Video ve smyčce obsese

Výstavní projekt realizovaný trojicí autorek v Pragovka Gallery zajímavě rozvíjí možnosti videoartu jakožto nástroje performativního zpřítomnění. Svět osobních obsesí, každodenního života i úniků do polosnu je zde reflektován prostřednictvím precizně artikulované vizuální řeči. Současně výstava poskytuje pohled na aktuální tvůrčí pozice umělecké generace, pro níž bylo médium videa klíčovým prostředkem vyjádření.

Video ve smyčce obsese

Médium videa má v kontextu současného umění jednu specifickou roli. Ta se ani tak netýká jeho klasické definice jako pohyblivého obrazu, ani jeho chápání jako prostředku narace, nýbrž spíše jeho schopnosti zvěčnit ve výstavním prostoru zobrazovanou situaci či událost. Jinými slovy, může velice dobře posloužit jako scénické zpřítomnění – živý obraz, který vlastně není příliš vzdálený oněm klasickým figurativním kompozicím starých mistrů. Oproti chápání videa jakožto prostředku dokumentární či filmové narativní řeči tato forma uzavírá zobrazovanou situaci do krátké časové smyčky, která izoluje dané sdělení, podobně jako rám obrazu uvězňuje malířský výjev.

Daniela Baráčková i Tereza Severová se v podstatné části své dosavadní tvorby obě vyjadřovaly právě prostřednictvím videa. Zatímco starší díla Daniely Baráčkové jsou především tímto médiem zachycenými krátkými performativními situacemi, jež v některých novějších projektech autorka doplnila o paralelně prezentované malby, videa a videoinstalace Terezy Severové jsou hlavně precizní vizuální hrou, využívající často filmových technik a postprodukčních zásahů ve spojení s konceptuálním podtextem. Obě tyto autorky vlastně náleží ke generaci, pro niž se video stalo ve své době takřka univerzálním vyjadřovacím prostředkem – skicákem, malířským plátnem i performativní scénou.

Současná výstava autorek v Pragovka Gallery, kterou vytvořily v tvůrčí spolupráci s kurátorkou Terezou Jindrovou jakožto kolektivní projekt, prezentuje sice práce typické pro každou z nich, přesto je zde patrná snaha o estetickou syntetizaci celé instalace do jednoho celku, podtržená přehráváním přednesu subjektivního autorského textu. Triptych videí Daniely Baráčkové si pohrává s momenty obsesivního, až neurotického perfekcionismu a autorčiny snahy se z tohoto uvěznění v redundantním kolotoči doslova probourat přes zeď dokonale bílého pozadí. Zatímco na jednom z precizně aranžovaných videí autorka obsesivně neustále dokola stele lůžkoviny a skládá oblečení, na dalším donekonečna maskuje svou animózní neurotičnost skrytá pod pečlivě rozloženým přehozem a její chování odráží podobně se chovající králík. Na posledním videu se pak snaží osvobodit již zmíněnou demoliční činností.

Videoinstalace Terezy Severové je skutečně onou výše zmíněnou uzavřenou scénou, v níž se čas odehrává ve smyčce nikdy nekončící přítomnosti. Zobrazuje dva výhledy do krajiny. V prvním videu nám v evidentní inspiraci ikonickými malbami Caspara Davida Friedricha zprostředkovává subjektivitu takového pohledu skrze módně stylizovanou postavu kurátorky, jež stojí otočená zády v popředí záběru a hledí do krajiny, která se pod ní rozprostírá. Tato krajina je příznačná především svou všedností. Jedná se o běžnou kulturní krajinu odrážející zemědělské, sídelní i těžební stopy lidské činnosti. Romantický ideál úniku subjektu od civilizace a jeho ponoření do autenticity přírody je díky tomu paradoxně promítnut do svého opaku. Ostatně promítnout alespoň svoji siluetu do druhého z videí může i samotný divák. To, co za horizontem uvidí, již ale znázorněno není. Prostor galerie pak vyplňuje zvuková nahrávka s popisem rovněž obsesivně perfekcionistických dennodenních rituálů v kombinaci s iracionalitou snových situací.

Každá z autorek na této výstavě evidentně přispěla svojí silnou stránkou – Daniela Baráčková svojí absurdní, ironií nabytou performativitou, Tereza Severová svým konceptuálním rozborem obrazu a Tereza Jindrová svou syntetizující citlivostí blízkou oběma umělkyním. Celkový důraz na scénografičnost projektu, která se vrství jak v jednotlivých pracích, tak i v celkovém aranžmá, vytváří zdařile scénu pro vzájemný tvůrčí dialog autorek. Možná až poněkud zbytečně kategorizující mi přijde jen konstatování v textu přiloženém k výstavě zdůrazňující genderovou příslušnost autorek a specifičnost výpovědi „ženského subjektu“, jež prý tato výstava naplňuje. Nevím, jak by dopadla případná anketa mezi mužskými návštěvníky galerie, ale z hlediska osobní zkušenosti i znalosti analogicky orientované tvorby necítím, že by autorkami sdílený pohled byl natolik specificky „ženský“ (samozřejmě že se zde dostáváme i na křehkou půdu diskuze okolo otázek genderu a přirozenosti či konstruování pohlavní identity). V prezentovaných pracích sdílená zkušenost se mi leckdy jeví zcela zaměnitelná s mou osobní a předpokládám, že i řady jiných mužů, a to samé platí i o slovníku využitých vyjadřovacích prostředků. Pokud bychom zde hledali něco, co lze stereotypně vnímat jako typicky „ženské“, je to především ona rovina kolektivního souladu, jehož autorky výstavy dosáhly ve formálním sjednocení prezentace svého pohledu. To můžeme nicméně chápat i jako důsledek prosté blízkosti osobního i estetického založení vystavujících. I přes svou poněkud chladnou dokonalost nabízí tato pečlivě připravená výstava divácký zážitek prodchnutý jemně artikulovanou intimitou.


Daniela Baráčková, Tereza Jindrová, Tereza Severová / V pořádku, asi určitě / Pragovka Gallery / Praha / 19. 9. – 11. 10. 2018

Foto: Marcel Rozhoň

Viktor Čech | Narozen 1980, působí v oblasti kritiky, kurátorství a teorie současného umění. Vedle publikování v řadě periodik (Flash Art, Ateliér aj.) se věnuje kurátorským projektům reflektujícím aktuální uměleckou problematiku. Jako kurátor se podílel na provozu několika galerií (mj. Karlin Studios či I.D.A.). Jako teoretik a historik umění se zaměřuje na problematiku umění posledních dvaceti let a na mezioborovou problematiku vztahu současného tance a současného vizuálního umění (projekt Mysl je sval aj.).