bláha, který se pozastavuje nad vizualitou Novákovy volné tvorby, která je do určité míry ovlivněna jeho profesí grafika. "Pro Nováka je podle jeho vlastních slov fotografie alternativou psaného slova, ale ze zamýšlené vážné filosofické komunikace s divákem bohužel zbývají jen kvalitní líbivé fotografie, které jsou v důsledku spíše ilustracemi jeho nedostupných myšlenek, než aby byly schopny komunikovat samy o sobě," píše Bláha.

Smířit se a odejít

Robert Vojtěch Novák je všestranný umělec, v jehož tvorbě je vše úzce propojené a každý detail má svůj význam. Tak byl alespoň veřejnosti představen roku 2013 na plzeňské výstavě Časový optimista, která se snažila návštěvníkům Západočeské galerie přiblížit, v jakém prostředí vznikají jeho kritiky vysoce ceněná grafická díla – návrhy především uměleckých knih a vizuální komunikace různých kulturních institucí. Výstava byla koncipována jako nahlédnutí do umělcova ateliéru a procesu jeho tvorby.

V českobudějovickém Domě umění můžeme aktuálně vidět výstavu Opustit toto místo, která se soustředí na výsek Novákovy tvorby, a to na jeho fotografie. Ty sice často využívá pro své zakázky, jako jsou obálky knih nebo ilustrace, fotografování je pro něj ale také důležitou součástí samostatné umělecké práce, které se věnuje déle než práci grafika. První velká výstava zaměřená na fotografickou tvorbu Roberta V. Nováka proběhla roku 2016 v brněnském Domě umění a ta letošní českobudějovická z ní v určitých polohách čerpá a překrývá se s ní.

Hranice zobrazení

V expozici je k vidění především krajina a její části, často s lehkým dotykem a tušenou přítomností člověka. Na diváka tak působí zvláštní snová atmosféra – jediní lidé, které můžeme v expozici spatřit, jsou skryti ve vzdálených autech projíždějících noční krajinou. Prezentované fotografie v několika případech oscilují na hraně realismu a abstrakce. Někdy se ještě dá odvodit, co fotka zobrazuje, v některých případech se už význam vytrácí a my se jen díváme na obraz sám o sobě. Novákova fascinace novými, neobyčejnými úhly pohledu se zde koncentruje – cílem je opustit dobře známé místo běžného dne a dostat se za viděním zprostředkovatelnou realitu.

Reprodukce Nebezpečí, která není zavěšená na zdi, nýbrž položená na zemi, divákovi může chvíli vrtat hlavou – není totiž jasné, jak zobrazení chápat, která strana je „nahoře“ a která „dole“. Až po chvíli se dá vytušit, že patří právě na zem a nemá žádnou horní ani dolní stranu. To se však mění v situaci, kdy je stejná fotografie užita na plakátu lákajícím na tuto výstavu, zde už ovšem hořejšek a dolejšek má. A právě v tomto porovnání vyvstává najevo, jak se stejné zobrazení mění ve vztahu ke svému kontextu.

Meditativní nálada se koncentruje v poslední části výstavy, kde je k vidění Novákův model knihovny a tzv. Špinavá kniha. Asociativní model knihovny je objekt pečlivě a trpělivě slepený z obyčejných špejlí natřených na bílo a Špinavá kniha zas nenabízí nic víc než svých 400 černých stran, které byly po patnáct let natírané kaligrafickou tuší. Jako je fotografování či zahrádkaření pro Nováka kreativním odpočinkem, natírání knihy na černo už plní funkci meditace a stává se určitým způsobem konzervace času.

Hledání významů

Pečlivý divák, kterému nestačí pouhá estetika vystavených fotografií, se může začíst do několika vět na zdi vedle vchodu: „Opustit znamená vydat se v budoucnu na cestu. Horizont je zdánlivě nedosažitelná hranice, Temná noc vede k poznání. Cesta na Horu se tak stává možností, jak přelstít Alhazéna a vejít za zrcadlo. (I tato zkušenost bude později do příběhu začleněna.)“

Text odkazuje například k vystavené fotografické sérii Horizont událostí, „Temná noc“ zase evokuje Novákova slova v katalogu k jeho výstavě ALBVM, kde píše o své fascinaci tím, jak odlišně naše oko vidí ve tmě. Na téma vizuality a vnímání navazuje i odkaz na Alhazéna, středověkého arabského učence, který zkoumal principy šíření a lámání světla, zdokonaloval techniku camery obscury a zabýval se funkcí lidského oka. V potenciálním odkazu na Alenku a svět za zrcadlem už začínáme spekulovat a hledat významy, kde se dá.

Hermetičnost, vrstevnatost a různé souvislosti Novákova díla – jak o nich ostatně píše v doprovodném textu kurátorka Silvia L. Čúzyová – jsou v jeho práci nepochybně přítomné, bohužel se nám ale nedostává mnoho klíčů, jak do těchto vrstev proniknout. Kurátorský text je sice tematicky poetický, v důsledku se z něj ale nic zásadního nedozvíme. Víme, že je co hledat, ale nevíme co. Návštěvník si tak na všechno musí přijít sám, což může vést k tomu, že klouže po povrchu fotografií samotných a brzy hon za smyslem vzdá.

Od tohoto povrchního čtení by diváka mohla odvést kurátorkou zmíněná charakteristika děl jako site-specific, což ale ve skutečnosti bohužel vůbec nefunguje. Opustit toto místo je druhou zastávkou komorního výběru Novákovy tvorby, téměř totožná výstava proběhla loni v listopadu v rámci bratislavského Měsíce fotografie. Díla jsou prezentována jako jednotný soubor, a tak i fungují – v bílém tichém prostoru galerie komunikují především mezi sebou.

Opouštění jako únik

A protože jde výstava svojí estetikou divákovi vstříc, většina návštěvníků tak nejspíše jen pokývá hlavou, že se jim fotky líbí, a hledání opustí. Novák totiž svou prací nic neproblematizuje – prezentuje barevně sytý vizuální minimalismus na hranici s abstrakcí, který je divácky vděčný a který si vyzkoušel snad každý, kdo se o fotografii aktivně zajímá. Pro Nováka je podle jeho vlastních slov fotografie alternativou psaného slova, ale ze zamýšlené vážné filosofické komunikace s divákem bohužel zbývají jen kvalitní líbivé fotografie, které jsou v důsledku spíše ilustracemi jeho nedostupných myšlenek, než aby byly schopny komunikovat samy o sobě.

V rozhovoru pro ČT mluví autor výstavy o tom, že se v jeho dílech odráží tragicky vyhlížející osud planety Země a že opouštěním nemá na mysli pouze duchovní cesty, ale i únik lidstva do vesmíru, který by nás mohl ještě zachránit od blížící se katastrofy. S tímto tušeným osudem ve své tvorbě nebojuje, ale melancholicky se s ním smiřuje a uniká do jiných, mytologických a metafyzických světů. Jako mnozí, i Novák nijak svou prací nerozporuje moloch světového trhu a globalizace, který naši planetu může brzy zničit, ale spíše ponouká k tomu uniknout a „opustit toto místo“.

Robert V. Novák / Opustit toto místo / kurátorka výstavy: Silvia L. Čúzyová / Dům umění města České Budějovice / České Budějovice / 10.1. – 11.2. 2018

Foto: Jan Mahr. Fotoreport najdete zde.