Stará mladá šohaj na Hané

Jiří Ptáček aktuálně připravil pro Galerii pekelné sáně v Kroměříži blok tří výstav, které jsou propojeny tématem postavení člověka ve světě neboli návratů domů. Skrze výstavu dvojice Daniela Vlčka a Pavly Scerankové a samostatnou výstavu Silvie Krivošíkové se postupně dostaneme k prostorově nejvelkorysejší, a přesto konceptuálně minimalistické instalaci Václava Stratila. Laskavá ironie Skandálu na Hané zprostředkovává žitou zkušenost “umělce v důchodu” nebo každodenní prožívání lehkého stáří v rodinném domu se zahradou na periferii jeho rodné Olomouce, kam se Stratil přesunul před necelými třemi lety ze svého brněnského působiště.

Doba olomouckého pobytu se tak stala časovým a koncepčním vymezením vystavených děl. Instalace působí kompaktně a subtilně, drobné kresebné intervence na zdech se mísí s texty na papíře, které jsou instalovány na sádrokartonových deskách “ledabyle” opřených o zdi galerie. Drobným, ale výrazným instalačním detailem je, že tyto desky “levitují”, jejich dolní hrany se nedotýkají podlahy, každá stojí na páru jablek. Další jablka, volně rozmístěna po podlaze, prostorově vyvažují subtilnost kreseb. Ticho přerušují jenom nepatrné ruchy z obrazovky, ve které běží záznam performance: Dvě dřevěné židle a hůl jsou v tamní scéně ponechány jako pozůstatky konceptuálního gesta.

Jiří Ptáček v úvodu svého textu připomíná důležitost, jakou je pro Václava Stratila práce s textem i autoportrétem. Jedním dechem zmiňuje soubor kreseb menších formátů z 1. poloviny 90. let, na kterých se opakuje slovo nuda. I když tehdy šlo mimo jiné o subverzivní kritiku minimalistického jazykového konceptualismu a intelektuální provokaci, v průběhu času si tyto strategie osvojil, a tužka a papír se staly dostačujícími prostředky pro jeho osobitý projev na pomezí poezie a výtvarného umění. Skandál na Hané bychom tak mohli číst i jako další stupeň sebereflexivního zkoumání vlastní pracovní metody “nicnedělání”, kdy princip provokace a silných performativních gest ustupuje, a postupně se zvýrazňuje autorova schopnost citlivého (sebe)pozorování.

Skutečná nuda tentokrát plní funkci neviditelného pojiva mezi řádky textů pojednávajících o vnímání času nebo o drobných všednodenních situacích, které se zdají být popisy nejdramatičtějších událostí, s jakými se Václav Stratil (na Hané) potkává: O tom nepatrném pohnutí prstu nikdo neví nebo nejlepší budíček je moucha. Hanácké nářečí i obraz tamní krajiny jako klidného rovinného horizontu se stává vděčným terčem škádlení a metaforou pro žití na periferii, která současně sebeironicky zrcadlí dny, kdy není kam spěchat: Gde deš? Još zbela? Ase ja… a sledování počasí je starostí i kratochvílí zároveň: bode pršet. Imaginativní poklidnost nicnedělání na Hané, kterou slova Václava Stratila popisují, mi připoměla letní prázdniny s prarodiči. Ve vzduchu bylo horké dusno, kamarádi a kamarádky daleko a dědeček dřímal na židli v zahradě. Představuju si, že dny byly pravděpodobně stejně nesnesitelně dlouhé pro nás oba.

Koneckonců tato dvoudomost role dítěte a staříka je přítomna v celé výstavě a interpretovat bychom ji mohli jako demonstraci mysli, která je natolik svěží, že dokáže vnímat slábnutí své nezávislosti a soběstačnosti a v určité míře i jako přemýšlení nad metafyzikou času. I tyto existenciální témata Václav Stratil vystihuje jednoduchými gesty, ve kterých je vždy skryto několik vrstev subverze: současný Václavův autoportrét tvoří diptych se zátiším s kyticí, přičemž motiv kytek i vázy stylizuje do dětského rukopisu. Některá textová sdělení ve formě typického úhledného psacího písma jsou pojednána jako dětská omalovánka, kdy jsou oblouky písmen vybarveny pastelkami i navzdory jejich tíživému sdělení: Zemřela nám sestra Liduška.

Dílem, které polemizuje o času nebo stáří jako proměně v dítě asi nejlapidárněji a současně ho vnímám jako stěžejní, je videoperformance, kdy Václava Stratila sledujeme vcházet na scénu, postupně usedat z jedné židle na druhou a zase z ní odejít. Zápletka spočívá v tom, že zatímco do kompozice vchází bez jakékoliv pomoci, z druhé židle si postupně bere hůl, aby z ní odešel. Pointa je skrytá v názvu díla, který najdeme jen v plánku výstavy: Stará mladá. Spíš než by se nám performance snažila vnutit přesvědčení, že “věk je jenom číslo”, reprezentuje dětskou hru na předstírání, že staří jsme jenom “jakože”, stačí jakýkoliv kostým a rekvizity. 

Skandál na Hané u sebepozorování nekončí, vyzývá nás ke hře, kontaktu a komunikaci, a to kromě názvu performance zejména i v intervencích na zdech. Text se v případech názvů abstraktních kreseb zcela emancipuje a přejímá na sebe celý význam, navzdory předstírané podružnosti. Kdo ignoruje výstavní plánky s označením názvů, tomu může leccos uniknout. Asi dva metry dlouhá čára žlutou křídou tak představuje Kokořičné pole, série drobných kreseb různě umístěných vodorovných čar je zase Pole na Hané. Nenápadný nápis tužkou ruce za zády jsem si přečetla jak jinak než s rukama za zády… jinak také typickým Václavovým gestem. A drobné černé čtverce načmárané na zdech fixem jsou Knírky, jinak asi jediný náznak minulých provokací, které dokázaly někdy zcela bez kontroly způsobit reálné skandály, zrušit pořady veřejnoprávní televize a otřásat děkanáty. 

Aktuální provokaci směrem dovnitř umělecké scény nebo trhu s uměním představuje nejpočetnější série textových kreseb, kde se opakují slova Dělám na kšeft. Kéž by byla sebeironickým povzdechem nebo doznáním nad jinou, skandalózní spolupráci na Hané s olomouckým Telegraphem a jeho zakladatelem Robertem Runtákem.

Václav Stratil vždy tvořil v kontextu a kontaktu s jinými. Jiří Ptáček je jeho dvorním kurátorem a v případě této výstavy je zřejmé, že vznikala ve společném dialogu. Mým jediným otazníkem k jinak velmi zdařilému společnému výsledku je použití instalačního prvku jablek. Rozumím tomuto rozhodnutí z hlediska pojednání prostoru, ale významově do instalace vnáší možná až příliš moc těžkopádnosti a patosu. Zatímco díla na výstavě balancují na hraně vážnosti a osobitého humoru, symbol jablka je v tomto případě až moc kulturně zatížený a chybí mu lehkost. V mysli se mi vynořují asociace na barokní vanitas, biblický hřích nebo “podzim života” , i když může jít jenom o simulakrum zahrady, kde díla na výstavě docela pravděpodobně skutečně vznikaly.

Skandál na Hané Václava Stratila a Jiřího Ptáčka je jinak svěžím výstavním příspěvkem, tematizujícím marginalizované a pořád spíše tabuizované nebo přehlížené téma stáří a proměn s ním souvisejících. Přistupují k němu subverzivně, ale s citem, laskavostí a sebereflexí a daří se jim mluvit o všedních věcech – a nebýt přitom banální. Koneckonců, z pozice pedagoga a úspěšného umělce v důchodu může být pracovní strategie sebereflexe užitečným doporučením a vzkazem i mladším rozhněvaným kolegům.

Václav Stratil / Skandál na Hané / kurátor: Jiří Ptáček / Galerie Pekelné sáně v Kroměříži / Kroměříž / 11. 4. 2025 – 29. 6. 2025

Foto: Tomáš Vrtal