Bojíme se o sebe ještě?

V galerii Nevan Contempo vystavuje aktuálně fiktivní autorský kolektiv Various Artists, za nímž stojí belgický umělec Trudo Engels. Soubor objektů a instalací prezentovaných na této pražské výstavě nabízí zvláštní mix estetických požitků a kritického přístupu zohledňujícího ekologické a sociální problémy současného světa. Diváka staví Various Artists před dvě možnosti – buď si užít neodolatelnou, uměle přeslazenou apokalypsu, nebo uvěřit v možnost, že stále zbývá čas na záchranu.

Bojíme se o sebe ještě?

V jednom nedávno natočeném, jinak nepříliš povedeném sci-fi filmu, se autorům scén jednoznačně vydařila vizualita postapokalyptické pustiny. Namísto zašedlých ruin a podobných romantických klišé ji tvořila jakási jiná příroda složená především z různorodých sloučenin pestrých barev. Výtvarně fascinující krajinná kompozice, naplněná především sytými odstíny rudé, okrové a bílé, mohla v divákovi vzbudit ambivalentní pocit, pohybující se mezi nečekaně estetickým okouzlením a vědomím, že tato zvláštní krása je ve své jinakosti neslučitelná s veškerým normálním životem, ať už jde o radioaktivitu, jedy či nedostatek živin. Taková anorganická estetika bez života může ovšem svým spojením líbivého a nebezpečného připomenout řeč dekadentního umění a jeho hry s lákavostí toho, co působí zkázu.

V případě zmíněné filmové podívané si lze takové pohrávání s divákovými pocity vyložit spíše jako typicky marketingovou snahu nakrmit jej dráždivými vizuálními kulisami, nicméně i tak autoři vytvořili zajímavou paralelu současnému civilizačnímu trendu, spočívajícímu v destruktivním i sebedestruktivním životním stylu založeném na úsilí užít si s co největším potěšením v reálném čase sledovatelný obraz ničení globální ekologické rovnováhy i rozsáhlých částí biosféry této planety. Jedním z možných výsledků takového konání může být i onen života prostý, ale přesto v mezích elementární chemie „živý“ barevný koktejl sloučenin, něco, co v poslední době z velké vzdálenosti pozorujeme i na řadě jiných planet.

Podobně lákavou, ale současně znepokojivou krásu často nalezneme i v instalacích či objektech subjektu vystupujícího většinou pod značkou Various Artists. Jedná se o skupinu dvaceti čtyř umělců a umělkyň s vlastními tvůrčími profily i kurikuly, za nimiž však ve skutečnosti stojí pouze jedna osobnost – belgický umělec Trudo Engels (*1962). Současná pražská výstava od Various Artists v pražské Nevan Contempo jako by onu bezstarostnost konzumní destrukce naznačovala už svým názvem Don’t worry about us. Sestava akvárií, v nichž jsou do tekutin obarvených toxickými sloučeninami naaranžovány pahýly bonsají v různě barevně laděných kompozicích, jako by byla souborem miniaturních výhledů do světa neživé krásy, ne nepodobného zmíněné filmové krajině. Jejich estetická přitažlivost, asociující mimo jiné kompozice Caspara Davida Friedricha, je nesporná, současně však v rámci polemického diskurzu rozvíjeného autorem (či autorským kolektivem) nelze nemyslet na to, že takové iluzi podléháme, i pokud jde o naše stravování: omámeni příslibem fyzického prožitku neustále plníme naše organismy jedovatými sloučeninami ve formě potravinářských náhražek, barviv nebo aromat.

Tento všeobjímající mechanismus založený na korporátních systémech masové výroby, zisku a maximální exploatace krajiny umělec zohledňuje rovněž ve svém dalším vystaveném projektu Corporate support. V odkazu na jeden ze symbolů neoliberálního trhu, totiž nápojové produkty značky Coca-Cola, tentokrát k tématu přistupuje z hlediska vizuálních podobností struktury, konstrukce a faktografických referencí. V tomto případě se ovšem možná až příliš přibližuje již zprofanovanému modelu konceptuální hry s institucionální kritikou, což je ale vzhledem k jeho generační příslušnosti k neokonceptualismu 90. let logické. Naopak třetí složka výstavní instalace s názvem Urticina, tedy sestava po prostoru rozmístěných odlitých objektů představujících sasanky, si své poselství nese ve vlastní formě vyplývající z pohlavní nejednoznačnosti těchto organismů. Pro autora je možná jakýmsi příslibem či voláním alespoň po oslabení sociální binarity lidských bytostí.

Výstava Truda Engelse je rozhodně velice atraktivní podívanou. Za její až libidinózně smyslnou podmanivostí se však vynořuje těžce sladký pocit nebezpečí a náznak možnosti, že veškerá ekologická a sociální varování, která autor do svých děl vetkal, jsou už marná a že nám nezbývá než se s touto ke katastrofě vedoucí jízdou na tobogánu smířit a patřičně si ji užít. To je typicky dekadentní existenciální postoj, nicméně i přesto, že nám ho Engels tak trochu podsouvá a zvyšuje tím atraktivitu své tvorby, po opuštění galerie je stále možné se z něj probudit jako ze špatného snu a přece jen se vrátit k víře, že s nastíněnými problémy pořád ještě můžeme něco udělat.

Various Artists / Trudo Engels: Don’t worry about us / Nevan Contempo / Praha / 7. 9. – 26. 10. 2018

Foto: Martin Polák