Křehké zahrady škodlivých rozkoší

Viktor Čech navštívil výstavu v berlínském muzeu Martin Gropius Bau pojmenovanou po slavném díle Hieronyma Boshe Zahrada pozemských rozkoší. Výstava představuje díla dvaceti současných umělců, v nichž se odráží různá pojetí tématu zahrady, která může být malým harmonickým rájem, ale také „zahradou marnosti“. Kromě kritického pohledu na samotnou výstavu se autor zamýšlí nad zahradou v kontextu historie i současnosti: „Ať již je to vyváženější sdílení biosféry v rámci rekonfigurovaných archaických sociálních vazeb, jak to naznačuje ve své ritualizované instalaci Korakrit Arunanondchai, podřízení se autoritě přirozených biologických procesů jako esenciální moudrosti, jak to udává Heather Phillipson, či alespoň zdánlivá drobnost, jakou je zvýšení naší citlivosti vůči flóře, jež nás stále obklopuje, jako něčemu, co má rovněž svoji existencionální váhu.“

Uriel Orlow, The Squirrel’s Revenge, 2017. Foto: Uriel Orlow & VG Bild-Kunst, Bonn 2019

Křehké zahrady škodlivých rozkoší

Při pohledu na letecké záběry vilek bohatších Američanů, které stojí v Kalifornii či v Nevadě na pokraji pouště, vidíme jejich důrazně ohraničené zahrady, které kypí těmi nejživějšími odstíny zeleně. Pozorujeme jeden z nejpregnantnějších příkladů schopností člověka se vymezit vůči okolnímu klimatu. Tedy pokud vynecháme životní podporu doprovázející kosmonauty či arktické a podmořské výzkumníky. Kvanta vody každoročně napumpovaná do takovýchto zahrad v poušti ostře kontrastují s nedostatkem vodních zdrojů a s častými suchy, které trápí krajiny těchto států. Ona možnost si kolem svého domu vytvořit svůj vlastní malý ráj poskytující svobodu soukromí, který současně možná i zrcadlí onen vysněný starozákonní ráj, může být právě v americké kultuře založené na silném individualismu, ale současně i na protestantské verbálně imaginativní řeči biblických podobenství, něčím blízkým životnímu snu. To, že kvůli tomu trpí země jako ekosystém i jako prostor lidského společenství, se proti tak silným vizím vlastně může jevit až druhořadé. Síla tohoto individualismu vyniká i v tom, jak jsou tyto ráje křehké a závislé na svých budovatelích, bez jejichž péče nejsou schopné jako ekosystémy přetrvat.

V rámci vývoje světových kultur není samozřejmě takové utváření vlastních malých rájů, ostře vymezených vůči nepřátelskému světu, ničím novým. Není to jen vize ráje spojená s Abrahámovskými náboženstvími či mocenská stratifikace spojená se zahradami vládnoucích elit. Sen o visutých zahradách Semiramidiných, který dráždil lidskou fantazii po dlouhá staletí, není vlastně ničím jiným než předzvěstí těch výše zmíněných amerických soukromých rájů. Vítězství lidské techné nad omezeními přírody a její zkrocení do nových forem zde pramení z podobné pýchy i touhy se vymezit vůči entropii.

Hicham Berrada, Mesk-ellil (pohled do instalace), 2015. Foto: Martin Gropius Bau (publikováno s laskavým svolením umělce)

Zahrada je ale současně i místem soukromých zákoutí, úkrytů a aranžované intimity. Situování takových míst v zahradních mikrosvětech manýrismu, baroka i romantismu z nich utvořilo scénické prostředí pro návštěvníky dávno před nástupem instalačního a environmentálního umění. Boschův slavný triptych Zahrada pozemských rozkoší právě onoho podobenství světa jako bizarní zahrady plné hříšných her pozemského života využívá. Střední panel se zahradou marnosti je na něm konfrontován s oním naopak harmonicky klidným nepřelidněným prvotním rájem na jeho levém křídle, v němž podobně jako oni Američané mají Adam, Eva a Bůh celou zahradu jen pro své rodinné soukromí.

Právě stará kopie tohoto díla uvádí diváky do výstavy v berlínském Martin Gropius Bau, také podle něj nazvané. Výběr děl dvaceti současných umělců, který připravily kurátorky Stephanie Rosenthal a Clara Meister, si stejně jako Bosch bere zahradu jako podobenství mnoha aspektů soudobého světa. Jedná se o typickou kurátorskou výstavu, nepochybně závislou na provozu mezinárodní umělecké scény a jejich velkých přehlídek, jako je Benátské bienále či documenta, nebo velkých institucí jako MoMA, kde si kurátorky vybraly nejen velkou část autorů, ale i některá zde znovu vystavená díla. Ta se ve své převážné většině řadí, jak lze i dle tématu předpokládat, do médií instalace či environmentu. V mnoha ohledech je to tedy typická výstava, jaké známe z provozu německých kunsthallen, a kurátorská koncepce je zde především záminkou k prezentaci řady kvalitních a často instalačně náročných děl. Výběr je založen právě na kvalitativním hledisku a chybí tu jednoznačným směrem politicky vyznívající interpretace celku. To samozřejmě nemusí být na škodu, zvlášť pokud kurátoři naopak poskytují dostatek autonomie každému z vystavených děl.

Korakrit Arunanondchai, 2002–2555 (Detail), pohled do instalace, 2019. Foto: Mathias Völzke

Dílo thajského umělce Korakrita Arunanondchaie 2012–2555 je toho typickým příkladem. Tato práce byla již před pěti lety vystavena v newyorské MoMA. Videoinstalace doplněná cyklem obrazů uvádí diváka do autorova pestrého vizuálního světa, v němž se doslovně vrství technologická současnost s bezčasím tradice a rituálu. Metamorfózy, jimiž prochází jeho tvorba od folklórní dekorativní barevnosti přes postinternetovou estetiku obrazových vrstev až ke konfrontaci renesančního perspektivního řádu klasického umění s thajskými obřadními tradicemi, nevytváří jen vizuálně bohatou a podmanivou instalaci, ale současně vsazuje celé dílo do jakýchsi uvozovek mimoevropské rituální atmosféry. Jako bychom vstupovali do prostoru vizuální paměti umělce, která čerpá své kořeny jak z jeho rodinné tradice, tak z americké umělecké identity. Pojem zahrada zde přitom přichází na mysl nejen díky svému zachycení na přehrávaných videích a instalovaným rostlinám, ale především jako myšlenka jakéhosi vnitřního, neustále kultivovaného prostoru.

Zatímco pro Arunanondhchaie je zahrada především kulturním procesem, pro britskou umělkyni Heather Phillipson je v instalaci Mesocosmic Indoor Overture naopak procesem biologickým, který nás ve výsledku přerůstá. Její instalace je interiérovou simulací přírodní laboratoře, do níž divák fyzicky vstupuje po organickém humusu, sledován obrazovkami s esteticky působivými detaily rostlin a organismů. Zatímco v jiných dílech je tu člověk především zahradníkem, zde se spíše stává součástí biosystému. Tato práce se tak řadí do oblasti v posledních letech oblíbené tvorby, v níž umělci řeší, často v utopické rovině, návrat člověka k symbióze s přírodními procesy.

Heather Phillipson, Mesocosmic Indoor Overture, 2019. Foto: Mathias Völzke

Zcela opačnou situaci reflektuje objemná instalace Rashida Johnsona, umístěná v hlavní dvoraně Martin Gropius Bau. Jeho konstrukce zahrnuje velké množství pokojových rostlin, seřazených v několikapodlažním lešení architektonicky vymezeného prostoru. Jsou to rostliny kolonizované, sdílející svůj prostor v naznačeném interiéru spolu s artefakty, jako jsou knihy či obrazovky s autorovými videi. Johnson zde především poukazuje k pozici kolonizované rostliny jako specificky vnímané entity, jež s námi sdílí náš každodenní životní prostor.

Slavná švýcarská videoartistka Pipilotti Rist ve svých novějších realizacích čím dál tím častěji řeší otázku péče o svého diváka. Návštěvníci jejích výstav jsou obvykle uvedeni do relaxačního interiéru, kde si mohou příjemně lehnout mezi polštáře nebo do tlustých peřin, a někdy dokonce i do klasických ustlaných postelí. Její videoinstalace se stávají místem uvolnění a vizuální relaxace, při níž se diváci noří do oblak vizuální poetiky. Taková je i její práce Homo sapiens sapiens z roku 2005, kde se ležícímu divákovi naskýtá pohled do eliptické vizuální brány, za níž leží jakýsi svět primárního zrození. Zahrada je tu subjektivním prostorem pronikajícího se sledu obrazů. Je něčím, co asi většina z nás zná především z dětství a mládí – hřištěm čisté radosti. Autorčina poetika, využívající vitální sdělnosti své vizuální řeči, ho unáší za všední empirickou ostražitost. V intenzivně proudících paprscích čiré vizuality lze najít na současné umění až nečekaně silný pozitivní náboj.

Pipilotti Rist, Homo sapiens sapiens, 2005. Foto: Mathias Völzke

Oproti oněm sobeckým malým rájům ležícím na okraji pouště sobectví, které jsem zmínil na počátku, jsme se v případě posledního díla naopak dostali k momentu sdílené zkušenosti náhodné dočasné komunity diváků dělících se o onen polštářový ráj – od zahrady jako místa azylu před vnějším nepřátelským světem k představě zahrady jako místa kolektivně prožívané subjektivity. Umění nám nikdy nemůže skutečně přinést správné odpovědi a řešení na kritické problémy našeho světa, který se v dnešní situaci stal spíše, ať již chtěně, či nechtěně, sdílenou zahradou rodu Homo sapiens. Může nám ale umožnit citlivěji vnímat možné perspektivy. Je to zahrada značně zanedbaná a ohrožená, ale stále se nabízí řada možností, jak ji pojímat dál. Ať již je to vyváženější sdílení biosféry v rámci rekonfigurovaných archaických sociálních vazeb, jak to naznačuje ve své ritualizované instalaci Korakrit Arunanondchai, podřízení se autoritě přirozených biologických procesů jako esenciální moudrosti, jak to udává Heather Phillipson, či alespoň zdánlivá drobnost, jakou je zvýšení naší citlivosti vůči flóře, jež nás stále obklopuje, jako něčemu, co má rovněž svoji existencionální váhu.

I když tedy tomuto výstavnímu projektu chybí pevnější vize kurátorek, které spíše jen posbíraly různé pohledy umělců na dané téma z nejviditelnějších míst současného umění, nelze mu nepřiznat kvalitu diváckého prožitku, kterého se v českém prostředí podaří dosáhnout jen málokdy. Je proto jen škoda, že kurátorky nesebraly více odvahy a nepropojily některá na výstavě nejpůsobivější díla s možná méně propečenou, ale o to čerstvější tvorbou mladších současných umělců. Neschopnost kurátorek vystoupit z vlastní elitní sociální bubliny mezinárodního artworldu a neochota riskovat mimo oblast jistých značek dopad celé výstavy poněkud oslabuje. Lze ale doufat, že pro běžného návštěvníka má projekt Zahrada pozemských rozkoší alespoň trochu potenciálu ke kultivaci jeho pohledu na vzájemné sdílení naší globální zahrady. To, zda na to ještě bude mít v tak malých dávkách uvědomění v dnešní vyhrocené situaci dost času, a neskončíme všichni tak, jak ukazuje pravé křídlo Boschova triptichu zobrazující peklo a zatracení, je ovšem druhá věc.

Maria Thereza Alves, Korakrit Arunanondchai, Hicham Berrada, John Cage, Tacita Dean, Nathalie Djurberg & Hans Berg, Futurefarmers, Lungiswa Gqunta, Libby Harward, Rashid Johnson, Yayoi Kusama, Louise Lawler, Renato Leotta, Isabel Lewis and LABOUR, Jumana Manna, Uriel Orlow, Heather Phillipson, Pipilotti Rist, Maaike Schoorel, Taro Shinoda, Zheng Bo / kurátorky: Stephanie Rosenthal, Clara Meister / Martin Gropius Bau / Berlín / 26. 7. – 1. 12. 2019