Je třeba, aby se stát naučil rozpoznávat umění jako práci

Ministerstvo kultury aktuálně připravuje podklady pro tzv. „status umělce“. Jedná se o právní úpravu, která konečně rozpozná uměleckou tvorbu, spolu s dalšími pomocnými profesemi, jakožto práci, a ne jen hobby. Je teď na umělcích a umělkyních, aby se pokusili vyjednat si co nejlepší podmínky. Johana Lomová a Anežka Bartlová popisují, proč něco takového potřebujeme a co to vlastně status umělce je. Text vychází současně na Alarmu.

Je třeba, aby se stát naučil rozpoznávat umění jako práci

V únoru 2021 ministerstvo kultury konečně vyhlásilo první „covidové kompenzace“, které mohli využít i samostatně působící umělci a umělkyně. Pozdě, ale přece. Brzy se ukázalo, že ministerstvo umělecké profese vlastně neumí vymezit, neví, jak s těmi, kdo nemají zaměstnaneckou smlouvu, zacházet a ani netuší, co by jim vůbec pomohlo. Kompenzace byly vypsány podobně jako u jakýchkoliv jiných podnikatelských aktivit, kde rozhodujícím kritériem bylo snížení výdělku za jasně ohraničené období. Měřil se tedy jediný ukazatel, který stát uznává: ušlý zisk. Jenže umění se jen málokdy tvoří se ziskem, natož pak s tím meziročně spočítatelným…

Stát dnes neumí říct, kolik umělců a umělkyň v kterých oborech v ČR působí, neví, kolik vydělávají, nezná jejich věkovou skladbu ani příjmovou situaci. Všechny tyto zásadní informace by přitom umožnily zacílit mimořádnou pomoc, ale také nastavit férovější dlouhodobý vztah mezi státem a uměleckými profesionály.

Není to překvapivé, v oblasti tzv. živého umění se činnost ministerstva omezuje na podporu konkrétních projektů v rámci jednoletých grantových výzev, případně na podporu formou stipendia, které je možné získat jen dvakrát za život. Pracovní podmínky umělců, umělkyň a dalších kulturních pracujících a celkově jejich sociální situace ministerstvo kultury nezajímá a tuto agendu přenechává ministerstvu sociálních věcí, které ale pro změnu nezajímá kategorie umělců a umělkyň. Nejde přitom o nějaké výhody či extrabuřty, ale o vytvoření podmínek, které umožní, aby tvůrci a tvůrkyně mohli pokračovat ve svých aktivitách a rozvíjet, profesionalizovat a internacionalizovat svůj obor, a třeba reprezentovat ČR v zahraničí.

Jsme přece ve válce!

Mluvit plošně o situaci živého umění není snadné. Nejpatrnější rozdíly jsou v samotných možnostech obživy. Zatímco představitelé divadelních, tanečních a hudebních oborů mohou alespoň snít o tom, že svou profesi budou vykonávat jako pevná součást divadelního sboru nebo orchestru, výtvarní umělci a umělkyně, ale také třeba spisovatelky a básníci podobnou možnost vůbec nemají. Výsledný rozdíl je ale spíš vlnkou naděje v bouři prekarity, nikoliv výhodou. To ostatně nedávno komentovali divadelníci, kteří jsou často ve svízelné situaci, nebo pracující v pomocných, produkčních a technických profesích. Nejde tedy rozhodně jen o výtvarníky, jen právě potřeba vizuálního umění se tak nějak hůře vysvětluje v termínech priorit a užitečnosti (jsme přece ve válce, tvrdí ministr kultury Martin Baxa).

Podobně platí, že jen málo z aktivních výtvarných umělců a umělkyň se živí výhradně tvorbou. Pod tím si totiž většina společnosti (a bohužel i stát) představuje především prodej uměleckých děl. Odměny za realizaci výstav jsou ve většině českých institucí (včetně těch státních a krajských) stále spíše směšným kapesným, nikoliv výdělkem.

Zároveň ve všech uměleckých profesích platí, že luxus v podobě vysněného místa vyučujícího či vyučující na vysoké či střední umělecké škole, které by zajistilo alespoň základní (byť velmi malou) finanční jistotu, odhazuje míč na pole pedagogické, nikoliv umělecké činnosti. Finanční realitu na vysokých školách humanitního zaměření nedávno popsal Petr Wohlmuth, situace na těch uměleckých není jiná. Že tvorba „do šuplíku“ vám účty nezaplatí a děti z toho nenakrmíte, je snad zbytečné připomínat.

Míra prekarity je v tzv. živé kultuře extrémně vysoká, ale všichni jsou na ni tak zvyklí, že už to ani nikomu nepřijde divné. Příjmy se tu běžně skládají z mnoha různých zdrojů (standardem je tři až pět „minijobů“), často včetně prací, které s vystudovaným oborem souvisí jen málo nebo vůbec. Jistě, jsou i umělci a umělkyně, kteří se výhradně tvorbou opravdu dlouhodobě uživí, kolik jich je, ale nikdo neví (odhady jsou v jednotkách procent).

Covid ukázal zranitelnost umělců a umělkyň

Většinu problémů, které jsme popsali výše, by pomohla řešit právní úprava, jíž se pro jednoduchost přezdívá „status umělce“ (a umělkyně, dodejme). Tedy zákon upravující vztah státu k tvůrčím profesím všech oborů. Uplatnit by jej totiž mohly i závislé, pomocné a další organizační profese. Ve výtvarném umění se jedná např. o kurátory a kurátorky, publicisty a novinářky, jinde osvětlovačky a kostyméry, produkční a režisérky…

Téma už je na stole delší dobu, naléhavě ho řešili třeba tanečníci a tanečnice v návaznosti na krátkou dobu aktivní kariéry, která často končí ve třiceti. Prostředí výtvarného umění se tématu také chopilo skoro před deseti lety. EU členským státům již dlouho doporučuje, aby podobný právní rámec zavedly. Z českých ministrů kultury se tématu dosud věnoval jen Lubomír Zaorálek. Ten právě na základě zkušenosti z pandemie covidu pochopil, že „status umělce“ je třeba dostat do Státní kulturní politiky 2021–2025+ a následně i do tzv. Národního plánu obnovy (NPO), tedy fondu EU pro pocovidový restart. Právě NPO je zásadní: status umělce je totiž jedním z milníků, jehož nesplnění by znamenalo vrácení i těch financí, které jsou alokovány na jiné potřebné projekty. Již nyní tedy můžeme počítat s tím, že status vznikne a bude schválen vládou nejpozději do konce roku 2024. Otázkou zůstává, jak efektivně bude problémy kulturní scény řešit.

Co tedy je ten „status umělce“ (a umělkyně)? Nejedná se o zvýhodňování umělců a umělkyň oproti jiným živnostníkům ani o snahu definovat, kdo je „dobrý umělec“. Cílem je, aby v rámci právního řádu došlo k zohlednění specifik práce, která mají přímý dopad na možnosti obživy umělců a umělkyň. Typicky se jedná o nestálost výdělku, subjektivní finanční ocenitelnost tvorby, potřebu mobility, celospolečenský dopad, ale i tvůrčí činnost, která není motivována výhradně ekonomickým úspěchem. Některá výtvarná díla samozřejmě lze prodávat, jejich podoba ale není (a nemá být) tímto cílem definována.

Jaký statut bude mít český umělec?

Tato právní úprava by měla vytvářet jakousi záchrannou síť, která dovolí umělcům a umělkyním pracovat – strávit třeba půl roku nastudováním divadelního představení, přípravou komplikovanější výstavy, hudebního alba nebo mít čas na psaní románu. Podporu si nemusíme představit jen jako sociální dávky, měla by mít takovou podobu, aby tvůrci a tvůrkyně mohli pracovat a experimentovat s vědomím, že v případě ekonomického neúspěchu neskončí v dluzích. Může se jednat například o pokrytí sociálního a zdravotního pojištění (jak tomu je například ve Slovinsku).

Další rovinou mohou být daně: v současné úpravě existuje možnost zapsat se jako „umělecky činný“ podle autorského zákona. V tom případě si umělec/umělkyně může odpočítat ze základu daně pouze 40% paušálem, nikoliv 60% jako klasická OSVČ. Žádné sociální výhody při výpadku činnosti pak nemá, zálohy na sociální pojištění navíc nezohledňují nárazový charakter práce.

Aktuálně je tedy nutné bavit se o konkrétní podobě „statusu umělce“: inspirace a možností je mnoho a sahají od maximalistické po minimalistickou verzi. Tedy na jedné straně samostatný zákon, vztahující se na tvůrce a tvůrkyně uměleckých oborů, ale i všechny další aktéry uměleckého provozu, včetně podpůrných profesí, zahrnující i pomoc se sociálním a zdravotním pojištěním. Protipólem je pak minimalistická verze, kdy ministerstvo kultury jen přistoupí na fakt, že někdo jako umělec či umělkyně existuje, ale žádná opatření nestanoví. A mezi tím je nespočet dalších verzí, které již fungují v různých evropských zemích.

Aktuálně probíhají napříč uměleckými obory průzkumy, které pomohou odpovědět na otázku, co umělci a umělkyně potřebují a kolik se jich takto vůbec označuje. Za výtvarné umění se tématu věnuje Spolek Skutek, Fair Art a samostatným projektem zaměřeným na odměňování v galerijních institucích GHMP. Výsledky budou předány ministerstvu kultury během ledna. Jak s jedinečným materiálem naloží a jak si jej interpretuje, není zatím bohužel jasné a otázky zůstávají nezodpovězené. Spokojí se ministerstvo s nic neříkající a nejjednodušší verzí, nebo bude ambicióznější a bude reálně hájit potřeby a pracovní podmínky umělců a umělkyň i na meziresortní úrovni?

 

Ilustrace: Jiří Franta pro Spolek Skutek