Věstonická venuše, keramika a točení se v kruhu

Od humpolecké galerie 8mička očekáváme tematicky atraktivní a vizuálně působivé výstavy doprovázené výpravnými a graficky promyšlenými katalogy. Nejinak tomu je i na právě probíhající výstavě Present Perfect s podtitulem Otisky času v současné keramice připravené kurátorkou Kristýnou Pelliconi Péčovou. Výstava, na které se setkává současné umění s díly z minulého století, pomyslně navazuje na předloňskou, mediálně bohužel téměř opomenutou výstavu Kdybych já byl krásný jako Dionýsos kurátorů Miloše Doležala a Martina Herolda. Tehdy byla vedle divácky vděčných obrazů Jana Zrzavého vystavena díla současných umělců a umělkyň. Kurátorům se povedlo, i díky přizvaným spoluautorům a spoluautorkám textů v katalogu nebo publikovaným dokumentům a fotografiím, nabídnout nový a místy neotřelý pohled na Zrzavého osobnost a tvorbu. I aktuální výstava pracuje s principem spojení umění minulého století s tím současným, jen se obrátil poměr, přičemž umělci a umělkyně dvacátého století jsou spíše v pozadí a díla našich současníků a současnic jen doplňují. Kromě samotné humpolecké výstavy bych se zde také ráda zamyslela nad tímto již několik let populárním kurátorským postupem a jeho úskalími. V současnosti je přítomný kromě 8mičky například i v Galerii Lázně Liberec na výstavě Krajiny spatřené / Očima Karla Hynka Máchy.

Jak uvádí kurátorka Pelliconi Péčová v katalogu, pro koncepci výstavy jsou základem dva hlavní motivy – prvním z nich je samotný materiál, tedy keramická hlína „provázející výtvarnou tvorbu od jejích pravěkých počátků až do dneška“, tím druhým jsou „stopy dějin umění na současné scéně“. V obou případech se jedná o témata velmi široká, téměř neohraničená, pod která se toho vejde mnoho – ne-li téměř vše. Možná i z toho důvodu si sama kurátorka v textu klade otázky po vztahu staršího a novějšího umění nebo čím je keramika pro současnost zajímavá. Jako odpověď vzápětí ambiciózně uvádí, že porovnáváním může být starší dílo „‚sundáno‘ z nedotknutelného piedestalu. Třeba si tak i všimneme něčeho, co by nám bez druhého díla uniklo, ač nelze vždy přesně říct, kdo vlastně osvětluje koho.“ Jak konfrontace děl vycházejících z diametrálně odlišných historických, institucionálních a myšlenkových světů na výstavě dopadla? Co vzniklo z proklamovaného působení jednoho na druhé? A co se dozvídáme o současné keramice?

Výchozím bodem celé výstavy je pravěká soška Věstonická Venuše, jež se stala jakýmsi leitmotivem celého projektu a slouží zde jako archetypální objekt, kterým dle kurátorky symbolicky začínají dějiny umění. Význam Věstonické Venuše pro celkový koncept měl být umocněn tím, že výstava byla původně plánovaná na minulý rok, tedy přesně sto let od jejího nalezení v roce 1925. První místnost s odkazy na Věstonickou Venuši lze chápat jako jakýsi počátek, od kterého se vše odvíjí. Hned tato úvodní část ale budí rozpaky a prozradí kurátorské tápání dané příliš širokým časovým a tematickým rozkročením. Výstava o současné keramice se vzhledem ke kurátorskému konceptu neustále ohlíží dozadu a tento pohled podsouvá i vystavujícím. Že vztah k dějinám umění nereflektuje jejich skutečný zájem, je mimo jiné patrné i v katalogu v odpovědích na školometské otázky: „Jaký je Váš vztah k dějinám umění?“ a „Co vás zajímá na vybraných momentech z výtvarné historie, ke kterým se ve své tvorbě obracíte?“ Většina z dotazovaných kolem otázek nejistě krouží čímž dosvědčuje, že samotné rámování historií jim není blízké ani přirozené. I když se ve své tvorbě nějakým způsobem vztahují k minulosti či se inspirují dávnými kulturami, nebo jejich díla vyvolávají asociace na tvorbu jejich předchůdců, podstatnější je, že vycházejí hlavně z dnešní žité reality, reagují na aktuální dění a mluví současným jazykem.

Výstava o keramice začíná v humpolecké galerii překvapivě několika díly, které vůbec z keramické hlíny nejsou. To by samo o sobě mohl být sympatický tah, pokud by vybrané exponáty skutečně korespondovaly se zaměřením výstavy. Velmi stručný text umístěný na růžové paměťové pěně, která efektně spojuje architekturu výstavy Kateřiny Radakulan s propracovanou grafikou katalogu, tvrdí, že k Věstonické Venuši se umělci a umělkyně vztahují od jejího objevení. Jako názorný příklad je zde prezentováno video Věstonická Venuše (2017) od Daniely Baráčkové, v němž dospívající dcera dostává na zadek od matky. I když se dočteme, že se scéna odehrává na místě naleziště pravěké sošky, působí výběr tohoto videa v kontextu tématu výstavy, kterým je keramika, jako poměrně slabý argument. Ani téměř deset let stará instalace z brambor a látek Adély Součkové O zemi, jež se probouzí z neklidného snu (2017) nás nevyvede z tápání, které pokračuje i nad instalací z hromady písku, papírových krabic a 3D tiskových aluzí na pravěkou plastiku Milana Mikuláštíka Mother of Memes a You Only Live Once Twins (2021). V těchto třech případech je zřejmé, že kurátorský výběr probíhal podle příliš jednoduchého klíče, aniž by bylo dostatečně promyšleno, jak budou díla působit vedle sebe a především, zda budou dohromady i v kontextu tématu výstavy dávat smysl. Jedinými keramickými exponáty v první části jsou Masky ze série Inner Feeling (2018) Karími Al-Mukhartové a socha Ladislava Zívra Naslouchající (1945) vybraná přímo ze sbírky humpolecké galerie.

Vzhledem k tomu, že pro Zívra byla keramika hlavním vyjadřovacím prostředkem, na výstavu tento autor bezesporu patří. Problematické mi však připadá, v jakém kontextu je zde vystavován, tedy opět naroubován na dané téma, a to na základě jednoho jeho citátu o Věstonické Venuši. V tom případě by možná bylo vhodnější vystavit zde jiné jeho dílo inspirované pravěkým uměním, nikoliv sochu vycházející z civilismu a ze spojení se Skupinou 42. Zvolený přístup tak redukuje práci jednoho z nejzajímavějších českých sochařů minulého století na jednu jeho větu, což je přinejmenším zavádějící. Zívrova tvorba tvoří kompaktní universum – celý život čerpal především z přírody a z biologických procesů v ní se odehrávajících, ze silného vztahu ke krajině podkrkonoší odkud pocházel a kde žil, místní spiritistické tradici, a z vlastních emočních zdrojů. V 8mičce však jeho socha, nepochopitelně nainstalovaná téměř u země na nízkém soklu, slouží jako pouhá ilustrace kurátorské koncepce, aniž by zohledňovala skutečná mentální východiska samotného autora.

S podobně volným nakládáním s díly Otty Guttfreunda, Marty Jiráskové, Heleny Johnové a Josefa Kubíčka se setkáváme i v další místnosti, která je věnována bustě, květině a drobné plastice. V tomto případě se zřetelně ukazuje, že zvolený přístup a kurátorská klička snažící se skrze dějiny umění propojit minulost s přítomností vede do slepé uličky. Nutně totiž sklouzává k povrchnosti, kdy jsou jednotlivá díla vystavována pospolu jen na základě materiální, vizuální či tematické podobnosti, protože nic jiného společného nemají a nemohou mít. Vidíme busty Jiráskové a Guttfreunda vedle mnohokrát vystavených betonových bust Anny Hulačové Dialog (2020), porcelánové téměř sto let od sebe vzdálené půvabné sošky Moniky Markytánové a Josefa Kubíčka se stejným motivem stříhání vlasů nebo keramické florální plastiky Heleny Johnové a Terezy Slukové. Této části výstavy ubližuje, kromě banálních důvodů spojení jednotlivých děl, i příliš překombinovaná architektura soklů složených ze tří výrazných materiálů – betonu, korku a železa. Nejen, že přebíjí samotná mnohdy jemná díla, ale především vytvářejí dojem, že jsme se ocitli v luxusním design shopu. Zcela nepochopitelně, až nedůstojně jsou nainstalované působivé keramické objekty Jimeny Mendozy, které leží na korkové podložce na zemi u okna, jako kdyby na instalaci teprve čekaly, či se na ně prostě zapomnělo.

Nejzdařileji z celé výstavy působí poslední, třetí místnost, kde se téměř poprvé setkáme v dílech od Davida Střelečka, Dominika Adamce, Barbory Dayef a Habimy Fuchs se současným uměleckým přístupem ke keramice. Právě tato část výstavy ukazuje, že keramická tvorba, která je dnes velmi početná a již několik let je nejen na české výtvarné scéně vyloženě trendem,  by mohla na výstavě obstát i bez berliček z dějin umění. Dokáže totiž podat silnou a sofistikovanou výpověď, jak o době svého vzniku, tak o možnostech daného materiálu, ale i o schopnostech autorů a autorek keramiku aktualizovat a nově promýšlet v kontextu současného světa a vizuální kultury. V tomto ohledu se také nabízí otázka, zda dnes mladí umělci a umělkyně skutečně stojí o to, být ve společnosti starších umělců a umělkyň, a do jaké míry opravdu hledají inspiraci v dějinách českého umění první poloviny 20. století. Výstava tak nakonec nepodává odpovědi na otázky, nenutí nás k přemýšlení a přehodnocování, ale pouze v hezké úpravě předkládá buď těžko pochopitelná nebo naopak jednoduchá a očekávatelná spojení.

Dominik Adamec, Karíma Al-Mukhtarová, Daniela Baráčková, Barbora Dayef, Habima Fuchs, Otto Gutfreund, Anna Hulačová, Helena Johnová, Marta Jirásková, Josef Kubíček, Monika Martykánová, Jimena Mendoza, Milan Mikuláštík, Tereza Sluková, Adéla Součková, David Střeleček, Ladislav Zívr / Present Perfect: Otisky času v současné keramice / kurátorka: Kristýna Pelliconi Péčová / 8smička / Humpolec / 16. 5. – 13. 9. 2026

Foto: Eva Bystrianská