Turner Prize získala sochařka Veronica Ryan

Vítězkou britské Turner Prize pro rok 2022 se stala sochařka Veronica Ryan. Šestašedesátiletá umělkyně s karibskými kořeny je autorkou pomníku připomínajícího generaci původního obyvatelstva Karibiku migrujícího do Velké Británie.

Veronica Ryan, Annonaceae, Moraceae a Annonaceae, 2021. Financováno Hackney Council; produkce Create London. Foto: Andy Keate. Se svolením autorky, Paula Cooper Gallery, New York a Alison Jacques, Londýn

Veronica Ryan (* 1956) se po tříleté pauze stala individuální vítězkou ceny – v roce 2019 si ocenění rozdělili všichni čtyři finalisté*ky, v roce 2020 se kvůli pandemii tradiční udělení ceny nekonalo (rozdána byla pouze stipendia) a vloni soutěžily umělecké kolektivy. Ryan byla nominována za své dva nedávné projekty. V loňském roce připravila výstavu Along a Spectrum v galerii Spike Island v Bristolu a v říjnu 2021 také umístila do veřejného prostoru londýnské čtvrti Hackney bronzové a mramorové skulptury připomínající karibské ovoce chlebovník, cukrové jablko a láhevník, které odkazují k tzv. generaci Windrush – přistěhovalcům*kyním z karibských ostrovů, kteří emigrovali do Velké Británie mezi lety 1948 a 1971.

Ryan vytváří skulpturální díla a instalace s využitím organických tvarů a materiálů, kombinuje je s umělými formami a vkládá je do nejrůznějších nádob a přihrádek. Řada jejích objektů je inspirována flórou Montserratu, karibského ostrova, kde se narodila. Ještě koncem padesátých let však s rodinou přesídlila do Velké Británie. Osobní, rodinná i kulturní historie Veronicy Ryan je určující pro proces její práce, ve které rezonují témata jako vytěsnění, fragmentace, odcizení nebo ztráta. Jak dokládá v rozhovoru pro The Guardian, její motivy však neodkazují prvoplánově k migraci, kolonialismu či rasovým problémům; oproti tomu zdůrazňuje významovou mnohovrstevnatost svých děl. „Zneklidňuje mě, když je moje práce chápána jen v kontextu obchodních sítí nebo rasy“, dodává. Na umělecké scéně se autorka pohybuje již několik desítek let. Po slibném začátku své kariéry se ale podle svých slov téměř dvě desetiletí setkávala ze strany uměleckých institucí s odmítnutím. Nedávný obrat v tvorbě posledních let vyzdvihla porota ve svém vyjádření k volbě Veronicy Ryan, kterou ocenila za „osobitý a poetický způsob, jímž rozšiřuje sochařský jazyk“ a „zjevný posun v práci s prostorem, barvou a měřítkem jak v galerijním, tak ve veřejném prostoru“ a odměnila ji sumou ve výši 25 tisíc liber (víc než 700 tisíc korun). Ryan se zároveň stala nejstarší oceněnou umělkyní v historii Turner Prize.

Letošní výstava finalistek a finalistů probíhá v Tate Liverpool až do poloviny března 2023. Kromě Veronicy Ryan byla nominována fotografka Ingrid Pollard, multimediální umělkyně Heather Phillipson a nebinární osobnost Sin Wai Kin, jejichž tvorba v sobě spojuje film, performanci a statické obrazy. Zbývající finalisty a finalistky porota ocenila 10 tisíci librami.

V porotě letos zasedla Irene Aristizábal, kurátorka pro veřejný program BALTIC, dále Christine Eyene, která vyučuje kurz současného umění na Liverpool John Moores University. Zasedl zde také Robert Leckie, ředitel galerie Spike Island, a Anthony Spira, ředitel MK Gallery. Předsednictví poroty se ujali společně Alex Farquharson, ředitel Tate Britain, a Helen Legg, ředitelka Tate Liverpool, které cenu spoluorganizují.

Právě obsazení poroty se stalo jedním z hlavních bodů kritiky: Zasedli v ní totiž ředitelé nebo kurátoři, kteří se podíleli na výstavách, jejichž tvůrkyně pak ocenili. Jedná se tedy o střetu zájmů. Další bod kritiky, podobně jako je tomu u české Ceny Jindřicha Chalupeckého, směřuje na výběr uměleckých osobností pracujících se žádanými tématy genderu, queer kultury, etnických minorit, znevýhodněných skupin obyvatelstva a podobně. Kritika směřuje k povrchnosti a trendovosti zastoupených letošních autorek a autorů. Její letošní laureátka je tak pro mnohé příjemným překvapením. Například kritik Jonathan Jones „se obával, že Veronica Ryan je příliš dobrá na to, aby Turner Prize vyhrála. Anebo spíše příliš dobrá na to, čím se [tato cena, pozn. VT] často zdá být – drzým, hlasitým, senzacechtivým potěšením pro masy“. Sochy Veronicy Ryan vnímá oproti tomu jako „meditativní a poetické; jejich význam zraje v čase namísto toho, aby vás udeřil do obličeje“. Otázkou tak zůstává, kterým směrem se vydá jedno z nejsledovanějších světových uměleckých ocenění příště, radikalita z minulých let, zdá se, nebyla žádoucí.