Bienále v emigraci

Jaká je role umělecké kritiky v době války? Jaké je její místo, když se jako divačka ocitnu před díly, která odráží realitu přímo na frontě, nebo ve městech, která jsou na dostřel ruských raket? Snad je primárním cílem výstavy konající se pod hlavičkou Kyjevského bienále umožnit ukrajinským umělcům a umělkyním rozesetým po celé Evropě, aby se společně setkali, sdíleli svou zkušenost exilu, obav, ale i naděje. Mám potom jako kritička, z pohodlí svého domova ve střední Evropě, právo pohlížet na uměleckou přehlídku skrze kritéria institucionálního kontextu a měřítka toho, jakým způsobem díla aktualizují diskurz současného umění? Anebo bych měla spíše tato měřítka sama aktualizovat vzhledem k dané situaci?

Hlavní výstavu Kyjevského bienále najdeme v bývalých ateliérových prostorech ve vídeňské Augarten, ale jedná se jen o špičku celé přehlídky. Další části bienále se nachází v Antverpách, Lublinu, Varšavě, Užhorodu, Ivano-Frankivsku a samozřejmě v Kyjevě. A jen v samotné Vídni se podařilo domluvit devět různých míst. Obdivuhodně ambiciózní projekt. Snad se ani nepočítá s tím, že by bylo možné navštívit a vidět všechna místa, proto obraz (a recenze) zůstane vždy neúplný. Vidět vše ale není cílem. Mnohem podstatnější je snaha nahlédnout skrze formu bienální přehlídky zkušenost migrace, opuštění míst, která nejsou kvůli válce bezpečná, ale také nabídnout prostor pro pokračující diskuzi o tom, co poslední rok a půl znamená nejen pro střední a východní region, ale pro celou Evropu.

To se podařilo především v malém nezávislém prostoru Never At Home nacházejícím se na sever od centra Vídně, kde se současný válečný stav proplétá se zkušeností queer těl či lidí marginalizovaných kvůli své barvě pleti (Abdul Sharif Oluwafemi Baruwa) a sociálnímu postavení (Kolektiv Prádelna). Možná tato malá skupinová výstava nabízí příliš přímočaré čtení, když vedle sebe najdeme video Anny Daučíkové, v němž společně s jakartskou umělkyní tematizuje neverbální komunikaci prezentovanou nebinárními osobami, a velkoformátové fotografie Antona Shebetka We Were Here připomínající oběti a činy LGBTQI+ lidí bojujících na frontě a opomíjených ukrajinskou většinovou společností. Ale na druhou stranu zase tematická blízkost prezentovaných děl pomáhá návštěvníkům a návštěvnicím zachytit se za jednu konkrétní kurátorskou nitku, vůči čemuž jsou většinou bienále spíše nepřátelská.

V prostoru Never At Home se v zadní místnosti skrývá ještě jedno důležité video, které jednoduchou formou zprostředkovává pocit znejistění, ale i nedůvěry, protože pochopení nebo porozumění je také podmíněno sociálními podmínkami, v nichž se člověk nachází. Krátké video The Yellow Is Black od Kolektivu Prádelna vzniklo letos a je podobně jako jejich předchozí videa založené na rozhovorech žen, které mají zkušenost s bezdomovectvím. Ve svých dílech kontinuálně reflektují to, jakým způsobem se současné umění vyjadřuje k tématům chudoby, ale také jako kolektiv vytvářejí podpůrnou strukturu, v rámci níž je možné svou perspektivu veřejně vyjádřit. V aktuálním videu jede kolektiv v dodávce a rozhovor snímaný jednou ruční kamerou se točí kolem otázky, jaká média a zpravodajské dění ženy sledují a který typ informací pro ně byl podstatný, když žily na ulici.

Oproti prostoru Never At Home nabízí velké ateliérové místnosti v Augarten velmi klasickou a elegantně nainstalovanou výstavu s mezinárodními standardy (i když i zde, stejně jako v dalších prostorech a v Neuer Kunstverein Wien, chybělo vytápění a nedalo se tak celou dobu nemyslet na promrzlé kustodky popocházející mezi díly). Na ústřední výstavě určitě stojí za to věnovat nejvíc času instalaci volné umělecké iniciativy DE NE DE, která zde prezentuje dokumentaci snah zachránit kulturní dědictví z éry Sovětského svazu, jež podléhá zániku v rámci procesu dekomunizace, ale i důsledkem současné války. Prezentována je například architektura města Nova Kakhovka, monumentální ukrajinské mozaiky, výzkum popularizátora ukrajinské modernistické architektury Semena Shyrochyna a další drobné projekty, jako například dokumentace vesnických obchodů postavených Sovětským svazem. Tyto spíše dokumentačně-historické momenty se pak dobře potkávají s některými instalacemi současného umění – například od bukurešťského dua Mona Vătămanu a Florin Tudor, kteří do Vídně přenesli textilie ze zdí Ceaușescova slavného paláce, na nichž jsou jako ornamenty prachem obtisknuté dřevěné obklady, které byly po desetiletí svědky tvrdé rumunské diktatury.

Formálně přehlídka osciluje mezi dokumentárně suchým pohledem a současným post-digitálním tvaroslovím v jednoduchých sochařských instalacích. První jmenované zastupují například Friedrich Bungert a jeho fotografická série zraněných ukrajinských vojáků či Tomáš Kajánek a jeho brilantně mrazivá video-observace zážitkového výcviku amerických turistů v prostředí izraelské vojenské základny, během kterého se účastníci učí střílet na figuríny vyobrazující „palestinské teroristy“. V kontrastu k tomu stojí instalace, které připomínají jakási archeologická místa zkoumající rezidua modernismu (bruselské umělecké duo mountaincutters). Jako kdyby nebylo možné přiblížit se ke skutečnosti jinak než přímým pohledem (reportážním, dokumentárním, quaziobjektivním), nebo skrze historickou paměť a ztrátu.

Tomáš Kajánek, Shooting Adventure, 2021, HD video.

A jak je to s tím institucionálním kontextem

Pokud bych ale neměla jen popisovat díla, která jsou na Kyjevském bienále k vidění, musím se vrátit k otázkám v úvodu textu po možnosti kritiky. Při procházení ústřední výstavou mi totiž hlavou běžely dvě protichůdné myšlenky: Jedna se točila kolem vystavených děl, která středoevropským návštěvníkům a návštěvnicím poskytují drsnou reflexi posledních devíti let, během nichž se ve východní Ukrajině odehrává válka. Ta se stala každodenní součástí médií, stejně jako se ukrajinští migranti a migrantky stali každodenní součástí veřejného prostoru v Česku. Zvykli jsme si. Ale válka by neměla být nic normálního, měla by být anomálií, která nás vytrhává z běžného života.

Tak by se dal přibližně shrnout hlavní kurátorský koncept, za nímž stojí ukrajinský kurátor Serge Klymko a rakouští kurátoři a kritici Hedwig Saxenhuber a Georg Schöllhammer, přičemž druhý jmenovaný je i ředitelem vídeňské pobočky tranzit. Protože však ve výstavě i doprovodné brožuře shrnující text chybí, je publikum primárně odkázáno na jednotlivá díla, která různými způsoby vypráví o současných i nedávných válečných konfliktech, o socialistickém kulturním dědictví nebo o bojích, které svádí lidské tělo nepasující do norem většinové společnosti.

Jenže druhá myšlenka, která mě celou dobu provázela, zněla „Proč Vídeň?“. Kyjevské bienále má svou velmi specifickou historii, vzniklo jako prostor pro mezinárodní diskuzi a solidaritu v prostředí, kde se progresivní a kritické levicové projevy stávaly terčem útoků (v roce 2014 byl napaden kurátor Vasyl Cherepanyn, o tři roky později byla poničena výstava ve Visual Culture Research Center – VCRC). Právě centrum VCRC stojí za organizací Kyjevského bienále, které se později stalo zakládajícím členem Aliance východoevropských bienále, do níž patří i pražská přehlídka Matter of Art. Společně s bienálními přehlídkami v Praze, Varšavě, Budapešti a Rize tak Kyjevské bienále propojovalo geograficky specifický region vyrovnávající se jak se zkušeností vlivu Sovětského svazu, tak i s aktuální populistickou politikou vyznačující se vyhroceným konzervativismem a nacionalismem.  

Reflexe této pozice ale na vídeňské výstavě chybí, a tak se toto regionální propojení odehrává jen na ekonomicko-institucionální rovině. Kromě ukrajinských a mezinárodních jmen vybraných kurátorským triem jsou prezentováni východoevropští umělci a umělkyně, které doporučili kurátoři a kurátorky ze sítě tranzit: Tereza Stejskalová (Praha), Judit Angel (Bratislava), Attila Tordai-S. (Kluž) a Dóra Hegyi (Budapešť). ERSTE Stiftung, nadace, která síť tranzit založila, pak patří mezi hlavní sponzory Kyjevského bienále. Bez Nadace ERSTE, která rozhodla, že se bienále připraví za rekordní období šesti měsíců, a to právě i díky pomoci v rámci sítě tranzit, by se zřejmě letošní ročník vůbec neuskutečnil.

Pro Nadaci ERSTE, která letos slaví 20 let, je ovšem uspořádání takové výstavy důležitým symbolickým kapitálem, jenž zároveň posiluje samotný finanční kapitál finanční skupiny Erste Group Bank AG operující ve střední a východní Evropě. Aktivity banky pak kopíruje i síť tranzit, ale také sbírka Kontakt, která patří mezi největší soukromé sbírky středo- a východoevropského umění od roku 1960 po současnost.

Výstava The River Wailed Like a Wounded Beast v Dovzhenko centru v Kyjevě, kurátoři: Stanislav Bytyutskyi, Aliona Penzii a Oleksandr Teliuk (4. 10. – 28. 12. 2023). Foto: Sasha Kovalenko

I to je kontext, který je pro letošní Kyjevské bienále důležitý, ale který zůstává jen tiše v pozadí. „There is an elephant in the room,“ hlásá velká neonová instalace od dánské umělecké skupiny Superflex vystavená v Augarten. A zatímco některá kulturní média navrhují chápat tento anglický idiom jako upozornění na stále trvající válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, možná by oním pověstným slonem mohla být i otázka, proč kulturní a finanční kapitál zůstává opět v hlavním městě jádra, na němž jsou semiperiferie i periferie závislé.

Rozumím tomu, že v současné situaci se jednalo o zcela pragmatické rozhodnutí, nabídka od Nadace ERSTE umožnila uskutečnit přehlídku a primárně podpořit samotné tvůrce a tvůrkyně. Snad se část podpory dostala i do menších měst, v nichž se bienále odehrálo a kde jsou menší výstavní prostory důležitou součástí místní umělecké komunity. Dané rozhodnutí a hlavní výstava ve Vídni by si ale zasloužily reflexi a diskuzi, která je tolik podstatná právě pro region střední a východní Evropy.

---------------------

5. Kyiv Biennial 2023 / kurátoři hlavní výstavy: Serge Klymko, Hedwig Saxenhuber a Georg Schöllhammer / Augarten Contemporary / Vídeň / 18. 10. – 17. 12. 2023 / další lokace bienále: Kyjev (Dovzhenko Centre), Ivano-Frankivsk (Asortymentna Kimnata), Užhorod (Sorry No Rooms Available), Varšava (Muzeum moderního umění), Lublin (Galeria Labirynt), Antverpy (Museum of Contemporary Art Antwerp)

Foto: eSeL.at – Joanna Pianka