Ani člověk, ani bůh

Viktor Čech přispěl do rubriky Detail, jež se zaměřuje vždy na jedno umělecké dílo, úvahou nad instalací Goshky Macugy s názvem To the Son of Man Who Ate the Scroll (2016). Návštěvníci se na ní setkávají s promlouvající postavou, která osciluje na pomezí živého a robotického působení: „(…) intenzivně cítím, že nesedím naproti pouhému mechanickému objektu,“ píše Viktor Čech a dále zasazuje toto setkání do kontextu současného světa a toho, jak se mění pohled na nové technologie a umělou inteligenci.

Goshka Macuga, pohled do instalace To the Son of Man Who Ate the Scroll, Fondazione Prada, Milán, 2016 . © Fondazione Prada, Foto: Delfino Sisto Legnani Studio

Vstupuji do místnosti, v níž toho kromě několika obyčejných židlí pro návštěvníky moc není. Naproti mně a několika dalším divákům sedí pouze jedna postava. Mladý muž s mohutným tmavým plnovousem a podobně bujnými vlasy rozvážnými plynulými gesty paží a pohyby hlavy naznačuje, že on je ten, komu má být věnována pozornost, ať již se zrovna odmlčel, jako tomu bylo při mém vstupu do místnosti, či právě podobně rozvážným hlasem promlouvá. Volný prostor kolem jen zdůrazňuje výraznost této postavy, která přímo vyzařuje svoji aktivní roli, jež je v ostrém protikladu k pokorné pasivitě poslouchajících návštěvníků. I přes zjevné odhalení toho, že se nejedná o skutečného člověka, jak tomu nasvědčují jeho bionické paže i v jakémsi přiléhavém trikotu a průhledné pláštěnce viditelné již ne tak živě působící tělo, intenzivně cítím, že nesedím naproti pouhému mechanickému objektu. Uměřenost a přesvědčivost jeho performativního i verbálního projevu sice v jemných nuancích rovněž nezakrývá určitou „robotičnost“, nicméně právě napětí mezi neustále se vracejícím dojmem z jeho „živosti“ a odhalenou umělostí jeho existence, je zjevně něčím, co je součástí kouzla, které jej více než jeho samotná verbální sdělení nutí diváky dál fascinovaně sledovat.

Nelze se přitom vyhnout ani znepokojivým pocitům, které jsou ale přesto lákavé. Cítíme onu lechtivou hranici našich rozlišovacích schopností, kdy podobně jako při návštěvě kouzelnického představení víme, že jsme klamáni, ale právě toto vědomí v nás vzbuzuje určité potěšení. Lidské vzezření robota může asociovat archetypální postavy z lidské minulosti, ať již starozákonní proroky, novozákonní kazatele či antické filozofy, zatímco jeho odlidšťující technologičnost vzbuzuje dojem polo-člověka z budoucnosti či androida. To co nám s krátkými přestávkami sděluje, se pod silnými výše popsanými dojmy stává poněkud druhotným, ale i tak sugestivním poselstvím z budoucnosti, v níž lidstvo sobě samotnému způsobilo katastrofu, ale právě takoví androidi jako je on, se stali učiteli a nositeli tradice lidského humanitního myšlení, jež se snaží se svou výukou zabránit opakování takové pohromy. Tento ne-muž, kterého jsem spolu s ostatními až u vytržení několik minut sledoval jako při nějakém magickém rituálu, je tedy něčím, co má doslova ztělesňovat koncept učitele jako obecné hodnoty spojené v lidských dějinách s přenosem vědomostí i hodnot z člověka na člověka, současně je ale paradoxně nelidským strojem.

Goshka Macuga, pohled do instalace Now this, is this the end… the end of the beginning or the beginning of the end?, 2016. © Schinkel Pavillon, Foto: Andrea Rossetti

V současném pandemickém světě, plném řady neustále gradujících sociálních, ideologických a ekologických problémů, může působit tato ještě před několika lety i v oblasti umění tak populární posthumanistická tematika, spojená s otázkami proměny hodnot našeho světa tváří tvář nástupu umělých inteligencí a čím dál intenzivnějších průniků mezi „reálným“ a „virtuálním“, až poněkud naivně a samoúčelně. Gradující intenzita současných problémů do značné míry narušila předpandemické bezpečí akademické a kreativní spekulace, kde se i „radikální“ gesto často rovnalo úniku do snění o ideových i výtvarných fantaziích, tak příznačné pro umění posledního desetiletí. Již více než staletá, hluboko do širokého společenského povědomí zakořeněná tradice strachu z nad našimi hlavami visícího Damoklova meče zániku lidské civilizace prostřednictvím naší vlastní technologie, jež nás překoná, jak ji udržují kulturní narativy od Čapkova R.U.R. až po Terminátora či Matrix, musela v lecčems zase na nějakou dobu ustoupit jak biologické hrozbě, tak navrátivším se sebedestruktivním archetypům vzájemné lidské netolerance. I proto mi přijde zajímavý určitý pohled zpět na dílo vzniklé před několika lety, které ale na rozdíl od mnohých dalších z nadhledu časového odstupu je aspoň z mého pohledu stále signifikantní nejen pro danou problematiku, ale dokáže i dnes obohatit vnímání naší kritické situace.

Autorka výše popsané realizace Goshka Macuga (* 1967) není na světové umělecké scéně jistě žádným nováčkem. Tvorba této umělkyně polského původu působící v Londýně zaujímá v mezinárodním uměleckém prostředí výraznou pozici již minimálně dvacet let. Její práce, pohybující se většinou v oblasti instalací a objektové tvorby, je neoddělitelně spojena s pohráváním si s kulturními kódy západní civilizace a jejich vztahem k hodnotě artefaktu, ideologické podmíněnosti výtvarné formy a dějinami zatíženého vnímání lidské tělesnosti. Její tvorba bývá proto často definována pojmem „kulturní archeologie“ a je neoddělitelně spojena i s fenoménem uměleckého kurátorství. Řada výstavních projektů této umělkyně byla totiž založena na rekontextualizaci poznatků získaných jejím předchozím výzkumem, ale i výtvarných děl jiných tvůrců. Ne náhodou jsou její díla také často figurativně založená, ať již ve smyslu antropomorfním, nebo v zapojování scénických strategií a apropriovaných artefaktů. Její postkonceptuální hry s ideologickou váhou výtvarnosti ji postupně zavedly od ohledávání esoterických i psychologických kořenů moderní kultury přes oblast historické paměti a vizuální řeči politické reprezentace i imperialismu až k její současné tvorbě, v níž se řada předchozích aspektů spojila s využitím robotiky a jiných současných technologií.

Goshka Macuga ve spolupráci s Patrickem Tressetem, pohled do instalace Now this, is this the end… the end of the beginning or the beginning of the end?, 2016. © Schinkel Pavillon. Foto: Andrea Rossetti

Projekt To the Son of Man Who Ate the Scroll, který Macuga poprvé prezentovala v prostorách milánské Fondazione Prada v roce 2016, je asi nejvýraznějším autorčiným příspěvkem k výše zmíněné posthumanistické tematice. Od té doby již opakovaně vystavená instalace byla ještě téhož roku prezentována na dvojdílné výstavě v berlínském výstavním prostoru Schinkel Pavillon pod názvem Now this, is this the end… the end of the beginning or the beginning of the end? a je úzce provázaná i s několika dalšími realizacemi autorky, v souvislosti s nimiž také často bývá prezentována. Na obou výstavách popsanou realizaci doplňovala i druhá část výstavy, tvořená řadou děl jiných umělců, které autorka vybrala. Vznikla ve spolupráci s Patrickem Tessertem, jehož stoly s kreslící robotickou paží na posuvnou roli papíru se staly platformou interpretující lidstvem definované modely z fyziky a kosmologie do vizuálních forem. Ty byly konfrontovány s díly ostatních umělců, zastupujícími naopak rovinu lidské kreativity a s ní spojených vizí systémů a kategorií (jak tomu bylo například na vystavené kresbě Hanne Darboven). Macuga zde vstoupila do své oblíbené role kreativní kurátorky, která na sestavě děl a jejich vzájemné konfrontaci buduje své tázání po tom, zda umělá inteligence může přestoupit svou pasivní roli a vyrovnat se lidstvu v jeho tvůrčích a vizionářských schopnostech.

Samotnému vystavení zmíněného díla ale předcházela v Berlíně jakási předehra v podobě sochařské instalace International Institute of Intellectual Co-operation (rovněž z roku 2016). V ní jsou do prostorové struktury připomínající neuronové vazby v lidském mozku spojeny odlitky byst osobností souvisejících s vědeckými i kulturními kořeny uvažování o posthumánní budoucnosti. Ve vzájemných vazbách jsou zde propojeny třeba podobizny Einsteina, Ady Lovelace, ale i fiktivního Frankensteina Mary Shelley (který je vlastně i předobrazem později vystaveného vlastního „Frankensteina“ Goshky Macugy). Symbolická začlenění těchto osobností do jakéhosi modelu virtuálního metamozku naznačuje ale současně to, jak Macuga ve své práci chápe ono dědictví vědění lidstva, které má dále sdělovat její robotický ne-člověk: jako epistemologické struktury, pro něž hledá v současném kybernetickém věku nové místo. Jinými slovy, snaží se vlastně o něco poněkud paradoxního: dostat do rovnováhy jazýčky vah mezi humanistickým dědictvím lidské kulturní paměti a v současnosti již dominujícími technologickými paradigmaty, jež silně determinují strukturální základy dnešní civilizace. Ať již se jedná o často nehumánně odcizenou logiku AI algoritmů, či čím dál tím silnější tlak na eliminování humanistické tradice ze školních osnov.

Goshka Macuga ve spolupráci s Patrickem Tressetem, pohled do instalace Now this, is this the end… the end of the beginning or the beginning of the end?, 2016. © Schinkel Pavillon. Foto: Andrea Rossetti

Ona robotická mužská postava, jak již bylo naznačeno, je jakýmsi pokusem o vybalancování pozic mezi humanitou a technologií, mezi minulostí a budoucností, kterou se stává naše současnost, ale především snahou naznačit pozitivní možnosti syntézy obojího, a to dokonce v jednom těle. Goshku Macugu ovšem nejde podezírat z naivního přijetí iluze skrývající za kulisami humanismu tradiční diskurzy mocenské kontroly, nerovnosti, kolonialismu či ničení přírodních zdrojů, ani z ignorování přímé souvislosti, že z těchto zdrojů vyrůstá i dnešní hegemonie technologií. Je spíše zjevné, že se pokouší oním doslovným ztělesněním základních humanistických myšlenek v tomto těle pro diváky současně tak lidském (analogicky tomu, jak s námi tento dojem ve výtvarnější poloze sdílejí mistrovská díla klasického sochařství) a technologickém (tedy tím, jak jsou k oné přesvědčivosti využity technologické prostředky, které dnes současně nahrazují i lidské pracovníky v manuální a intelektuální rovině) redefinovat v teorii i fikci zmíněné oblíbené negativní předpovědi existenčních možností lidstva čelem k jeho překonávající technologii, v poněkud pozitivněji laděné tázání se: Co je možné dělat pro lepší budoucnost, v níž se naopak technologie může stát naším učitelem, který nás zachrání před námi samotnými?

Silným nástrojem, kterým toho Macuga dosahuje, ale není ani složitá verbalizace daných myšlenek, ani překombinovaná hra symbolických forem či sofistikovanost programovacího jazyka, ale především jedna zdánlivě prostá věc. Je jí fyzické zpřítomnění onoho figurativního posla teď a tady v aktuální divákově přítomnosti. Správně zacílená síla působení pasivní i aktivní tělesnosti, zesílené pohybovými, mimickými i vokálními performativy, zde zafungovala se stejnou intenzitou, kterou prožíváme při taneční či performativní živé události.