Analogová výstava počítačového umění

Viktor Čech se ve své recenzi věnuje výstavě 1968:computer.art v Moravské galerii v Brně. Projekt kurátorů Ondřeje Chrobáka, Pavla Kappela a Jany Písaříkové považuje za důležitou "splátku dluhu", pokud jde o zprostředkování a uměleckohistorickou kontextualizaci počátků počítačového umění a významných událostí na tomto poli, k nimž došlo v československém prostředí. Výstava počítačové grafiky, kterou v roce 1968 uspořádal v brněnském Domě umění kurátor Jiří Valoch, k těmto počinům bezesporu patří. Podle Čecha je její připomínka v MG informačně hodnotná, určitý nedostatek však vidí v absenci vizuální prezentace vnitřních zákonitostí a způsobů generování počítačové grafiky, již by umožňovaly dnešní digitální technologie.

Analogová výstava počítačového umění

Když roku 1959 vytvořil jeden z programátorů firmy IBM na obrazovce konzole nově instalovaného amerického superpočítače AN/FSQ-7, využívaného v rámci systému kontroly vzdušného prostoru SAGE, svítící obrázek rozverně pózující pin-up girl, jednalo se možná jen o poutavou ukázku schopností počítače pro nově zaškolované operátory. Současně však díky tomu vznikl i první doložený počítačově naprogramovaný figurativní obraz. Že je tento výtvor, zachovaný jen na polaroidovém snímku vyneseném z vojenské základny, velice blízký soudobým tendencím pop-artu, je podle všeho dáno spíše obecným charakterem tehdejší masové vizuální kultury.

Když ale roku 1963 začal časopis Computers and Automation pořádat pravidelnou soutěž Computer Art Contes, šlo již o vědomou snahu využít nejnovější technologii k projevům vizuální kreativity. Že byla většina z prvních zde prezentovaných děl abstraktního charakteru, nemůže moc překvapit. Podoba těchto obrazů vyplývala jak z dobových technických možností, tak ze skutečnosti, že mezi nejúspěšnější účastníky soutěží patřily vedle univerzitních laboratoří především ty vojenské. Vizualizace balistických křivek a podobné výtvory se přímo nabízejí ke srovnání s abstraktní tvorbou pozdní moderny, do níž patří práce Bridget Riley a řady dalších umělců. Tato estetická sounáležitost tak mohla podpořit často jen krátce trvající tvůrčí ambice řady inženýrů, kteří se na vzniku těchto děl, přenášených do reálného světa a k divákům prostřednictvím raných plotrových tiskáren, podíleli.

V soudobém Československu byly samozřejmě podobné možnosti využití nejmodernější a nejdražší technologie velice omezené. Přesto se však právě u nás objevil jeden z nejznámějších příkladů využití počítače v tvůrčím procesu, jenž dnes tvoří pevnou součást kánonu dějin umění. Práce Zdeňka Sýkory, založené na kombinatorických schopnostech sálového počítače generujícího číselné předlohy pro autorovy abstraktní kompozice, v sobě ale nesou paradox spočívající v nepřístupnosti tehdejší výpočetní techniky „běžným smrtelníkům“, tedy i výtvarníkům. Na rozdíl od amerického prostředí, kde autoři k vizuální tvorbě často dospěli právě na základě své vlastní interakce s technikou, se Sýkora k počítači nikdy ani nepřiblížil. Co mají však obě tvůrčí prostředí společné, je jejich východisko v modernistickém paradigmatu racionálně konstruované obrazové kompozice, mající své kořeny už u průkopníků abstrakce počátku 20. století. V rámci konkretistické estetiky umění 60. let se pak na společné půdě setkali vědec a umělec, každý přicházející z jiného směru.

Právě tento moment v dějinách umění prezentuje i aktuální výstava 1968:computer.art v Moravské galerii. Jejím východiskem se stala takřka zapomenutá epizoda kurátorské činnosti Jiřího Valocha, který v roce 1968 uspořádal jako první v tehdejším východním bloku v brněnském Domě umění výstavu počítačového umění. Ta představila tisky počítačové grafiky, vytvořené především jejími západními průkopníky, jako byli Frieder Nake, Georg Nees, Charles Csuri, Leslie Mezei, Michael Noll, Lubomír Sochor a Max Bense. Kurátoři dnešní výstavy si evidentně vzali za úkol uvést diváka do tehdejší dobové atmosféry nejen z estetického, ale i společensko-historického hlediska. Tomu má napomoci i architektonické řešení Tomáše Svobody, které však ve skutečnosti působí až banálně kancelářsky. Do kovových konstrukcí sice dobře zapadají maloformátové originály počítačových grafik, určitá neumělost celého aranžmá nicméně působí – zvlášť v sousedství vizuálně přesyceného obchodu a pokladny ve foyer galerie – až příliš „autenticky“. Jinými slovy, divák zde nemá příležitost ponořit se do specifické atmosféry simulující dobu a místo, jež výstava připomíná. Na druhou stranu, pokud jde o informační hodnotu přehlídky, nelze autorům nic vytknout. Prezentované dobové pokusy o využití počítačově generované grafiky zahrnují celou řadu poloh: počínaje zmíněnou vektorovou abstrakcí přes kombinatorické pokusy s fázováním obrazu až po jedny z prvních na papíře dochovaných figurativních výtvorů. Ukázky autorských prací zkombinovali kurátoři s archivními materiály a dokumentací a představili je mimo jiné i v kontextu paralelních aktivit rozvíjených v rámci mezinárodního projektu Nových tendencí (1961–1973).

Je ale škoda, že kurátoři nevyužili možnosti tuto didakticky-informativní výstavní koncepci rozvinout do intenzivnějšího vizuálního zážitku, v němž by byly využity i současné digitální formy prezentace. Chybí tu především uvedení do samotné problematiky generování a vizualizace, s nimiž vystavené počítačové grafiky pracují – jediné, co zůstalo, je onen petrifikovaný, tradiční papírový výstup. Jistě, tento nedostatek do určité míry vyvažuje druhá polovina výstavy, která prezentuje díla Zdeňka Sýkory a jeho cestu za využitím výpočetní technologie, již zde připomíná i monumentální německý počítač LGP-30 zapůjčený z Národního technického muzea, tedy stroj stejného typu, jako byl ten, na němž Sýkorův spolupracovník Jaroslav Blažek realizoval výpočty pro výsledné malířské kompozice. Tento historický artefakt je v kombinaci s videoprezentací jeho funkcí nakonec asi nejlákavějším exponátem celé přehlídky. Ve výsledku se tedy výstava rozpadá na dva více méně samostatné celky – komorní prezentaci prací Zdeňka Sýkory a vzpomínkovou výstavu připomínající zapomenutou kapitolu počátků počítačového umění. Bylo by pravděpodobně možné tento projekt rozvinout do více kapitol – po zhlédnutí výstavy návštěvník ostatně snadno nabude dojmu, že by měl v dalších patrech Pražákova paláce hledat její pokračování.

Připomínat zdánlivě epizodickou událost dějin umění, jako byla Valochova brněnská výstava počítačového umění, v době, kdy je skoro veškerá vizuální kultura nějakým způsobem počítačově zpracovaná, lze určitě pokládat za nezbytnou splátku dluhu. Současně však tato výstava, jak již bylo naznačeno, působí především jako klasická muzeální prezentace, rezignující na možnost ukázat, nakolik je formální jazyk před půlstoletím vzniklých počítačových grafik stále přítomný v základech dnešní vizuality. Vzhledem k tomu, jak si jinak kurátoři (pro poučeného diváka někdy až nudně pedantsky) zakládají na zprostředkování historického kontextu (poněkud rozpačitě v tomto ohledu působí i poslední místnost výstavy s „koláží“ videí velice zeširoka přibližujících atmosféru 60. let), mi zde ono přiblížení podstatných mechanismů počítačově generovaných obrazů vyloženě chybí.

1968:computer.art / kurátoři: Ondřej Chrobák, Pavel Kappel, Jana Písaříková / Moravská galerie v Brně / Pražákův palác / Brno / 20. 4. – 5. 8. 2018

Foto: archiv MG