Vrstva za vrstvou, stránka za stránkou

Václav Šafka navštívil ještě před Vánoci výstavu Atlas nových souhvězdí. Současné podoby autorské knihy ve Východočeské galerii v Pardubicích, kterou připravila kurátorka Lenka Dolanová. „Mám za to, že v našem prostředí současné umění a jeho vystavování stále provází stigma jakési neprostupnosti. Autorská kniha ale při své nenápadnosti může být velmi dobrým prostředkem, jak jeho různé podoby představit širší veřejnosti,“ píše v recenzi Šafka.

Vrstva za vrstvou, stránka za stránkou

Výstava Atlas nových souhvězdí. Současné podoby autorské knihy, již uspořádala Východočeská galerie v Pardubicích (VČG), nyní sdílí stejný osud jako mnoho jiných tuzemských výstav. Kvůli protiepidemickým opatřením je po zhruba dvoutýdenní prosincové možnosti návštěvy uzavřena. Potenciálním návštěvníkům je nyní alespoň skrze virtuální prostor přístupná dvojice videí, která vznikla pro příležitost vernisáže – záznam performance básníka Aleše Kauera z jihlavského nakladatelství Adolescent a krátký dokument o vystavených dílech, tedy autorsky pojatých knihách. Už několikáté plošné uzavření galerií je všeobecně velmi smutným faktem. V případě pardubické výstavy je ale tato skutečnost mrzutá o to víc, že Atlas nových souhvězdí přináší svěží pohled nejen na podoby současné autorské knihy, ale i současného českého umění obecně.

Východočeská galerie určitě nepatří mezi ty výstavní instituce, k nimž se soustavně upírají zraky odborné a laické veřejnosti. Ve výstavní dramaturgii galerie tvoří velmi silnou linku prezentace regionálních autorů nebo témat, což nemusí být pro návštěvníky mimo východní Čechy příliš atraktivní. Svébytný, ne tolik patrný a mnohem přitažlivější spodní proud programu VČG lze nicméně pozorovat ve výstavách autorů spjatých s ilustrací, potažmo knižní tvorbou, kterých během posledních let v Pardubicích proběhlo několik. Na přelomu let 2016 a 2017 pardubická galerie hostila rozsáhlou retrospektivu známého ilustrátora Martina Velíška. Za podobný počin lze označit i přehlídku volné a ilustrační tvorby v Čechách pozapomenutého, ovšem ve světě velmi populárního tvůrce dětských knih Miroslava Šaška, kterou galerie otevřela v listopadu 2019. A mimo tyto dvě monografické retrospektivy nesmím zapomenout zmínit i skupinovou výstavu Ateliéru ilustrace pražské UMPRUM z roku 2018, v níž byly skrze studentské práce poměrně velkoryse představeny současné možnosti, témata a podoby ilustrátorské výtvarné tvorby. Výstava Atlas nových souhvězdí na tuto výstavní linii VČG svým tematickým zaměřením nesporně navazuje, ale téma knihy jako tvůrčího aktu dále rozvíjí.

Autorská kniha, jež je ústředním tématem výstavy, bude patrně ve většině případů asociovat bibliofilský tisk, který je omezen počtem vydaných svazků, je proveden v drahocenných materiálech a náklady na jeho pořízení se pohybují spíše ve vyšších částkách. Pro mnoho lidí takový umělecký předmět představuje nedostupný luxus, odtržený od běžné žité reality. Autorská kniha je ale na pardubické výstavě pojatá jinak, a to jako dostupný a otevřený prostor svobody, imaginace a silného, nevšedního osobního prožitku, který může uskutečnit jak autor, tak čtenář/divák. Zastoupena je zde jak knižní produkce menších českých nakladatelství typu Xaoxax, Bylo nebylo, Upupæpop nebo Adolescent, pro něž je charakteristický ohled na neotřelou výtvarnou (i textovou) složku, ale i ryze autorské výtvarné knihy, které nevznikají sériově a stojí za nimi pouze záměr výtvarníka či grafika. Onu na první pohled nepříliš zřetelnou otevřenost knihy jako výtvarného média se kurátorka Lenka Dolanová pokusila propsat i do celkového pojetí výstavy a umístění děl do prostoru. Návštěvník může svobodně vybrat způsob, jakým bude jednotlivé exponáty vnímat – zda se bude skrze díla seznamovat s jednotlivými jmény, skupinami nebo nakladatelstvími, anebo ho budou spíše zajímat výtvarné přístupy, techniky a média. Každá z těchto strategií je legitimní a každá z nich může přinést velmi zajímavý prožitek vystavených děl. Valnou většinu knih lze navíc vzít do ruky, prolistovat ji a strávit s ní jakkoliv dlouhý čas.

Pokud půjdeme po jednotlivých autorských jménech, ukáže se, že na výstavě vedle sebe velmi dobře fungují díla starší generace umělců a grafiků spolu s představiteli té nejmladší generace. V jedné z místností se vedle sebe například ocitá videoart etablovaného intermediálního umělce Miloše Šejna spolu s autorskou knihou krajináře Adama Kašpara. Šejn na videu listuje obhrouble vypadajícím svazkem, do nějž gestickým způsobem otiskl svůj osobní kontakt s krajinou, a celý proces listování doprovází sugestivním mluveným slovem. Naproti tomu Kašpar, který v roce 2018 diplomoval na AVU v malířském ateliéru Martina Mainera, uchopil svou autorskou knihu tradičnějším způsobem a kresbami, akvarely, zápisky myšlenek, záznamy o počasí a geologických profilech hornin do ní zkompiloval zprávu o svém pobytu v horském prostředí Jeseníků. Každý z obou autorů se skrze rozličně uchopené médium knihy po svém vyrovnává s vlastní existencí v krajině, přesto spolu obě díla v daných galerijních souvislostech silně rezonují.

Druhý způsob nazírání, s ohledem na média, techniky a výtvarné přístupy, nám pak velmi přístupnou, ale nikoliv lacinou formou dokládá, že podoba autorské knihy rozhodně nemusí být vymezená pouze svázanými archy papíru vlepenými do desek. Už při vstupu do výstavy se návštěvník setká s instalací konceptuálního umělce Viktora Vejvody, který na dlouhé pásy termopapíru průběžně zaznamenává a tiskne myšlenky, glosy a vizuální fragmenty ze svého pobytu v moldavském Kišiněvu. Tyto pásy Vejvoda následně posílá kurátorce výstavy Lence Dolanové v poštovních obálkách na adresu galerie. V průběhu času jsou ke starším pásům termopapíru v galerii přidávány nové, které právě došly v poštovní obálce, díky čemuž celá instalace dobře tematizuje problém časovosti. Jako by Vejvoda postupně zveřejňoval jednotlivé svazky několikadílného románu. Jedna z místností horního patra je pak věnována monumentální instalaci fotografky Markéty Kinterové, která z obrazového doprovodu své autorské knihy o veřejném prostoru vytvořila dlouhý nepřerušovaný proud fotografií připomínající kaskádovité říční koryto. Můžeme se zde tak plně zamýšlet nad propustností hranic mezi jednotlivými médii. Je autorská kniha rovnocenná k umění instalace, videoartu, malbě, soše, fotografii anebo kresbě? A je vůbec důležité ve výtvarné tvorbě tyto jednotlivé disciplíny ostře vymezovat?

Problematické momenty v mých očích nezastiňují výstavu jako celek a její poctivé pojetí, ale považuji za důležité upozornit i na ně. Do galerie jsem vyrazil jako více méně poučený divák, některá jména umělců jsem neznal, valnou většinu z nich ovšem ano. Absence medailonů umístěných na zdech pod jmény autorů a kolektivů, které by ve zhuštěné, heslovité formě podaly podstatné informace, chybějící v doprovodném letáku, tak v mém případě nebyly nutností. Nicméně u diváků, kteří nemají tak výhodnou startovací pozici jako já, by možná mohly být nápomocné a nenásilně dokreslit obrázek o jednotlivých autorech. Stejně tak si myslím, že VČG by se měla více snažit využít veškeré současné způsoby a usilovat o užší propojení fyzického prostoru galerie s tím virtuálním, který v současnosti je – ať chceme, nebo ne – důležitou vstupní branou do výstavních expozicí. Dvojice videí, která zmiňuji v úvodním odstavci recenze, nyní musí tzv. viset ve virtuálním prostoru. V případě dokumentárního filmečku, v němž autoři představují své přístupy k autorské knize, mi ale přijde jako veliká škoda, že se divák na výstavě o jeho existenci nedoví. Ačkoliv vznikl speciálně pro příležitost vernisáže, jeho poměrně komplexní forma má mnohem větší potenciál. Nicméně divák, který z vlastní vůle nezavítá na webové stránky galerie, o jeho existenci nemá tušení. Problematika lepšího propojení virtuálního prostoru galerie s tím fyzickým je ale v našem prostředí mnohem obecnější, a zápolí s ní i mnohem větší galerijní instituce.

Přes tyto mé výtky by zde ale rozhodně neměla zapadnout jedna velmi důležitá věc – výstava Atlas nových souhvězdí přináší ryze současný, ale srozumitelný a přístupný pohled na současné umění. Mám za to, že v našem prostředí současné umění a jeho vystavování stále provází stigma jakési neprostupnosti. Autorská kniha ale při své nenápadnosti může být velmi dobrým prostředkem, jak jeho různé podoby představit širší veřejnosti. S knihou se každý z nás určitě i v minimální míře mohl setkat a pro její užívání navíc nejsou nutná žádná speciální pravidla. Tento prostý základ pak může divákovi pomoci velmi dobře sledovat proměnlivost a výtvarné možnosti, které kniha může skýtat.

Pardubická výstava se ale může stát i velmi povzbudivou zprávou směrem k umělcům a galerijním institucím. Jednak proto, že současné umění, jak se někdy možná může zdát, rozhodně není vázané na určité věkové skupiny, identity, provenience nebo preferovaná média. Jednotlivá jména, díla a přístupy tvoří neodmyslitelnou jednotu a hmatatelně utváří podobu současnosti. Inkluzivní pohled se zde ukazuje jako nosný a prospěšný. A stejně tak se – dle mého soudu – skrze Atlas nových souhvězdí ukazuje, že zajímavé a koncepčně velkorysé výstavní projekty rozhodně nemusí být doménou pouze velkých galerijních institucí v centrech. Že se tento fenomén v našem galerijním prostředí stává stále více přítomný, považuji za velký příslib do budoucna. Nezbývá tedy než čekat, až se epidemická situace uklidní natolik, aby se o tom diváci českých galerií mohli přesvědčit na vlastní oči.

Adolescent, Ondřej Bouček, Zuzana Bramborová, Kateřina Černá, Jan Čumlivski, Luboš Drtina, Darjan Hardi, Nikola Hoření, Markéta Kinterová, Adam Kašpar, Martin Kubát, Jan Měřička, Hana Puchová, Tereza Říčanová, Miloš Šejn, Upupæpop, Viktor Vejvoda & Kolchoz & Trojan Tactics, Jan Vičar, Klára Zahrádková, studenti Střední školy cestovního ruchu a grafického designu v Pardubicích / Atlas nových souhvězdí. Současné podoby autorské knihy / kurátorka: Lenka Dolanová / Východočeská galerie v Pardubicích / Pardubice / 5. 12. 2020 – 7. 3. 2021

Foto: Luděk Vojtěchovský