Věčnost v pohybu

Ústředním motivem a pojícím prvkem výstavy Habimy Fuchs je energie prýštící zevnitř-ven, (ne)určitá hmota, která se rozprostírá všude kolem nás a která nás spoluutváří. Zároveň v sobě obsahuje sílu, takovou, která roste ze země, aby se nakonec rozprskla někde ve vesmíru. Výstava Matter in Eternity, v jejímž názvu se skrývá vše podstatné, sama tuto energii dotváří a spolupodílí se na ní. Je výpovědí o energii-hmotě a o nekonečnosti obsažené v konečné mysli každého z nás.

Tvorba umělkyně má v sobě existenciální, metafyzický obsah. Nic z toho však nikdy nemá nános podbízivosti nebo snad ráz obsahového klouzání po povrchu, což by s tak hluboce filozofickými tématy šlo jistě velmi snadno. Ve své umělecké praxi se Habima Fuchs věnuje podstatě člověka a jeho postavení ve světě, otázkám tázajícím se po smyslu existence, po původu světa a vesmíru. Například výstava Das Bestiarium der Habima Fuchs (2010) v berlínské Galerii Eva Bracke se zabývala původem násilí a zloby v člověku-zvířeti, jehož podoba nebyla jasně určitelná, podoby lidské a zvířecí se navzájem prolínaly. Následně začala Habima Fuchs zkoumat, jak se člověk zbaví násilí a zahleděnosti sama do sebe: paradoxně jedině tím, že se obrátí sám k sobě, do svého nitra. Až potom je připravený skutečně vidět a vnímat svoje okolí, které je obvykle obaleno v nánosu každodennosti.

V experimentálním krátkometrážním filmu z roku 2022 nazvaném Equinox (Rovnodennost) se potom symbolicky vrací k počátkům své tvorby – pochovává hada, kterého kdysi sama svýma rukama uhnětla. Na něm zasadí jabloň, která bude jednou rodit jablka. Nejenom, že se tu vrací sama k sobě prostřednictvím toho, co jednou vytvořila, ale také tu pojednává o vzniku života a dnes čím dál tím reálnějším konci světa, ze kterého však, doufejme, opět cosi nového může vzniknout. (S)tvoření a následné pokušení, metafora člověka, který zhřešil a byl vyhnán z ráje na tento strastiplný svět, je však reinterpretována. Vracíme se na začátek, jabloň přece jen urodí jablka, čerstvá a nová, která nebudou zatížena světem. Hřích na počátku může také znamenat porozumění, ostatně symbol hada se také interpretuje jako symbol hlubokého porozumění.

Součástí výstavy Matter in Eternity jsou různé archetypální motivy, které se neustále opakují. Pro Habimu Fuchs jsou důležité kolektivní mýty, které nejsou ohraničeny kulturně, konkrétně či individuálně. Umělkyně tvoří svět, v němž žije a my v něm žijeme s ní, nabízí nám jej volně ke kontemplaci a vstřebávání, ale především jej sama velmi intenzivně prožívá a zvědomuje si jej. Intenzivně žije všechno, co vytvoří, nakládá s uměleckou tvorbou do důsledků.

Neustále se nám při procházení objevuje kruh, který je jedním z ústředních motivů výstavy, je tu nakreslen na zemi, zhmotněn v obrazech, lemuje objekty. Symbolizuje cykličnost života – světa – vesmíru, hmoty, která stále zaniká, aby mohla znovu vzniknout. Jak se občas prohlašuje, smrt je jedinou jistotou v životě člověka, což je těžko popiratelný fakt. Člověk se ale může znovu stát energií, navrátit se k počátku a vytvořit zase něco nového, stejně jako jabloň vyrůstající z pohřbeného hada urodí jablka nebo se z larvy zrodí brouk a začne létat. Objekty na zdi a také předměty rozmístěné různě po zemi (občas symbolicky vyrůstající z půdy) připomínají právě různorodé larvy, které vypovídají o zvláštním momentu, ve kterém něco nového vzniká, ale nevzniklo ještě úplně. Soustředíme se na moment očekávání, strachu a naděje, v němž skutečnost vzniká a zaniká zároveň – a tak je možná nejskutečnější. Na výstavě je nám předestřen spirituální zážitek, vyvěrající z prastarého kolektivního vědomí, který je nenásilně, s lehkostí prezentován. Ocitáme se v duchovním environmentu, ve svébytném kosmu, kde jako by všechno bylo na správném místě. Ne nadarmo jsou objekty ve výstavě rozvrženy podle zákonitostí zlatého řezu. Zkrátka – všechno je tak, jak má být, a tam, kde to má být. Celá instalace je zaštítěna paprsky světla, které se střetávají v jejím středu a nechávají symbolicky vzniknout zmenšený, klidný a vyrovnaný svět v prostoru Fait Gallery.

A tak potichu našlapujeme kolem objektů, které jsou na zemi, opatrně je obcházíme. Jsou tu, aby se nám daly poznat, nejsou tu, abychom se jich báli. Opatrné našlapování je tak spíše formou meditace, která, pokud si najdeme čas v hektickém pracovním vytížení, je nám na výstavě zprostředkována. Ústředním uměleckým dílem je tunel, na jehož počátku je opět kruh, který se na konci čtvrtí do pradávného tvaru mandorly, jenž se také objevuje ve výstavě vícekrát. Rozčtvrcený kruh – mandorla – v sobě obsahuje různé představy křesťanského či buddhistického naplnění, v křesťanské i buddhistické ikonografii značí svatozář. Dřevěná konstrukce je propojena jemnou bílou nití, která vytváří dojem uzavřenosti tunelu, možná dojem neviditelnosti. My jsme však viděni, přistiženi při činu, přímo uprostřed souboje s nejistotou. Jemné nitky, jež vytvářejí dojem subtilnosti a nepolapitelnosti, umocňují pocit strachu z doteku a souběžně touhu po něm. Na konci tunelu na nás čeká božská či zenová bytost, hrdě meditujíc v kruhu, stabilní, vyrovnaná s veškerou nejistotou a vším okolo. Nic ji nerozhází.

Určitý druh napětí mezi stabilitou a pohybem, pomíjivostí a nekonečným trváním se opakuje napříč celou výstavou. Může stabilita hýřit pohybem? Hmota, z níž je stvořen svět, neustále vznikající a pohybující se, je zároveň i energií, protože myšlenka je hmotná a hmota může být také myšlenkou. Neustále musím myslet na propletenou síť aktérů a aktérek, jíž Bruno Latour ukazuje na důležitost zpřítomnění provázanosti a komplexnosti vztahů, služeb a hmotných i nehmotných statků současnosti. Naše environmentální, sociálně-kulturní či ekonomické potíže nevyřešíme stále větším rozdělováním a škatulkováním problémů, stále větší specializací různých odborníků a odbornic, neustálou binarizací všeho a všech. Naopak potřebujeme vytvářet hybridní struktury a instituce, které nám dovolí jít napříč obory a procházet napříč politickými, společenskými a lidskými i mimolidskými světy.

Abychom však až jaksi bolestivou absurditu dnešní zkušenosti byli schopni pojmout, vnitřně vstřebat, a tím pádem na ni adekvátně, s upřímností reagovat, je přece potřebné jasně rozlišit, co je dobré a co špatné, problémy pojmenovat, analyzovat. V tomto ohledu na sklony k postmodernímu relativismu už nezbývá čas. Zároveň černobílé vidění skutečnosti také není ideálním řešením. Habima Fuchs tím, že tematizuje spirituální svět zdánlivě oddělený od toho každodenního, předkládá vlastně celkem uklidňující řešení, jak se k tomuto charakteru současnosti vztáhnout. Nedává jasné odpovědi, ale přitom je srozumitelná, předkládá nám jednu z možných alternativ, jak současný svět vnitřně ustát. Cesta spirituality, v čemž je jistá forma osvobození. Je tu přítomná naděje, že konec světa může být také novým začátkem, kdo ví… Všechna extrémní rozdělení jsou nabourána, jsou tu vytvářena nová propojení a struktury, v nichž něco jako rozdělení mezi vědou a vírou neexistuje. Technicistní racionalita totiž pro uchopení přítomnosti přestává stačit. Jako by se nám na výstavě nabízel návrat do předmoderní doby, kdy ještě člověk vzhlížel k nebesům a k vesmíru jako ke zdroji inspirace a vnitřního klidu, a ne jako k dalšímu zdroji k vytěžení.

Výstava Matter in Eternity se tak dá chápat jako další příspěvek ve snaze o porozumění světu, který obýváme, stejně jako ho systematicky a bez rozmyslu ničíme. Citlivost vůči okolí, budovaná na výstavě krok po kroku, neustále spoluutváří energii, z níž člověk a celý vesmír vzniká a zase zaniká. Na konci nás čeká sdělení kolektivní a mnohoznačné, jako je svět sám. Habima Fuchs má zvláštní schopnost široká existenční témata pojmout velmi civilně, s lehkostí a pokorou jí vlastní. Přistupuje k tvorbě zcela upřímně. Nepředpokládá, že pochopíme její intepretaci, z výstavy je jasně patrné, že nechává svobodu pro každého z nás, pro volné procházení prostorem a postupné objevování. Z malých částí a po postupných krocích tak může vzniknout třeba i celý svět. Spiritualita je mocná, možná i proto, že nespoléhá pouze na člověka.

Habima Fuchs / Matter in Eternity / kurátor: Šimon Kadlčák / Fait Gallery MEM⁣⁣ / Brno / 21. 2. – 4. 5. 2024

Foto: Martin Polák