Poznámky k filmu Zkouška umění I (Milena Bartlová)

Film Zkouška umění, který si k oslavám svého 220. výročí nechala natočit nejstarší česká umělecká vysoká škola, Akademie výtvarných umění, vyvolává protichůdné emoce – od nadšení přes zklamání až k rozčilení nad tím, jak AVU mohla něco takového dopustit. Redakce Artalku proto oslovila několik autorů a autorek, kteří mají vztah k uměleckému vzdělávání a na film a jeho téma dokážou nabídnout rozličné pohledy. Začínáme komentářem od profesorky Vysoké školy uměleckoprůmyslové Mileny Bartlové.

Kritéria umění

Umění se vyučuje na vysokých školách, což není zdaleka samozřejmé, ale je to už pár století fungující systém: umělci už nejsou specializovanými řemeslníky, ale zvláště nadanými lidmi s jedinečnou citlivostí, díky níž dokáží vtělovat do obrazů, soch a instalací jakési vyšší (nebo možná hlubší) duchovní obsahy. V našem prostředí se dodnes považují přijímací zkoušky na vysoké školy za nezbytné a právě na uměleckých školách se vnímají jako zcela pochopitelné. Umění přece může dělat jen ten, kdo má na to talent, a větší část těchto zkoušek máme tradičně spojenou s právě s adjektivem talentové. Akademie výtvarných umění v Praze si ke svému 220. jubileu objednala mimo jiné film a jeho tvůrci zvolili téma přijímaček. Zkouška umění se režisérské dvojici Adéla Komrzý a Tomáš Bojar podařila, je formálně kvalitní a inteligentně zábavná. Díky koproducentství České televize se může dostat k mnohem širšímu publiku než nyní v kinech. Bude tedy v nemalé míře tím, čím se výtvarné umělecké vysoké školy představí veřejnosti.

Film dává nahlédnout uzoučký okraj našeho vysokoškolského systému, totiž průběh přijímacích zkoušek do tří z dvaceti ateliérů malé, ale prestižní vysoké školy, nesoucí již dvě století vznešené jméno Akademie. Klasickou důstojnost však v sobě stále ještě nese celý vysokoškolský systém, který je zatím jen na svých okrajích, totiž právě na uměleckých školách, konfrontován s otázkou, zda je nadále přijatelný striktní a masivní systém hierarchických mocenských vztahů, který jej charakterizuje. Uchazeči a uchazečky, které ve filmu sledujeme v subjektivně krajních životních situacích přijímacích zkoušek, podepsali souhlas s filmováním a je dobře možné, že by souhlasili i s tím, že jako ústřední motiv filmu se ukazují různé formy jejich ponižování (byť to nebylo autorským záměrem režisérské dvojice). Nemalá část emocionálního náboje filmu čerpá z voyeuristické slasti pozorování krutě reálné reality show v kulisách, kde se takový žánr stává přijatelným pro intelektuály a kulturní elity. Uchazeči a uchazečky stojí po jednom proti dvojicím těch, kdo mají plnou moc o nich rozhodnout. Při rozhovorech záměrně vedených „na tělo“, ba „pod kůži“ zkoušených se přitom pohybují na hraně respektu k jejich důstojnosti, někdy i za ní. Skutečný výsměch při opravách písemných testů z dějin umění je naštěstí podán neadresně – kromě jednoho uchazeče, který odmítl pochopit, že vstupem na pole „teorie a dějin“ přestávají platit jinak všudypřítomné výzvy ke kreativitě.

U této části přijímaček se zjevně požaduje už před začátkem studia dosti podrobná znalost správné terminologie k popisu historických forem umění a architektury, včetně orientace v křesťanské ikonografii. Co se ale zkouší v té důležitější části: talent, nebo kreativita? V debatě na téma uměleckého vzdělávání, která se konala letos na jaře v pražském Centru pro současné umění, od pedagogů a pedagožek napříč zdejšími uměleckými školami zaznělo, že talent je vůbec nezajímá a určitě ho nezkoušejí. Ve filmu Zkouška umění zaznělo to slovo jen jednou, zcela okrajově. Veřejnost má za to, že talentové zkoušky dávají smysl. Jenže onen talent, původně chápaný jako jiskra božského ingenia neboli nadání, projevující se vrozenou schopností kresby či modelace viděných tvarů, už je kategorie téměř vymřelá. Čteme-li o někom, že je „talentovaná umělkyně“, rovnou tušíme, že sice má ono tajuplné nadání, ale nic víc, že už se nepodařilo z tohoto předpokladu vypěstovat umělkyni úspěšnou. Představa, že umělecká škola vyhledává tyto přirozené talenty a pak je naučí postupy, jak talent rozvinout, realizovat a zúročit, možná stále platí v oborech designu a architektury. V oblasti tzv. volného umění, jež je na Akademii dominantním oborem a jehož se Zkouška umění týkala, už tomu tak není. Výtvarná tvorba se již před půl stoletím vzdala komponenty řemeslné dovednosti, kterou v českém pojmu pro umění stále slyšíme jako ozvěnu toho, že je třeba něco umět. Vzhledem ke specifickým historickým okolnostem u nás tento obrat proběhl ani ne tak opožděně, jako spíše bez teoretické reflexe, a Joseph Beuys jako jeden z jeho protagonistů zůstává u nás poměrně málo známý.

Heslem dneška je kreativita, svobodná tvořivost. Na rozdíl od pověstných kreativních průmyslů, jež v nejbližších letech vyčerpají nemalou část rozpočtů českého ministerstva kultury i kulturních aktivit v Praze, aniž by existovala shoda na tom, co to vlastně je a jakými kritérii se to měří, se ve výtvarném umění a na jeho školách výzva ke kreativitě pojí s požadavkem na originalitu. Ta sice bývala blízká talentu, dnes ale většinou znamená tvůrčí narušování všech možných konvencí či hranic a vytvoření jedinečné, nezaměnitelné podoby díla, jež se může stát obchodní značkou. Ve filmu Zkouška umění sledujeme právě prokazování svobodné kreativity. Uchazečky a uchazeči se snaží přesvědčit o tom, že právě oni jsou těmi, kdo se nezaleknou žádných hranic a tabu. Možná překvapivě může působit ke konci filmu scéna, v níž jsou ti, kdo přišli na přijímačky do ateliéru Nová média 2, vyvedeni do parku za budovu akademie. Vycházka sice končí pohybem osvobozovaných těl, ale cesta má podobu vycházky dětí v jeslích, vedených na společném provaze. Jdou se zavázanýma očima, poslepu, zcela odkázáni na vedení svých dvou učitelek. Jak to tedy je s tou uměleckou svobodou?

Nejpřednější česká umělecká škola se prezentuje při svém jubileu široké veřejnosti jako místo, kde se pěstuje právě svobodná kreativita – to znamená možnost dělat nečekané, ba vyšinuté věci, řečeno trefnými slovy jedné uchazečky „protože chci a můžu“. Na rozdíl od zmíněného Beuyse, který prosazoval, že kdokoli může být umělcem, bez klasického talentu a díky kreativitě, aby všichni získali svobodu přetvářet společnost k lepšímu, je dnešní verze umění přizpůsobená neoliberálně postmodernímu stavu světa: je to nezávazná hra, měřená tím, co „mne baví“. Jediný droboučký poukaz v celém filmu na něco, co by se dalo nazvat společenskou zodpovědností, která by přesáhla zdi školy a park za ní, je návrh, aby jedním z témat k volnému ztvárnění byla klimatická krize. Návrh neuspěje, ani se o něm nediskutuje, kamera jen zaznamená pohrdlivý úšklebek jednoho z pedagogů. Veškerá kreativita a svoboda, která je její podmínkou, se v tomto světě vztahují k jednotlivcům a jejich identitám, k niterným prožitkům a způsobům jejich vyjádření. Adresátem takových vyjádření zůstává zas jen interní okruh zasvěcených. Ti hodnotí kvalitu a úspěšnost uměleckých projevů nejen při přijímačkách, ale i v průběhu studia a při absolutoriu na jeho konci. Uzavřenost tohoto světa do sebe sama se odráží v jazyku, kterým se ve filmu hodnotí předložená portfolia domácích prací i výkony na místě. Je to jazyk, kterému pro sebe říkám ateliérový a který je ve skutečnosti výtečně přizpůsoben potřebě domlouvat se o vizuálních a prostorových realizacích a o jejich dialogickém hodnocení – docela podobně, jako je to v mnoha dalších oblastech praktických lidských činností. Není to ale jazyk, který by se dovedl vztahovat k oněm vyšším/hlubším hodnotám, které od umění veřejnost očekává. Navíc pokud jím promlouváme navenek, nevyhneme se nepochopení, ba zesměšnění.

Na AVU jsou i další ateliéry možná s jinou koncepcí a na jiných vysokých uměleckých školách – výtvarné umění se u nás dnes učí celkem na šesti – může být situace odlišná. Zkouška umění přesto není nahodilá a docela přesně diagnostikuje náš dnešní svět volného umění i jeho vysokoškolské vzdělávací instituce, ať již to dělá vědomě a záměrně, nebo bezděky. Je to svět, který si zakládá na vysoké kvalitě ve smyslu vytříbené jedinečnosti. Jeho cílem je vychovat úspěšné umělkyně, které se zařadí mezi společenskou elitu. Od společnosti chce financování a institucionální uznání, ale nemá pocit, že by vůči ní měl širší zodpovědnost než právě za formální kvality své práce. Po promítání Zkoušky umění v televizi se nejspíš objeví hlasy, které budou kritizovat nemorálnost uměleckého světa a požadovat, aby se „za naše (dělnické) peníze“ nepodporovaly nebinární lidé a řeči o hovnu.

Nemusíme se ale bát. Prozíravé mocenské instituce díky filmu dobře pochopí, že ve skutečnosti je plně v jejich zájmu těch pár škol, umělkyň, umělců a svobodných bytostí na nich financovat aspoň tak, aby přežívali. Od tohoto umění totiž zastáncům statu quo a odpůrcům nezbytných změn celkem nic nehrozí.

Zkouška umění, scénář a režie: Adéla Komrzý, Tomáš Bojar, producent: GPO Platform – Jakub Wagner, koproducent: Česká televize a AVU, 2022, 102 min.

Foto: záběry z filmu