Zvířata v Ostravě

Zasněženou cestou do galerie PLATO jsem potkala více zvířat než lidí. Jednalo se o různé druhy ptáků, vzpomínám si na letící vrány, kosy hledající pod sněhem potravu, v křoví se mihnul rehek s oranžovým ocasem. Tvorové, které lidé nazvali zvířaty, jsou neustále přítomní. Dívají se na nás, cítí nás, slyší nás – a především jsou podstatnou součástí našich životů. Je zde potenciál vzájemnosti a koexistence, z níž se bohužel stává vykořisťování, zneužívání a týrání „těch druhých“. Zvířata jsou lidem potravou, služebníky a dělnicemi, převozníky, záchranářkami, průvodci, domácími mazlíky nebo terapeutkami. Ostatní jsou přinejmenším terčem pozorování, pokud jsou uznány jako vzácné druhy, které jsme nestihli vyhubit. Jiná jsou stále zabíjena nebo vyháněna ze svého přirozeného prostředí.

Přitom zvířata milujeme, připadají nám nádherná a roztomilá – svět internetu je protkaný zvířecími videi s mláďátky všeho druhu, mezidruhovými přátelstvími, záběry ze skrytých kamer, na nichž můžeme pozorovat, kdo všechno se šel v noci napít nebo vykoupat do lesní tůně. Rozhodně už nás ale neuspokojuje dívat se na osamoceného smutného orangutana ve vypáleném pralese nebo na otřesné snímky ze zvířecích jatek. I přes temnou stránku „soužití“ lidí a zvířat je výstava s názvem Uprchlá, našel skrýš, stále uniká (Zvířecí zpravodajství) opředena pozitivním a nadějným duchem. Ukazuje totiž možnosti a cesty ke zlepšení tohoto nerovného a postiženého vztahu.

Rozsáhlou výstavou, která se poněkud příznačně odehrává v budově bývalých jatek, nás po celou dobu provází zvířecí moderátoři v podobě počítačově animované lišky, zajíce, holuba a dalších postav, které vytvořil András Cséfalvay. Z obrazovek se na nás dívají a pokyvují realisticky vypadající zvířata, která k nám hovoří lidskou řečí, vyprávějí o sobě samých, o svých zvycích, o fámách a lžích, které o nich lidé vykládají, ale také o částech výstavy a jednotlivých dílech. Mluvící zvířata důvěrně známe – provází nás od dětství, figurují ve většině pohádek nebo fantasy příběhů. Momenty, kdy se lidští vypravěči a vypravěčky pokouší představit si svět z pohledu zvířat, jsou často spojeny s principy vcítění se, empatie a solidarity s jiným než lidským druhem a světem, což je základní myšlenkou a vyzněním celé výstavy.

Centrálnímu prostoru pro setkávání a aktivity, jenž je označen jako zvířecí redakce, dominuje velká textilní instalace obřího měkkého těla od umělkyně a kurátorky výstavy Evy Koťátkové (společně s Jakubem Adamcem, Edith Jeřábkovou a Zuzanou Šrámkovou). Můžeme tělem procházet a v jeho útrobách nalézat další umělecká díla nebo interaktivní zákoutí. Organičnost prostoru a velkého těla vybízí k prolézání, objevování nebo schovávání. Celý prostor působí dojmem nepořádku, jehož pojetí je u všech tvorů odlišné. „Nepořádek“, jak jej někteří lidé mohou chápat, hraje mnohdy pro zvířata důležitou roli, mohou v něm totiž „uprchnout, najít skrýš nebo stále unikat“. Do chodu redakce se může každý zapojit, zanechat například na papíře svůj vlastní „zvířecí“ příběh nebo se účastnit jednoho z mnoha doprovodných programů. I když jsem pochopila koncept celého prostoru jakožto centra dění, některá díla, videoinstalace nebo obrazy v různorodosti podnětů bohužel zanikly.

Působivých prací od českého i zahraničního autorstva bylo na výstavě mnoho, takže v recenzi zmíním jen několik děl, která se mě nejvíce dotkla. Některá vychází z Ostravy a okolí, čímž výstava zapadá do lokálního kontextu, tak jako je to s videoinstalací švédské umělkyně Anniky Erikson. Ta byla v Ostravě na rezidenčním pobytu a natáčela zde setkání se zvířaty, mezi nimiž byly také ovce a kozy na farmě Duběnka. Díky rozměrné videoprojekci mi je jako procházející divačce zprostředkováno přímé setkání se zvířaty, která nervózně uhýbají a utíkají zpátky do stodoly, dívají se na mě jako na nedůvěryhodný cizí objekt, který je vyrušil a může být nebezpečný. Každý, kdo se setkal s divokými nebo i domácími zvířaty, tento nepříjemný pocit nepatřičnosti už nejspíše prožil. Jejich důvěru si zde nezískám, tak jdu po chvíli raději dál.

Důvěru si u domestikovaných i divokých zvířat naopak vybudovali bioložka, ekoložka a spisovatelka Simona Kossak (1943–2007) a fotograf a přírodovědec Lech Wilczek (1930–2019), kteří se zasadili o ochranu Bělověžského pralesa, v němž třicet let žili. Jejich domovu a životům se zvířaty se věnuje velký výstavní prostor, kde najdeme kromě mnoha fotografií také nábytek a vybavení jejich na první pohled útulné, s lesem spřízněné usedlosti. Když si procházím fotografie, na nichž leží Simona Kossak v posteli s liškou u nohou a jezevčíkem na hrudi, nebo snímky, jak se mýval Lechu Wilczekovi něžně prohrabuje ve vlasech či jak se na otomanu vyvaluje divoké prase, jsem dojatá a říkám si: Jak to dokázali? Opravdu je to možné? Zde nejde už jen o roztomilá internetová videa, jde o inspirativní dokument životů zvířat a lidí, kteří dokázali být spolu, „bok po boku, tlapku v ruce a čenich vedle nosu“, jak píše o minulém společenství lidí a zvířat Ursula K. Le Guin.

Tato moje oblíbená autorka dále v knize Proč číst fantasy napsala: „Se zvířaty, která jsme nejedli a jež nás nepožírala, jsme měli vztah neutrální či sousedský (…). Pokud měla tato sousedskost či společnost pozitivní náboj, často jsme ji vnímali jako duchovní spřízněnost. V této spřízněnosti jsme zvířata obvykle chápali jako ty starší z nás, jako své předchůdce, jako předky lidských bytostí. Jsou to lidé z ‚Doby snění‘. A my jsme patřili k nim, k lidem-Jelenům nebo k dětem Jezevce.“ Tím se dostáváme k mytologii, skrze kterou lidé odpradávna vnímali nejen své místo na světě, ale také společné bytí s jinými tvory a bytostmi. Tuto mytologii znovu oživil a zpracoval vietnamský umělec Tuan Andrew Nguyen, jehož dvoukanálové video mě svým filmovým a vizuálním provedením, stejně jako svým obsahem, uhranulo. Mytologické pojetí příběhu o světě lidí a zvířat totiž dokázal živě a velmi působivě převést do současného světa. Vidíme zde panoramatické záběry na vietnamskou krajinu střídající se s pohledy na město a na lidi různě, a především krutě zacházející se zvířaty. Videa promítaná těsně vedle sebe jsou propojena dvěma postavami debatujícími o tom, co si počít s lidmi – postavou posledního žijícího nosorožce jávského, který byl zastřelen pytláky v roce 2010, a želvy, která podle legendy ukončila čínskou nadvládu nad Vietnamem.

Nosorožec chce pomstu, poukazuje na tygry a další zvířata, která ji chtějí, chce proti lidem bojovat. Želva má rozvážnější přístup, lidstvo je kruté, nechceme být přece stejní jako oni. Vnímáme vztek a odhodlání nosorožce, zároveň cítíme pochopení ke smířlivější želvě. Toto dílo skutečně vytváří v emocích diváctva kombinaci rozhořčení a empatie, i když v tomto případě také smutku a jisté bezvýchodnosti z otázky, co si s námi zvířata, jejichž existenci dokládá už jen kostra v muzeu, mohou vlastně počít. Zároveň se vracím ke zmíněné duchovní spřízněnosti, kterou zde můžeme prožít. Je tu rovněž patrný důraz na jinakost a zároveň propojenost světů, které si současná lidská sebedestruktivní civilizace mnohdy neuvědomuje.

Nemám zde prostor věnovat se všem vystaveným dílům, ale návštěvnictvu výstavy to vřele doporučuji. I přes rozmanitost jednotlivých projektů je výstava sjednocená, divácky příznivá a jde do hloubky daného tématu. V souvislosti se zahlcením výstavami, které se v posledních letech věnovaly tématu ekologie a zvířat mnohdy povrchně, pro mě výstava Uprchlá, našel skrýš, stále uniká (Zvířecí zpravodajství) byla velmi osvěžujícím zážitkem. A nakonec se zbytečně, tak jako já, nelekněte zajíce, který vám přeběhne přes cestu při odchodu z galerie. Je totiž obyvatelem zdejší zahrady.

Yevgenia Belorusets, Cecilia Bengolea, Jan Bražina, András Cséfalvay, Annika Eriksson, Fuki, Kateřina Konvalinová & Jiří Žák, Eva Koťátková, Simona Kossak & Lech Wilczek, Zdeněk Košek, Denisa Langrová, Karolína Matušková & Lucie Zelmanová, Tuan Andrew Nguyen, Jim Nollman, Viktorie Pražáková, David Přílučík, Hana Puchová, Ruta Putramentaite, Tabita Rezaire, Jonáš Richter, Lívie Škutová, Adam & Martin Tománkovi, TV Páteř, Cecilia Vicuña, Aleksandra Waliszewska / Uprchlá, našel skrýš, stále uniká (Zvířecí zpravodajství) / kurátorky a kurátor: Eva Koťátková, Jakub Adamec, Edith Jeřábková, Zuzana Šrámková / PLATO / Ostrava / 12. 10. 2023 – 10. 3. 2024

Foto: Martin Polák, PLATO