Zde žijí data

Začátkem roku 2023 podepsal Alexandr Lukašenko dekret o „kyberbezpečnosti“. Klíčovým dodavatelem softwaru pro správu běloruských databází – od kriminálních záznamů přes migrační evidenci až po dopravní přestupky – se nově stala ruská společnost Positive Technologies, Západem opakovaně sankcionovaná firma s vazbami na ruské bezpečnostní služby. Zatímco se tak Lukašenkův režim snaží získat co největší digitální kontrolu nad vlastními občany, část své technologické suverenity svěřuje do rukou Moskvy. Digitální dohled totiž nikdy není jednosměrný: i dohlížející se proto může snadno ocitnout pod zrakem někoho jiného.

Na podobné paradoxy upozorňuje aktuální výstava v Rudolfinu DATAS: The Data and the Sovereign. Kurátorka Lívia Nolasco-Rózsás se inspirovala semináři Jacquese Derridy The Beast and the Sovereign, v nichž filozof upozorňuje na překvapivou blízkost dvou politických figur: šelmy a vladaře. Zatímco jedna stojí mimo zákon a druhá nad ním, obě se ocitají na jeho hranici, vymykajíce se pravidlům společenského řádu. DATAS neotřele vztahuje Derridovu myšlenku k digitálním infrastrukturám a datovým režimům, které se ve stínu technofeudalismu a technofašismu sami stávají novými strukturami moci, stále častěji operujícími mimo meze zákona a dosah uživatelek, občanů i celých států. Z různých pozic tak výstava ohledává vazby mezi daty a svrchovaností a sleduje, jak datové systémy formují mocenské vztahy mezi státy, korporacemi i jednotlivci.

Mohlo by se zdát, že po všech epizodách Poetics of Encryption je otázka ne/přístupnosti dat (minimálně v kontextu Rudolfina, kde se odehrál poslední cyklus zmíněného výstavního blockbusteru) vcelku probádaná. Nolasco-Rózsás nás ale seznamuje s datovou politikou především v kontextu východní Evropy – regionu, který běžně s hypertechnologizovanou infrastrukturou spojovaný není, přestože právě zde data stále častěji spoluurčují podobu mediálních, hybridních, kulturních i frontálních válek. Kurátorčin rozsáhlý výzkum, sahající až do roku 2020 a završený stejnojmennou antologií textů (Onomatopee, 2026), tak přináší nesamozřejmé pojetí vazeb mezi politikou a technologiemi a ukazuje, že technologické systémy zasahují i místa, kde optikou Západu takzvaně „žijí lvi“ či nějaké jiné šelmy. A jak je zřejmé na příkladu Ukrajiny, postsovětské oblasti se v posledních letech stávají laboratoří, kde mohou technologičtí giganti i státní aktéři v praxi testovat nové zbraně, sledovací systémy i způsoby vedení války.

První výstavní sekce, „Stíny Leviatana“, se aktualizovaným čtením Hobbesova monstra soustředí na roli, kterou digitální infrastruktury, data a výpočetní systémy sehrávají při dohledu a vládnutí. Přestože metaforu Leviatana neshledávám za příliš plodnou v kontextu algoritmické moci – jež svoji planetární komplexitou překračuje jak rámec Hobbesovy politické teorie, tak její zakotvení v západních měřítkách (i imaginativních kapacitách) –, výstavní kapitola funguje jako přesvědčivé uvedení do tématu a představuje rozdílné tvůrčí pohledy na skutečnost, v níž se data stávají jedním z určujících prvků současné (geo)politiky. V této části nalezneme například rozsáhlou instalaci Rudolfa Samohejla, která jakoby zpaměti rekonstruuje kontury serverové místnosti datacentra – okem nezaznamenatelné, avšak svými dopady všudypřítomné infrastruktury. Či videoherní instalaci běloruského umělce Marka Cinkeviche, ztvárňující pohyb městem, které je pod absolutním dohledem CCTV kamer a softwaru společnosti příznačně nazvané Positive Technology. Zatímco první hrající musí projít ulicemi, aniž by vzbudila podezření v klasifikačních systémech dohledu, druhá ji sleduje pohledem kamer, z perspektivy operátora moci. V kontextu zmíněného běloruského dekretu se interaktivní instalace (a k ní přidružený diagram) stává temným komentářem k více než pravděpodobné budoucnosti chytrých měst a osudu námi produkovaných dat, nad nimiž ani dohlížející nemají nadále absolutní kontrolu.

Druhá kapitola pod názvem „Ostrovy neposlušnosti“ obrací pozornost k „energetickým koridorům, podmořským kabelům, planetárním systémům dohledu či říčním přehradám“, tedy ke strategickým uzlům technologických sítí, jejichž dimenze se vzpírají národním i kontinentálním měřítkům. Nejvýmluvnějším dílem je v této sekci video nizozemského umělce Jonase Staala mapující historii ostrova Ascension, který se během posledních tří století stal projekčním plátnem imperiálních ambicí různých velmocí – od britské koloniální infrastruktury přes vojenské a observační základny Spojených států až po současné extraterestriální a technologické utopie Elona Muska a Jeffa Bezose. Na podobných příkladech výstava dobře ukazuje, že data nejsou pouze digitálním, ale i materiálním a geografickým problémem. I proto se v Rudolfinu v různých iteracích vrací figura glóbu, upozorňující na skutečnost, že samotný obraz planety je výsledkem koloniálních představ o území a geopolitickém řádu. Jak demonstruje i vertikální sloupec glóbů umělce Nolana Oswalda Dennise, příběhy o světě totiž nejsou neutrální, ale vždy odrážejí perspektivu těch, kdo je vytvářejí – což jsou, jak víme, často právě impéria.

Stejně jako kartografická ani vědecká data nelze chápat jako neutrální odrazy skutečnosti. Hybridní dokument Podstata teroru Anny Engelhardt a Marka Cinkeviche ukazuje, jak byla autorita forenzní vědy v Rusku 90. let instrumentalizována k legitimizaci války v Čečensku. Zdánlivá objektivita rigidních dat zde posloužila k opodstatnění politických zájmů agresora. Právě na této instalaci se však zároveň odrážejí občasné limity prostorového řešení výstavy. Zatímco tematicky se ve vybraných dílech přesvědčivě odkrývá politická i materiální zakotvenost datových infrastruktur, umístění některých instalací působí spíše formálně. Sterilní bílá místnost Podstaty teroru, připomínající laboratoř či téměř výslechovou místnost – s nerezovým stolkem, židlí, televizí a kamerou na tripodu – svoji sílu mimo jiné těží také ze skutečnosti, že je situována v samostatném white-boxu a nemusí tak čelit ohromující monumentalitě novorenesančních prostor galerie. Oproti tomu stojany s mobilními telefony (Tamara Kametani) či komputační instalace s obrazovkami (Critical Tech Group) místy vypadají trochu odloženě. Digitální technologie někdy jakoby ustupují architektuře, která svou monumentalitou sama působí jako jakýsi „obrozenecký“ Leviatan, v jehož útrobách se drobné displeje přenosných zařízení snadno ztrácejí.

Poslední sekce, Písně odmítání, se přesouvá k intimnějším otázkám vztahu mezi daty a osobní zkušeností a zkoumá, jak algoritmické operace proměňují autonomii (i anatomii) uživatelek a uživatelů. Například interaktivní instalace Niny Davies z chytrých telefonů, které prostřednictvím čidel rozpoznávají tváře a těla procházejícího návštěvnictva a reagují na ně, upozorňuje na aktivní roli, kterou média v našich životech sehrávají. Už z první části výstavy víme, že technologie nás sledují. Zde se ale ukazuje, že uživatelé a uživatelky se neustálému dohledu sami přizpůsobují – mění své pohyby, výrazy i gesta a podřizují se rytmu kamer a senzorů. Hranice mezi nezávislostí a podřízením jsou tak v postdigitální skutečnosti velmi prostupné.

Tuto myšlenku ještě naléhavěji rozvíjí videoinstalace Z oka vypadlá I umělkyň Doroty Gawędy a Eglė Kulbokaitė, která zároveň představuje završení celé výstavy i jejího motivu datových monster. V zrcadlem umocněném liminálním prostoru se objevuje zdeformovaná postava oscilující na prahu odevzdání se své digitální kopii – shluku dat konstruujících její redukovaný obraz ve virtuálním světě. Dílo nabízí až opačné čtení Lacanovy fáze zrcadla: fragmentarizovaná postava se neidentifikuje se svým fiktivním odrazem, ale tísnivě se mu brání a vzdoruje algoritmické kategorizaci i institucionalizovaným představám o subjektivitě. V boji o vlastní integritu proto hledá – i za cenu deformace – možnosti autonomie, která by nepodléhala svrchovanosti datových systémů.

Gawęda a Kulbokaitė silně zakončují již tak vydařenou výstavu a sugestivní atmosféra jejich videoinstalace ve mně doznívala ještě nějaký čas. DATAS tak představuje působivý afektivní i intelektuální komentář k současné datové politice a všeprostupujícím digitálním prostředím. Zůstává však otázkou, nakolik se právě konceptuální ambice podaří zprostředkovat většinovému publiku, které – ke cti Rudolfina – tvoří z velké části široká veřejnost a nezasvěcení turisté. Během návštěvy jsem se totiž nemohl ubránit myšlence, jaký by byl výsledný dojem bez důkladného pročtení kurátorské eseje, explikačních materiálů a doprovodných textů, jež jsou k uchopení kurátorského výzkumu a celkové koncepce vcelku zásadní.

Proč to zmiňuji? Východ z prvního sálu expozice tvoří interaktivní instalace Artura Magrota sestávající z vyvýšené vratké podlahy, která při pohybu návštěvnictva vrže a pod jeho vahou se mírně prohýbá. Během mé návštěvy tak jeden pán, aniž by tušil, že právě prošel uměleckou instalací, zavtipkoval s kustodkou, že „to tu mají nějaké rozbité“. Ta mu ale lakonicky odpověděla, že „to je naschvál“. Návštěvníkovo defétistické „aha“ nenaznačovalo velké pochopení ani záměru díla, ani skutečnosti, že tato site-specific intervence má předestřít interaktivní povahu výstavy a případně i celé postdigitální zkušenosti. Je samozřejmé, že většina uměleckých děl získává hlubší význam ve světle širšího kontextu. U DATAS se však zdá, že rozdíl mezi informovanou zkušeností a „speedrunningem“ výstavou je docela výrazný. Jak se ostatně píše i v kurátorské eseji, výstava má fungovat jako „katalyzátor reflexe“, který má návštěvnictvo proměnit v „účastníky spíše než pouhé pozorovatele“. Výsledek ale trochu osciluje mezi dvěma způsoby recepce: bezprostřední senzorickou zkušeností a pozorným reflexivním čtením výstavního záměru a přidružených materiálů. Až jejich propojením se ale začíná rozkrývat podnětná síť vztahů a souvislostí, kterou Nolasco-Rózsás napříč výstavou (i knihou) pečlivě buduje. Byla by proto velká škoda, kdyby pro méně trpělivé návštěvnictvo zůstala DATAS především zážitkem z neopravené podlahy.

aaajiao, Tekla Aslanishvili, Anca Benera a Arnold Estefán, Mark Cinkevich, Critical Tech Group (Nazar Golianych a Nastia Kolodka), Nina Davies, Nolan Oswald Dennis, Anna Engelhardt, eeefff, fantastic little splash (Lera Malchenko a Oleksandr Hants), Dorota Gawęda a Eglė Kulbokaitė, Flaka Haliti, Tamara Kametani, Áron Lődi, Artur Magrot, Martyna Marciniak, Leon Sahiti, Rudolf Samohejl, Sfera, Jonas Staal, Jelena Visković / DATAS: The Data and the Sovereign / kurátorka: Lívia Nolasco-Rózsás / Galerie Rudolfinum / Praha / 11. 6. – 30. 8. 2026

Foto: Ondřej Polák