Mýty o technologii, nebo technologie mýtu?

Název výstavy Mud Muses – A Rant About Technology v Moderna Museet ve Stockholmu vychází ze dvou inspiračních zdrojů kurátora Larse Bang Larsena – prvním z nich je na výstavě představená instalace Roberta Rauschenberga, druhou pak esej spisovatelky Ursuly K. Le Guin. Samotná výstava se zaměřuje na umění a technologie od 60. let 20. století do současnosti. „Aby ale nedošlo k mýlce,“ píše Viktor Čech, „tématem této výstavy rozhodně není ono typické umění ‚nových médií‘ spojené svým paradigmatem s fetišismem technologií jako s něčím odděleným od všednosti a uzavřeným do vlastního experimentování, ale především onen vývoj od počáteční fascinace novým polem působnosti směrem k uvědomování si složitých vztahů mezi chápáním technologie, kulturních paradigmat či genderu.“

The Otolith Group, Anathema, 2011. Foto: © The Otolith Group

Mýty o technologii, nebo technologie mýtu?

Jako dítě mne vždy fascinoval letopočet 2000. Toto kouzelné číslo nejspíš vnímala i řada dalších mých současníků jako jakýsi zlom směrem k utopické budoucnosti, kdy vše získá novou zářnou podobu. Ústřední roli v těchto vizích hrála samozřejmě technologie, jejíž další neustávající vývoj měl z našeho světa odstranit veškeré nedokonalosti. Těch bylo v realitě oprýskané a zablácené normalizace 80. let víc než dost. Alespoň tak se to tak jevilo v hlavě malého žáčka základní školy. Dnes, dlouhá léta po onom mystickém datu, si dennodenně uvědomuji, nakolik se i sebevyspělejší technologie stala banální, ale naprosto nepostradatelnou součástí mého života. Alespoň v mém případě se z prostředníka k naleštěné a vypucované vizi světlých zítřků stala dystopií, která prostřednictvím technologických extenzí mých smyslů nedokonale nahrazuje to, co mi jako smyslově tělesně postiženému chybí.

Právě z tohoto neustálého pocitu jakéhosi špatně sestaveného kyborga, který se v nekonečné řadě situací setkává s tím, jak technologie spíše nešikovně supluje „přirozeně“ prožívanou biologickou realitu, asi vyšel i můj zájem o výstavu Mud Muses – A Rant About Technology, která probíhá ve stockholmském Moderna Museet. Náš život a technologie se především kvůli digitalizaci promísily natolik, že je takřka nemožné je od sebe rozlišit. Tato současná situace se stala pro kurátora Larse Bang Larsena východiskem pro jeho retrospektivní výběr děl devatenácti umělců či uskupení, vracející se od současných pozic až do počátků počítačového umění 60. let 20. století. Aby ale nedošlo k mýlce, tématem této výstavy rozhodně není ono typické umění „nových médií“ spojené svým paradigmatem s fetišismem technologií jako s něčím odděleným od všednosti a uzavřeným do vlastního experimentování, ale především onen vývoj od počáteční fascinace novým polem působnosti směrem k uvědomování si složitých vztahů mezi chápáním technologie, kulturních paradigmat či genderu.

Robert Rauschenberg, Mud Muse, 1968–1971. © Robert Rauschenberg / Untitled Press, Inc./Bildupphovsrätt 2019. Foto: Prallan Allsten / Moderna Museet

Poněkud složitý název výstavy, zkombinovaný ze dvou zdrojů, poodhaluje do jisté míry kurátorovo uvažování o tématu. Mud Muse se jmenuje instalace vytvořená v letech 1968–1971 Robertem Rauschenbergem. Dílo, které vzniklo ve spolupráci s inženýry a zvukaři v rámci programu Arts and Technology Program Los Angeles County Museum of Art, je vlastně nádrž plná bublajícího syntetického bahna, napojeného na počítačem řízenou vazbu se zvukovými kanály, které stimulují proudem vzduchu vznikající bublání. Autor se tu na jedné straně inspiroval přírodními procesy, na druhé straně využil technologii k tvárnému procesu, jenž se pohybuje někde mezi malbou a materiálovou tvorbou. Toto doslova fluidní propojení technologie, interakce i formy v sobě má leccos ze starších avantgardních utopií, nicméně současně naznačuje onu znejišťující otázku, co to vlastně je technologie, jak ji vymezit a definovat? Velká část lidí tento pojem vnímá prizmatem něčeho vyspělého, co je spojeno především s moderní civilizací a vždy bylo hlavním prostředkem povýšeného srovnávání s těmi „technologicky zaostalými“.

Zde se dostáváme k druhé části názvu výstavy – A Rant About Technology, což je i titul krátké eseje spisovatelky Ursuly K. Le Guin, kterou napsala jako reakci na výčitky ohledně absence technologické tematiky v jejích vědecko-fantastických knihách. Technologie je podle ní jakákoliv aktivita, s níž se společnost vyrovnává s fyzickou realitou. Dělení technologie na vysokou a nízkou, které bychom vlastně mohli uplatnit i jako členění mezi „novými médii“ a klasickými i konceptuálními výtvarnými strategiemi, je z jejího hlediska zásadní nepochopení toho, jak člověk přežívá v okolním světě. Dobře si to můžeme uvědomit při pomyšlení na to, kterou z tzv. primitivních technik, s nimiž naši předkové vyráběli své každodenní nástroje, bychom dokázali snadno zopakovat. Kurátor výstavy zachází ve své argumentaci ještě dále, když pracuje s antropologickým chápáním mytologie, které ovšem zpětně obrací proti našemu vlastnímu mýtu o technologicky vyspělé společnosti, založené na nenávratném čerpání přírodních zdrojů, jež ji činí výjimečnou a nekompatibilní se všemi ostatními (více zde).

Antônio Brasil Marubo, Paulino Joaquim Marubo, Armando Mariano Marubo, Cyklus kreseb šamanů kmene Marubo, 2004–2009. Foto: © Moderna Museet

Také proto se součástí výstavy stal cyklus barevnými pastelkami vytvořených kreseb od tří šamanů brazilského kmene Marubo, sebraných antropologem Pedrem de Niemeyer Cesarino. I když tyto kresby nejsou původním projevem kultury amerindiánských kmenů, ale spíše novodobou vizualizací vzniklou v rámci interkulturního dialogu s antropologem, přibližují nám chápání neustále verbálně přenášených kosmologických modelů mezi generacemi Marubů. Ty formovaly jejich pohled na svět a život v něm jako jakési systémy virtuální technologie, které z hlediska své „virtuality“ a jejich vnímání lidskou společností nejsou nesrovnatelné s naší „hi-tech“ technologií digitálních platforem (o tomto tématu se můžete dočíst také v článku Lukáše Likavčana zde). Tento dekolonizační úhel pohledu nám může nejen odhalit političnost zmíněné hierarchizace technologie, ale rovněž ukazuje cestu, po níž se vydala celá další skupina na výstavě prezentovaných umělců.

Výrazné místo získala na výstavě Britka Susanne Treister (rozhovor s autorkou si můžete přečíst zde), jejíž malby z konce 80. let jsou zajímavé právě jakožto protějšky zmíněných amerindiánských kreseb. Autorka v nich využila vizuální řeči tehdejších videoher jakožto systému reprezentujícího za použití různorodé tematiky – moderním uměním počínaje a studenou válkou konče – struktury vztahů vytvářející pro divákovy oči jakési myšlené herní pole. Neméně zajímavá je i její další tvorba z 90. let, v níž hraje zásadní roli její alter ego jménem Rosalind Brodsky, androgynní výzkumnice putující historií. Kolem této postavy autorka vytvořila celý soubor příběhů, objektů a vizuálních materiálů, které nám umožňují nahlédnout do snah této dobrodružné postavy o maskovanou interakci s jednotlivými historickými obdobími. Asi nejvýraznější součástí tohoto projektu je řada kostýmů, které jsou kombinací převleků a souborů vymyšlených přístrojů pro cestování časem. Jejich fantaskní pojetí kombinuje kulturní reference a řeč módy s technologickými prvky, a je mimo jiné i jakousi hrou s genderově fluidním chápáním technologie, která zde překračuje hranice své tradiční maskulinní stylizace, jak ji známe i z řady sci-fi filmů. Současně však v lecčems mohou připomenout i vybavení kostýmů šamanů či kněží, vnímané analogicky v rovině symbolické funkce. Umělkyně a její alter ego zde vystupují z průniku mezi úlohou herce, šamanky i bytosti z budoucnosti.

Pohled do výstavy Mud Muses v Moderna Museet. Stockholm 2019–2020. Foto: © Moderna Museet

I v případě o něco starších prací další vystavující umělkyně, Švédky Charlotte Johannesson, můžeme najít podobné rozostření mezi novodobou počítačovou technologií a tkaním – tedy tradiční technologií spojenou s ženskou rolí. Paralela mezi strukturou grafického rozhraní počítače a vytvářením tkané textilie ji postupně dovedla nejen k parafrázování tehdejší počítačové grafiky v sérii politicky vyhraněných tapisérií, ale nakonec i k tomu, aby vyměnila svůj stav za vlastní počítač. Tato transgrese mezi dvěma technologiemi, ležícími tehdy na okraji uměleckého mainstreamu, ještě víc poukazuje na specifický, zdaleka ne tak patriarchální příběh práce s technologiemi v umění, jaký by z pohledu dominantního uměleckohistorického narativu šel očekávat.

Značně odlišná práce, spojená s radikálně feministickým přístupem ke genderovým rolím v oblasti nových technologií, pochází od australsko-amerického dua umělkyň Soda Jerk a je nazvaná Undaddy Mainframe (2014). Je vizuálním remixem práce dalšího australského uskupení VNS Matrix nazvané A Cyberfeminist Manifesto for the 21st Century z roku 1991, v němž za použití reklamních videomateriálů z 90. let parafrázují tehdejší maskulinně vypjatou atmosféru masového rozšíření počítačových technologií. Jejich ironický, agresivní i humorný přístup, založený na neméně vyzývavé rétorice zmíněného manifestu, využívá sílu humoru jako nástroje boje proti mocenským strukturám. Současně však v celku instalace vyznívá i jako jakési místo rituálu či zaříkávání, parafrázující archetypální symboliku spojenou v tradičních kulturách se znalostí technologie.

Mezi řadou dalších vystavených děl, jejichž výběrem kurátor sleduje zásadní pozice mezi kulturou, identitou a technologií, pak vynikají ještě dvě zásadní práce. První z nich je video londýnského dvojčlenného kolektivu The Otolith Group Anathema (2011), které odhaluje současnou digitální technologii, kulturu i biologii jako jakousi novodobou magii, transformující se prostřednictvím fluidního kódu mezi různými mutacemi reality, ať již se jedná o pohlaví, předmětnost, či skutečnost viděného v mnoha polohách. Kód reality se zde morfuje mezi svými podobami stejně snadno jako tekutý písek. Nejaktuálnější prací na celé výstavě je pak dílo amerického umělce Iana Chenga nazvané BOB (Bag Of Beliefs, 2018–2019). Tato počítačová simulace, prezentovaná divákovi v reálném čase prostřednictvím rozměrné obrazovky, je v mnoha ohledech nejtypičtější prací z oblasti „nových technologií“ na celé výstavě. Současně ale divákovi podsouvá i znepokojující podezření, spojené s dnes tak populární teorií o naší vlastní realitě jako o simulaci. Ian Cheng prostřednictvím své virtuální bytosti neustále testuje schopnosti vyrovnávat se s nečekanými situacemi. Momenty překvapení pro tuto entitu mohou skončit i smrtí, která je zde ale jen součástí neustále se rozvíjejícího komplexního životního cyklu.

Soda Jerk a VNS Matrix, Undaddy Mainframe, 2014 © Soda Jerk, VNS Matrix. Foto: Miller Gallery

Jak je v podobných veřejných galerijních institucích v evropském kontextu obvyklé, i výstava Mud Muses je především retrospektivním pohledem na uměleckou tvorbu spojenou s daným tématem. Většinu vystavených prací, včetně té poslední zmíněné, měli diváci již možnost zhlédnout mnohokrát. Nicméně, i když její hodnota neleží v neokoukanosti prezentovaných děl ani v aktuálnosti myšlení nejmladší umělecké generace, přináší i tak velice zásadní vhled do vývoje vztahu umění a technologického mýtu neoddělitelně spojeného s naší akcelerovanou civilizací. Kurátorův postoj k tématu je spojený s kritickým náhledem na problematický vztah naší fetišizované technologie k odlišným kulturním paradigmatům a odhaluje i jen zdánlivou samozřejmost oné, i dnes v širokém společenském povědomí tak rozšířené, maskulinity technologických dovedností. Lars Bang Larsen přitom ostatně navazuje na dlouhou tradici stockholmského Moderna Museet, které bylo již v 60. a 70. letech známé pro svůj aktivní přístup k nejaktuálnějšímu světovému uměleckému dění, a to především díky mimořádné osobnosti Pontuse Hulténa. Již v té době zakořenil zájem zdejších kurátorů o nové technologie umění, jak dokládají i některá vystavená díla. Druhým výrazným aspektem, který nepochybně přispěl i k úhlu pohledu zvolenému při přípravě této výstavy, je vědomě feministický přístup vedení této instituce, jak o tom svědčí i její současná stálá expozice. Ta systematicky polemizuje s již archaizovaným modernistickým kánonem příběhu umění 20. století a zohledňuje výraznou roli umělkyň při formování světového i švédského moderního umění. Objektivita a přímá možnost srovnání pak nastavuje zrcadlo silně zakořeněnému patriarchálnímu modelu, s nímž se bohužel setkáváme v prostředí našich nejvýznamnějších galerijních institucí, jakou je například Národní galerie v Praze. Právě v případě výstavy Mud Muses se přitom ukazuje, nakolik je kritický přístup k paradigmatům, skrze které vnímáme naši vlastní kulturu, neoddělitelně spojen i s odhalováním nových možností, jak uchopit naši každodenní realitu.

Ian Cheng, CUSS group, Sidsel Meineche Hansen, Charlotte Johannesson, Lucy Siyao Liu, Anna Lundth, Paulino Joaquim Marubo, Armando Mariano Marubo, Antonio Brasil Marubo, The Otolith Group, Branko Petrovic a Nikola Bojic, Primer, Robert Rauschenberg, Anna Sjödahl, Soda Jerk a VNS Matrix, Jenna Sutela, Suzanne Treister, Nomeda a Gediminas Urbonas, Vision Exchange Workshop, Akbar Padamsee, Nalini Malani / Mud Muses – A Rant About Technology / kurátor: Lars Bang Larsen / Moderna Museet Stockholm / 12. 10. 2019 – 12. 1. 2020