Zlatý voči za růžovými brýlemi

Oslavování výročí může být věc ošemetná. Odpovědi na to co, proč, jak a s kým slavíme, totiž nejsou zdaleka jednoznačné. Aktuální výstava v Galerii města Pardubic (GAMPA), která připomíná 35 let existence Ceny Jindřicha Chalupeckého, k úkolu přistupuje osobitě. Sedm umělců a umělkyň vytvořilo nová díla vztahující se k historii ocenění. V logice archivního průzkumu dějin instituce se zde vedle strohého řazení informací objevují i spekulace a fikční rozměr vyprávění.

Když Cena v roce 1990 vznikala, jednalo se o spontánní gesto, které mělo za cíl podpořit těžce nemocného kritika Jindřicha Chalupeckého, autora se všeobecně známým zájmem o tvorbu mladých. Zakládání se ujala trojice autorit z různých oblastí: dva výtvarní umělci, Jiří Kolář a Theodor Pištěk, spolu se spisovatelem a tehdy již také prezidentem republiky Václavem Havlem. Záhy ke spolupráci získali i americkou Nadaci pro vzájemnou spolupráci, která od prvních let existence financovala zahraniční stáže laureátů. Dějiny Ceny od té doby ilustrují vztah společnosti k výtvarnému umění. Od postupně slábnoucí politické záštity k navazování kontroverzních sponzorských spoluprací (McDonald či J&T banka), od výstav konaných v Galerii Václava Špály, na Pražském hradě a v Národní galerii přes ty uskutečněné v malých nezávislých galeriích a v soukromé Galerii DOX až po založení nomádské tradice prezentací finalistů. Proměnil se i obsah ceny, která byla nejprve jednorázovou událostí poutající zájem veřejnosti k jednotlivým osobnostem, k celoročnímu provozu soustřeďujícímu se na potřeby výtvarné scény jako takové a tzv. nesoutěžnímu charakteru události.

Současná výstava není prvním pokusem ohlédnout se nazpět, oproti poslednímu podobnému počinu, výstavě Silver Lining ve Veletržním paláci (2015), má ale odlišný formát, je výrazně skromnější, soustředěnější a výběrovější. Snad i proto ji lze recenzovat.

Petra Svoboda Herotová: Časová osa CJCH, 2024. Dílo vzniklo s podporou Společnosti Jindřicha Chalupecého.

První dílo, na něž v lineárně uspořádané výstavě narazíme, je rozverné dioráma zobrazující mytický okamžik založení Ceny. Autorem je Michal Pěchouček, který se v minulosti skrze dramaturgii ceremoniálů výrazně podílel na veřejném obrazu CJCH a je též členem Správní rady SJCH. Ve středu pitoreskní papírové scenérie vidíme Chalupeckého, Havla a Pištěka se zvláštními atributy: žlutými motýlími křídly, modrým pérem a volantem. Situaci doprovází slovní komentář, který vysvětluje význam zobrazeného, zároveň diváky vtahuje otázkami do děje. Parafrázuji: „Poznáte práci některého z umělců, kteří darovali svá díla do aukce předcházející založení ceny? Kdo je Havel, Chalupecký a kdo Pištěk? A víte, jak dlouho trvalo historické období rokoka?“ Scénu obklopují další dvě, v jedné na šňůře jako mokré prádlo visí miniatury děl, které byly shromážděny a následně nepříliš výhodně prodány s cílem koupit pro Chalupeckého přenosnou dialýzu, na druhé straně od ústředního výjevu pak stojí dvojice, která houpe na houpačce malého Chalupeckého v historickém kostýmu. Humorné kladení nesouměřitelného vedle sebe a s ním spojená možnost říct pomocí vtipu něco podstatného zároveň spojují všechna díla na výstavě. Vtip je ale věc situační a je otázka, kolik toho musí divák či divačka vědět, aby do práce pronikli.

Zatímco rozměrem drobná scenérie Michala Pěchoučka komentuje dějiny Ceny, dílo Lenky Klodové nabízí v životní velikosti komentář ke snaze Ceny zprostředkovávat současné umění. Odlitky paží vybraných umělců a umělkyň jsou umístěny na pohyblivých kolečkách tak, aby návštěvníky a návštěvnice ruku v ruce mohli doprovodit výstavou. Tito osobní průvodci mohou teoreticky pomoci překonat pocit odosobnění umění, který často zažíváme, prakticky však mlčí a my musíme kontexty odhalovat sami.

Prostorově nejrozsáhlejší dílo připravila Pavla Herotová: má podobu časové osy a obsahuje nejen graficky přehledně roztříděný soupis jmen spojených s jednotlivými ročníky CJCH, ale i zajímavosti z dějin Ceny, jejichž výběr je poutavým momentem v záplavě jmen. Vrací nás zpět do historie, která není holým soupisem faktů, ale skládá se z různě se prolínajících souvislostí. Osu přerušují práce dalších autorů a autorek: pseudovědecká „malba“ Aleše Zapletala tematizující mimo jiné vztahy mezi konceptuálním a materiálním charakterem současného umění a dvojice videí. V prvním Katarína Poliačiková a Eva Priečková promýšlí gesto Romana Štětiny, který v roce 2014 svou vítěznou trofej vydražil a získané peníze rozdělil mezi další finalisty. Bronzový kolík navržený Maximem Velčovským tehdy koupil anonymní zájemce a podobně jako v případě sbírky na stroj určený pro domácí dialýzu se stal pro svého majitele za relativně málo peněz materializovaným kulturním i ekonomickým kapitálem mnohem vyšší hodnoty. Ve druhém videu Jakub Polách představuje skrze sestřih veřejných vystoupení mozaiku mediálních komentářů Ceny rytmem i vizualitou odkazující k senzacechtivosti médií. Klipovitost, se kterou autor dlouhodobě pracuje, ilustruje opakující se vyprázdněnost toho, jak se o Ceně mluví, ale i to, kdo se v souvislosti s ní dostává ke slovu. Videa spojuje přesvědčení o problematičnosti soutěžení, ale i sympatická víra v určitou moc umění.

Lenka Klodová: Průvodčí 1–8, 2024. Spolupráce: Alžběta Bačíková, Vojtěch Fröhlich, Andreas Gajdošík, Barbora Kleinhamplová, Káča Olivová, Alma Lily Rayner, Kateřina Šedá, Marie Tučková. Dílo vzniklo s podporou Společnosti Jindřicha Chalupeckého.

Protože je časová osa provázející diváky prostorem galerie oboustranná, výstava v zásadě končí tam, kde začínala. Zde se také nachází jednoduchá počítačová hra od Vojtěcha Radakulana. V ní máme za úkol sesbírat cihly podobné těm, které tvoří zdi galerie, jež jsou zároveň odměnou i překážkou. Přes virtuální charakter má hra také fyzický rozměr patrný v odporu kladeném ovládacími tlačítky, ale i přímým odkazem digitálního prostoru k místu, kde stojíme. Nenásilně tak upozorňuje na výraznou architekturu výstavní síně, ale pozornost strhne i k prostorovému řešení přehlídky, jehož autorem je také Radakulan: železným tyčím, betonovým kvádrům, dřevěným deskám a molitanové sedačce. Myslím, že autor k zadání přistoupil rafinovaně. Neodkazuje se totiž explicitně ke konkrétním historickým momentům, ale skrze banální děj ponouká diváky a divačky přemýšlet o jejich vlastním názoru. A co neřekne hra, mohou návštěvníci vyjádřit na nástěnce uzavírající výstavu, například: „Proč nikdy nevyhrál Kintera?“

Přehlídka se koná v okamžiku, kdy se blíží výběr nové ředitelky nebo ředitele Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Po deseti letech končí Karina Kottová, která instituci vtiskla jasnou podobu, kladla důraz na mezinárodní kontakty, profesionalizaci, zdůrazňovala nehierarchické vztahy uvnitř SJCH a pozornost soustředila na péči o umělce a umělkyně, která vyústila ve zrušení soutěžního modelu a úpravu věkové hranice přihlášených. Zmíněné kroky nejsou nahodilým sledováním trendů, ale výsledkem osobního vztahu, který Kottová k současným umělcům a umělkyním má. Explicitně své postoje popsala v katalogu z roku 2020. Soutěžní model pro ni byl tehdy nepřijatelný proto, že s účastníky a účastnicemi sdílela nervozitu a paralýzu plynoucí ze soutěžení i neproduktivní zklamání a smutek. Velká očekávání vedla k velkým rozčarováním.

Aktuální výstava tematizuje většinu z výše zmíněných emocí a je tak bilancí změny, kterou Cena podstoupila za posledních deset let, nikoli za celých pětatřicet: péče, nesoutěžení, ale i nepochopení ze strany mediální veřejnosti a generační konflikt. Podoba architektonického řešení výstavy, které nás nakonec dovede zpět na začátek, může ale sugerovat komplexnější myšlenku. O smyslu ceny se diskutuje v zásadě od jejího vzniku, stejně jako se znovu a znovu objevuje tvrzení o generačním konfliktu, který například v roce 2011 tehdejší ředitelka ceny Lenka Lindaurová pro Respekt pregnantně komentovala slovy: „Starší generace tu mladší nesnáší a mladší se té starší diví.“ Podobné výroky pak můžeme spojit i s prvními lety Ceny, kdy umělci střední generace (například Pavel Opočenský) považovali vyzdvihování mladých za nepřijatelné popírání logiky vývoje tvůrčí osobnosti. Zmínit by bylo možné i nedávnou petici kritizující vedení SJCH, NGP a AVU, jejímž leitmotivem je odmítnutí jiných hodnot a přístupů k umění než těch legitimizovaných v první polovině 90. let. Ne náhodou argumentují tím, že SJCH se zpronevěřila původnímu smyslu Ceny. Slovo generace tu nehraje roli věkového určení, ale slouží jako vymezení přihlášením se ke konkrétním autoritám. Nakonec i Pěchoučkem zachycený malý Chalupecký na houpačce, kterou pohupují dva historici umění, sugeruje myšlenku, že se již v době počátků Ceny stal jakýmsi maskotem, někým, kým se mohou ostatní zaštiťovat, kdo ale nemá příliš silnou aktivní moc nad tím, co se s „jeho“ Cenou děje.

Jakub Polách: Žijeme ve Společnosti Jindřicha Chalupeckého, 2024, video. Dílo vzniklo s podporou Společnosti Jindřicha Chalupeckého.

Aktuální výstava mluví o „zlatých vočích“, tedy nerealistických očekáváních kladených veřejností i umělci a umělkyněmi na Cenu, zároveň mám ale pocit, že si sama nasazuje „růžové brýle“, které filtrují, co v rámci vzpomínání tematizuje. Filtr odpovídá tomu, co se sice v posledních letech stalo v současném umění mezinárodně relevantním, ne vždy ale vychází vstříc očekáváním, která instituce Ceny a s ní spojená bilanční výstava vzbuzují. Zároveň ale díky využití humoru počítá i s nedorozuměním, které může být produktivní, a výstavu si tak nakonec může po svém užít vlastně každý.

Petra Herotová, Lenka Klodová, Michal Pěchouček, Jakub Polách, Katarína Poliačiková & Eva Priečková, Vojtěch Radakulan, Aleš Zapletal / Velký zlatý voči – 35 let Ceny Jindřicha Chalupeckého / kurátorský tým: Společnost Jindřicha Chalupeckého (Karina Kottová, Barbora Ciprová, Ondřej Houšťava, Veronika Čechová, Tereza Jindrová) / GAMPA / Pardubice / 29. 6. – 29. 9. 2024

Foto: Marie Sieberová