Co se stalo s restitucemi koloniálních artefaktů?

Na podzim 2017 to skoro vypadalo, že se Evropa konečně postaví čelem ke své koloniální historii, k násilí, které staletí páchala na národech za hranicemi světadílu. Kromě reflexe výuky dějepisu a podpory mezinárodních spoluprací, skrze které by bylo možné distribuovat finanční prostředky na výzkum v zemích dříve kolonizovaných, dostávala svůj prostor také otázka kulturní reprezentace a přítomnost uloupených artefaktů v evropských etnografických, historických a přírodovědných muzeích.

Na diskurzivní rovině se skutečně odehrálo mnoho změn, vznikl nespočet výstavních projektů, vzdělávacích programů a meziinstitucionálních výměn. Východoevropská i západoevropská muzea se opravdu v různé míře pustila do své vlastní institucionální kritiky, dobrým příkladem může být i největší české etnografické muzeum – Náprstkovo muzeum v Praze – s nedávnou výstavou o Emilu Holubovi nebo česká reprezentace na Bienále v Benátkách.

Dlouhodobé zápůjčky a pozastavené zákony

Jenže pod tím vším zůstává stále ukrytá otázka materiální a právní: to znamená ptát se, zda opravdu došlo k nápravě krádeže kulturního dědictví během koloniální éry. Byly předměty, o nichž se mluvilo v roce 2017 a 2018, navráceny do zemí svého původu? A především: byly přijaty slíbené zákony o restitucích ve Francii a Rakousku, které patřily mezi vzory v otázce této legislativy?

Nejstarší známá fotografie objektů z Královského paláce v Beninu, 1891. Foto: Wikimedia Commons

Když se totiž podíváme do západoevropských zemí, které v nejvyšších politických patrech proklamovaly dekoloniální obrat, zjistíme, že se toho ve skutečnosti zas tolik nestalo. Velkým překvapením může tak být návštěva Humboldtova fóra v Berlíně, kde je možné v expozici natrefit na několik vystavených beninských bronzů. Přitom v polovině roku 2022 byla mezi muzeem a nigerijskou Komisí pro muzea a památky podepsána dohoda o navrácení 512 předmětů. Z restitucí se nakonec stala dlouhodobá zápůjčka na deset let. Zaznívá tak právoplatná kritika, která upozorňuje na to, že dlouhodobé zápůjčky nic neřeší, protože prakticky dané předměty dále zůstávají v Evropě.

Přesto jsou zápůjčky jedním z kompromisů, ke kterým v současnosti nejčastěji dochází. A to i přesto, že několik desítek předmětů již bylo navráceno do zemí původu z Německa, Velké Británie, Belgie, Holandska či Francie. Zatím se ale jednalo jen o nepatrný zlomek v množství artefaktů, které muzea vlastní. Jak tedy vypadá situace v dalších zemích, které deklarovaly radikální přístup ke zkoumání vlastní koloniální historie a k restitucím?

V roce 2023 slavnostně oznámila rakouská státní tajemnice pro umění a kulturu Andrea Mayer, že se Rakousko pustí do výzkumu koloniálního kontextu artefaktů nacházejících se ve spolkových sbírkách a muzeích. Vznikla poradní komise a set doporučení, jak s předměty nakládat. Následoval návrh zákona, který Strana zelených předložila rakouské vládě. Ten ale nebyl do voleb na podzim 2024 schválen a zůstává otázkou, zda jej nová vláda (již bez Zelených) bude vůbec kdy v budoucnu vůbec projednávat.

Ve Francii v prvních letech po slavném reportu Bénédicte Savoy a Felwina Sarra, vydaném v roce 2018, proběhlo několik restitucí, Musée du Quai Branly vrátilo Beninské republice obřadní předměty, Senegalu meč a do Madagaskaru byla z francouzského Armádního muzea vrácena koruna poslední madagaskarské královny Ranavalony III. Následoval velký buben do depozitu na Pobřeží slonoviny, a hlavně přislíbení restitučního zákona, o němž se již na Artalku psalo. Tomu se otevřely dveře především s přijetím relativně neproblematických zákonů o restitucích uměleckých děl zabavených v období nacismu a lidských ostatků uložených ve sbírkách muzeí. Očekávalo se, že legislativa týkající se loupeží během koloniálních aktivit Francie v mimoevropských zemích bude následovat. V polovině roku 2024 ovšem došlo k vládní krizi a od té doby se zpátky zákon na stůl v parlamentu nevrátil. Bez příslušných zákonů je však nemožné o systematičtějších návratech předmětů vůbec uvažovat.

Beninské bronzy, Brtish museum. Foto: Wikimedia Commons. 

Nedekolonizovaný neokolonialismus

O řádné dekolonizaci, kterou se ohání evropský akademický svět, tak nelze dosud příliš hovořit. Podle nigerijského filozofa Olúfẹ́mi Táíwò, autora knihy Against Decolonization. Taking African Agency Seriously, se z dekolonizace stalo všudypřítomné téma pomalu vyprazdňující samo sebe. „[V]šudypřítomnost ‚dekolonizace‘ ve všech oblastech myšlení – od literatury, lingvistiky a filozofie až po politiku, ekonomii, sociologii, psychologii a medicínu – naznačuje, že má tato myšlenka buď vysvětlující a/nebo analytickou sílu jako žádná jiná, nebo se prostě stala univerzálním tropem, který se často používá k předvádění současné ‚morálky‘ nebo ‚autenticity‘.“ A právě „předvádění morálky“ jsme svědky u evropských etnografických a historických muzeí, které sebereflexi vlastní role v kolonialismu přesouvají do minulosti, do upravených historických expozic a vyhýbají se artikulaci současných politických vazeb. Tento princip dobře popisuje například kurátor a archeolog Dan Hicks ve své knize věnované Britskému muzeu (viz recenze knihy na Artalku).

Spíše než o dekolonizaci se tak jedná o neokolonialismus, který se odehrává pod rouškou kulturních dohod. V souvislosti s navrácením beninských bronzů z Humboldtova fóra právě na toto upozornila politoložka a aktivistka Bafta Sarbo ve svém komentáři pro německý časopis Analyse & Kritik. Vysvětluje v něm, že jednání mezi Německem a Nigérií o restitucích beninských bronzů probíhají v rámci stejné politické delegace, která jedná o společné hospodářské spolupráci a navracení migrantů a migrantek z Německa do afrických zemí. To je ostatně ambivalentní politická role muzejních a kulturních institucí, kterou sehrávají již od svého úplného počátku v 19. století, kdy muzea na jednu stranu plnila podstatnou vzdělávací úlohu zprostředkující publiku v Evropě poznání o rozličných kulturách a společenských uspořádáních, ale zároveň sloužila jako nástroje legitimizace obrovského násilí páchaného na lidech v kolonizovaných zemích. Otázkou je, zda tyto instituce, které jsou samy se sebou v (často neřešitelné) krizi, nemohou sloužit jako důležité konfliktní zóny, v jejichž rámci se společensky nepříjemná – ale důležitá – témata dostávají na povrch.

Foto: Wikimedia Commons