Velký spektákl v Royal Academy

V Královské akademii umění v Londýně (Royal Academy of Arts) probíhá každý rok v létě Letní výstava (Summer Exhibition), jež se poprvé odehrála přesně před 250 lety. Kulaté jubileum tak letos akademie oslavila jak tradiční výstavou, tak výzkumným projektem, který zkoumá institucionální dějiny akademie i jejích výstav skrze konkrétní prezentovaná díla popsaná v obsáhlém online katalogu. Markéta Jonášová ve svém příspěvku připomíná historii Royal Academy a přibližuje zpracování jejího vývoje a výročních výstav v rámci výzkumného projektu Kronika Letní výstavy v Royal Academy, 1769–2018.

Pohled do výstavy 250. Letní výstava, Royal Academy of Arts. © Royal Academy of Arts, Foto: David Parry

Velký spektákl v Royal Academy

Stejně jako mnoho jiných uměleckých společností založených na konci 18. století, Společnost vlasteneckých přátel umění v Praze nevyjímaje, byla i londýnská Royal Academy of Arts ustanovena s patriotickým cílem podporovat a povznášet úroveň výtvarného umění v Británii. Toho mělo být dosaženo jak profesionální výukou umělců (a jen velmi výjimečně umělkyň), tak zprostředkováním uměleckých děl veřejnosti prostřednictvím každoroční letní výstavy. Právě díky tomuto prolnutí vzdělávacího a výstavního rámce se Royal Academy stala jednou z nejvlivnějších uměleckých institucí v Británii a její historie se přinejmenším v 18. a 19. století překrývá s tradičním kánonem anglických dějin umění. S příchodem moderny byli umělci, kteří akademii spravovali či na ní působili, spojováni především s tradiční, realisticky orientovanou uměleckou tvorbou a jejich odmítání avantgardních přístupů podnítilo vznik několika nezávislých modernistických skupin. Po druhé světové válce tento rozkol mezi akademií a dobovou uměleckou scénou kulminoval v postavě tehdejšího ředitele Alfreda Munningse, horlivého milovníka obrazů s koňmi a zarputilého odpůrce abstraktního umění. Svá stanoviska Munnings (ne)slavně vyjádřil nejen před milionem posluchačů britského rozhlasu v roce 1949, ale i o několik let později v obraze Záleží na námětu?, který se stal nejdiskutovanějším dílem Letní výstavy v roce 1956. Satirický portrét skupiny kritiků, jež je u vytržení z jakési amorfní sochy (vzdáleně připomínající bronzovou plastiku Barbary Hepworth), zhlédlo toho roku téměř dvě stě tisíc diváků.

William Powell Frith, Pohled do Royal Academy, 1881. Publikováno se svolením A Pope Family Trust a Martina Beisly

Výstavy v Royal Academy stále patří k nejnavštěvovanějším událostem britské výtvarné scény, čím dál méně jsou však spojované s konzervativními uměleckými přístupy. Vzrůstající vliv akademie v uměleckých kruzích v několika uplynulých dekádách souvisí nejen s kvalitním výstavním programem, ale také s radikální proměnou výuky a anglického uměleckého školství obecně. Mezi mladými umělci se Royal Academy opět stala vyhledávanou institucí ze dvou zásadních důvodů: přestala lpět na mediální vyhraněnosti studentů a navíc nabízí možnost plně financovaného studia s kvalitním zázemím. V kontextu britského privatizovaného vysokého školství, kdy se poplatek na uměleckých školách pohybuje okolo deseti tisíci liber ročně, spolu s postupným ubýváním uměleckých předmětů ze školních rozvrhů, se přetrvávající poslání akademie jeví aktuálnější než kdy dříve. Vnitřní proměna akademie je do velké míry zásluhou Eileen Cooper, první umělkyně zvolené na pozici správce akademie v roce 2011, která zajistila umělcům přístup k 3D tisku a kvalitní audio a video technice a podnítila zrušení mediálně specifického zaměření studia. Právě díky vybavenému zázemí, jež poskytuje umělcům a umělkyním dostatek prostoru bez tíže studentských půjček, se daří akademii zajišťovat prostředí nakloněné různým formám spolupráce a experimentování.

Provoz akademie, včetně tříletého studia zhruba šedesáti umělců a umělkyň, je z velké části hrazen z výdělku každoroční letní výstavy. Letošní jubilejní „Summer Exhibition“, kurátorovaná Angličany zbožňovaným Graysonem Perrym, se tak nese v duchu oslav 250 let od svého prvního konání a (pro Perryho typické) subtilní politické satiry. Na stěně v jedné z hlavních, žlutě vymalovaných místností tak vyniká upravený plakát pro-brexitovské kampaně, jehož nápis namísto „volte odchod“ evokuje nápis „volte lásku“, a v přeplněném salónním displeji těsně sousedí s obrázkem racka, pytle s odpadky a notně realistické metafory xenofobie. Určité úseky Letní výstavy kriticky glosují společenské jevy a stereotypy, ale jen do té míry, do které zůstává tato kritika zábavná – převládajícím motem se zdá být jednoduše oslava pestrosti námětů a přístupů k malbě. Stejně jako v předchozích letech jsou díla etablovaných umělců doplněná o širokou škálu děl různorodého provedení a technické kvality, která kurátorský tým vybral v otevřené soutěži.

Pohled do výstavy 250. Letní výstava, Royal Academy of Arts. © Royal Academy of Arts, Foto: David Parry

Ve stínu bujarého kurátorského kostýmu Perryho však poněkud zapadá mnohem zásadnější projekt, jenž reflektuje letošní výročí z teoreticky fundovanějších pozic. Centrum Paula Mellona, jedno z nejdůležitějších výzkumných pracovišť pro studium britského umění, připravilo pod vedením jeho ředitele Marka Halletta a Sarah Turner výzkumný projekt, jehož název by se dal volně přeložit jako Kronika Letní výstavy v Royal Academy, 1769–2018. Rozsáhlý projekt má dva hlavní výstupy: online publikaci, která shrnuje každoroční výstavy v krátkém textu a dává k dispozici základní statistické údaje, včetně digitalizovaného katalogu, a rozsáhlou výstavu – nazvanou Velký spektákl – v samotné Royal Academy, za jejímž kurátorským konceptem stojí rovněž Mark Hallett a Sarah Turner.

Byť by se dalo očekávat, že výstava bude v zásadě vycházet z internetové publikace, vazba mezi oběma výstupy projektu je naneštěstí mnohem zastřenější. Internetový katalog je rozdělen čistě chronologicky a ke každému ročníku výstavy se váže originální text, ve kterém se autoři zaměřují na konkrétní dílo vystavené v daném roce (jež často reprezentuje širší dobový fenomén), oproti tomu výstava je koncipována tematicky po chronologické ose a představuje jen zlomek probíraných děl. Tematické zaměření, k němuž se kurátoři pravděpodobně uchýlili na základě prostorových omezení galerie, poněkud fádně kopíruje tradiční příběh britských dějin umění s jeho hlavními představiteli: Joshua Reynolds v georgiánském období, David Wilkie v žánrové malbě, J. M. W. Turner a John Constable v krajinomalbě, J. E. Millais v prerafaelitech. Teprve druhá část výstavy, zaměřená na období od začátku moderny až do současnosti, částečně staví na sociálních (potažmo institucionálních) dějinách umění, jak je předestírá ona internetová publikace. Těžko odhadnout, zda je tento zlom daný problematickým (veskrze populistickým a tradicionalistickým) statusem Royal Academy s příchodem moderny či rozdělením koncepce výstavy mezi dva kurátory s odlišnou odborností – teprve v druhé části výstavy však začíná být zřetelný hlavní motiv výzkumného projektu, a to představení tradičních britských dějin umění z nových pozic, inspirovaných feministickou a postkoloniální kritikou.

Webová stránka projektu Kronika Letní výstavy v Royal Academy, 1769–2018

Projekt Kronika Letní výstavy tak představuje poněkud netradiční přístup ke zpracování institucionální historie. Vzhledem k dlouhému historickému úseku a rozsahu každoroční výstavy se zdá být obvyklý postup – kdy se autoři do detailu zabývají jednou konkrétní výstavou či sledem událostí v rámci dané instituce – stěží realizovatelným. Naopak dílčí, kriticky vybrané vhledy do každého z ročníků umožňují autorům reflektovat vystavená díla ve vztahu k souvisejícím společenským událostem, včetně vazby na konkrétní politické a finanční subjekty. Období 60. let, kdy se akademie po odchodu konzervativního Munningse začíná opět otevírat avantgardnímu umění, je tak reflektováno nejen z hlediska rozporu mezi sílícím vlivem amerického formalismu a přetrvávající figurativní tradice, ale umožňuje na portrétu Jamajské dívky diskutovat postavení Jamajčanů v britské společnosti po druhé světové válce či reflexi problematického rozlišování mezi amatérskou a profesionální tvorbou. Ačkoliv by díky neotřelosti zvolených témat i umělců mohla být Kronika podnětným a přístupným zdrojem informací pro široké spektrum čtenářů, vzhledem k minimální propagaci prozatím koluje především v úzkém okruhu odborníků.

Ani na samotné výstavě Velký spektákl není internetový projekt zmíněný a koncepce z něj čerpá jen částečně. Například v sekci výstavy věnované první polovině 20. století, jež je vedle obrazů doplněna i o zásadní archivní materiály, je reflektováno nejen ono modernistické schizma, ale také fakt, že počet umělkyň zastoupených na letních výstavách výrazně vzrostl až na začátku 20. století a teprve třetí ženou v historii akademie, která vždy čítá 80 zvolených akademiků, se v roce 1922 stala Annie Swynnerton. V poměrně malé místnosti, která představuje „poválečné vize“, je vedle Petera Blakea a Stanleye Spencera i zásadní obraz Franka Bowlinga Mirror z roku 1966. Bowling, původem z Guyany, studoval na Royal Academy spolu s Davidem Hockneym v šedesátých letech. Na rozdíl od Hockneyho však jeho výjimečná malba, čerpající z britských i amerických poválečných tendencí, nachází uznání v etablovaných institucích až v posledních dvou dekádách. V roce 2005 se pak Bowling stal prvním zvoleným akademikem černošského původu. Zatímco do výstavních prostor se nekonvenčních a méně známých přístupů vešlo jen pomálu, internetová publikace zahrnuje mnoho příspěvků o umělcích a umělkyních, jejichž reprezentace bývá tradičním kánonem vytěsňována a opomíjena. V tomto ohledu projekt Kronika Letní výstavy naplňuje potenciál psaní dějin umění prostřednictvím historie výstav, což umožňuje – oproti vytváření chronologie stylů či škol – rehabilitovat umělecké dění a tvorbu umělců, již nesplňovali dobově a společensky podmíněná kritéria estetické kvality, a přesto (nebo právě proto) představují historii podstatnou pro společnou kulturní paměť dané lokality.

The Great Spectacle: 250 Years of the Summer Exhibition / kurátorský výběr: Grayson Perry / Royal Academy of Arts / Londýn / 12. 6. – 19. 8. 2018