V bludném kruhu ekologického umění
10. 1. 2020Recenze
Tento týden se na Artalku nese ve znamení výstav věnovaných ekologickému umění. Po recenzi na Stará bydliště v brněnském Domě pánů z Kunštátu od Martina Drábka přinášíme komentář k přehlídce Země – současný proud života v ústecké Galerii Emila Filly, který sepsala Alžběta Cibulková. Obě recenze přistupují k výstavám velmi kriticky a jakkoliv jejich autoři přiznávají, že téma klimatické krize a vztah člověka k přírodě se stává čím dál více aktuálnějším a potřebnějším, neopomínají připomenout, že i přesto je třeba se ptát, zda návštěvníkům a návštěvnicím přinášejí něco nového a zda kurátorské přístupy jen neplují po povrchu.
V bludném kruhu ekologického umění
Do deštivého města zahaleného do mlhy a smogu přijíždím v temném předvánočním období. Přeplněným autobusem se dostávám do staré průmyslové části plné starých cihlových továrních budov, v nichž nacházím Galerii Emila Filly a výstavu s názvem Země – současný proud života, kterou připravila kurátorka Tereza Záchová. Už předem se připravuji na to, že půjde o další z výstav vztahujících se k současnému a rychle se měnícímu stavu Země, environmentální krizi a problémům s ní spojených, a jsem zvědavá, jestli mezi mnoha dalšími podobně zaměřenými projekty, přinese něco nového. A také, zda bude sdělení odlišné od toho, na co narážíme každý den v médiích, když čteme noviny, brouzdáme po internetu, sledujeme zpravodajství, nebo třeba jen pozorujeme počasí a výkyvy teplot či proměny krajiny, kterou procházíme. „Vánoce budou zase na blátě, to už jiné nebude,“ slyším později na návštěvě u příbuzných. A na výstavách současného umění to není jiné, i když je téma artikulováno skrze prostředky vizuálního umění a odkazy na kritické filosofické nebo teoretické reflexe této problematiky, jde vlastně o totéž. Na rozdíl od informativní funkce by však mělo umění přinášet také něco navíc, dostávat se hlouběji, odkrývat to, co by nám mohlo v běžném životě unikat.
Na výstavy současného umění jsme si zvykli chodit s tím, že nám při odchodu často nebude dobře, což je samozřejmě spojeno se stavem současného světa a temnými vyhlídkami do budoucnosti. Umělecké reflexe ekologických témat, reakce na ničení krajiny a nesoulad člověka s přírodou se v umění objevují už od 19. století a počátků rozvoje průmyslového světa. Dnes se tak ale děje v mnohem větší intenzitě a proto není divu, že přibývá projektů, které reagují na dopady nezvratných změn klimatu. Výstava v Ústí se zabývá především různými pohledy a přístupy ke krajině a životnímu prostředí, ke krajině člověkem utvářené a devastované, k možné rekultivaci krajiny, k prožívání krajiny, která je spojená s naším vnitřním duševním stavem, se snahami pochopit krajinu a v ní žijící bytosti, jež existují samy o sobě mimo lidský příběh a pohled. Věnuje se otázkám a cestám k tomu se do ní vcítit a sžít se s ní, ne ji zneužívat a znásilňovat. To vše je zde propojené s pamětí a současnou situací krajiny ústeckého kraje, která je zde navíc dána skrze díla zahraničních umělců do zajímavého kontextu se skandinávskou krajinou. Práci většiny zastoupených umělců pak spojuje především hledání nového ne-antropocentrického vztahu k Zemi.
Kurátorka vycházela při dlouhodobě zpracovávané koncepci ze svých zahraničních pobytů a zkušeností, na jejichž základě si přizvala také umělce ze Švédska, Norska, Finska, ale například i z Itálie. Díla rozesetá po monumentálním prostoru bývalé tovární haly pak rozděluje do jednotlivých sfér – do litosféry je řazena instalace norské umělecké skupiny Svartjord, která už ve svém názvu (česky Černá půda) nese oblast svého zkoumání. K litosféře se také vztahuje zvuková instalace od v Ústí nad Labem působící umělkyně Ivy Polanecké, jež byla inspirována zvukovými jevy doprovázejícími největší zaznamenanou vulkanickou erupci, která se odehrála na konci 19. století na sopečném ostrově Krakatoa. Téma narušení zvukové krajiny pak představuje v kontextu ústecké krajiny a skrze lokální nahrávky. K prožívání těžbou uhlí poznamenané severočeské krajiny zprostředkované skrze zvukové vjemy se pojí také práce Magdalény Manderlové, české umělkyně žijící v Norsku. Instalace s názvem Sykot vychází z týdenního pobytu a procházek, na kterých si autorka zapisovala své vjemy, věnovala pozornost vnitřním i okolním rytmům a pocitům, které ji doprovázely, a nahrávala zvukovou stopu. Tyto zážitky pak zpracovala a zprostředkovala v instalaci působící trochu jako turistické zastavení, obsahující autorskou knihu a zvukové dílo, v němž kombinuje mluvené slovo s autentickými nahrávkami.
Do atmosféry jsou pak zařazena díla Michala Kindernaye, Hanny Husberg, Leone Contini a Oto Hudce, jehož Vlajka modré planety se stává symbolem celé výstavy. Prostým gestem vystřižení obrazu Země z vlajky určené k oslavám Dne Země z roku 1968 vytvořil Hudec proměňující se kruhový průhled a jakési okno do světa za vlajkou. Jednoduchým, ale působivým dílem je pak videoinstalace Michala Kindernaye Ztěžklé nebe, kdy při tichém sledování vrstvících se leteckých řezů do atmosféry, slyšíme vytí vlků jako naříkání nad ztraceným, člověkem nedotčeným a nyní tolik znečištěným nebem. Do oblasti hydrosféry patří například laboratorní instalace Zdeny Kolečkové řešící užívání znečištěné vody okolními chemičkami, což propojuje s botanickým zájmem o to, co zde nalezneme za rostliny, ze kterých pak umělkyně vyrábí různé čajové a kávové směsi. Opět se zde objevuje záhon, nyní však s rostlinami zavlažovanými vodou z výpustí pod chemičkou, tedy vodou, která jen stěží poskytne skomírajícím rostlinám zdravý růst. Hydrosféru s biosférou pak propojuje poeticky laděná video-esej Salt of My Eyes finské umělkyně Kati Roover o vztahu člověka a velryb jako bytostí, které nás fascinují, ale jejichž životy, kultura nebo způsoby komunikace, nám zůstávají skryté. V záběru na velrybí kostru a následně kost vyvrženou na břeh oceánu s komentáři „Her absence has gone through me.“ a „(…) and her calling echoing in my ears“ je jasné, že se jedná o pokus o nalezení spojení s těmito tvory mimo náš dosavadní přístup vedoucí k jejich hubení. Velrybí kost se pak objevuje také v díle italské umělkyně Eleny Mazzi. Tapeta zobrazující ji samotnou v severské krajině s velrybím obratlem připevněným na vlastních zádech vypovídá o jejím osobním příběhu a především o zranění, které může být nezvratné. Tragická nehoda, kdy si při skoku z útesu do moře zlomila obratle a díky tomuto zranění nemohla na nějakou dobu chodit, ji později přiměla odjet na Island najít „harmonii svého těla a krajiny.“ Na fotografii je pak toto hledání sounáležitosti a spojení vlastního těla, jeho intimity a krajiny, velmi sugestivně obsaženo.
Jako nejsilnější zde vnímám ta díla, která vychází z nějakého osobního příběhu či prožitku tak, jako je to u Magdalény Manderlové nebo právě Eleny Mazzi. Zaručují totiž jiný druh sdělení a vyvolávají empatii či spoluprožívání sdíleného. Nejde tak jen o opakování a různé druhy komentářů, byť sugestivně ztvárněných, k environmentální krizi a problémům současného světa, vyvolávající především pocit beznaděje a úzkosti, jako to je například u nebezpečně vyhlížející trashové instalace umělecké dvojice z Osla Martinky Bobrikové a Oscara de Carmen, ale o nahlédnutí do možných způsobů uvažování a hledání cest, jež by nás mohly nasměrovat jinam, než kam se svět v současnosti řítí.
„Nicméně právě narůstající tlak ekologické krize s latentní hrozbou kalamity globálních rozměrů nás dnes přivádí k intenzivnímu hledání, které má charakter kolektivní iniciace,“ píše Jiří Zemánek v publikaci Krajina v pozoru, jež se mimo jiné vztahuje právě ke krajině severozápadních Čech a Ústeckého kraje. Ačkoliv výstava do značné míry navazuje na podobné přehlídky ekologického umění, které se drží v bezpečné vzdálenosti od neprobádaných a temných hlubokých vod, jež by mohly být nepříjemné a provokující, vidím její smysl především v představení několika způsobů tohoto hledání skrze vlastní osobní příběh nebo prožitek a jeho sdílení. Jak totiž víme, změna se musí odehrát především ve způsobu myšlení, přístupu lidí a nalezení nového vztahu k prostředí, které je obklopuje, a právě vlastní prožitek často může k takové změně vést.
Elena Mazzi, Kati Roover, Hanna Husberg, Martinka Bobrikova a Oscar de Carmen, Magdaléna Manderlová, Svartjord, Katrin Hornek, Iva Polanecká, Michal Kindernay, Sandra Svobodová, Oto Hudec, Zdena Kolečková, Leone Contini / Země – Současný proud života / kurátorka: Tereza Záchová / Galerie Emila Filly / Ústí nad Labem / 4. 12. 2019 - 18. 1. 2020
Foto: Jiří Dvořák
Alžběta Cibulková | Historička umění, kritička a redaktorka Artalku.