Evropská unie hledá řešení prekérních pracovních podmínek v kultuře

Jak vypadají jednání na úrovni EU o „evropském statusu umělce a umělkyně“? A jaký přístup k řešení pracovních podmínek v kultuře zaujímají různé členské státy? To shrnuje nově publikovaná zpráva expertní skupiny, kterou ve svém komentáři přibližuje Anna Remešová.

Evropská unie hledá řešení prekérních pracovních podmínek v kultuře

Výkonní umělci, umělkyně a kulturní pracující v Česku ještě stále čekají na svůj legálně zakotvený status, který by napomohl narovnat pracovní podmínky mezi freelancery a zaměstnanými, zatím ale není příliš jasné, co se chystanou novelizací zákona podaří opravdu změnit. Českým zákonodárcům by mohlo pomoci několik dokumentů parlamentu EU a Evropské komise, které se prekérními podmínkami práce v kultuře zabývají. Poslední z nich se pak věnuje přímo statusu umělce či kulturního pracovníka. V čem jsou tyto zprávy a doporučení pro český kontext přínosná? A můžou vůbec přinést nějakou změnu, pokud nejsou legislativně závazná?

Relevantní jsou pro aktuální diskuzi především ta usnesení a doporučení, která vznikala v letech během koronavirové pandemie a po ní. V roce 2020 zveřejnil evropský parlament usnesení o „kulturní obnově“, které uznává kulturní sektor jako jednu z podstatných složek společnosti a navrhuje zavést zásady pro zlepšení pracovních podmínek v rámci jednotlivých státních politik, což by mělo zahrnovat například i snížení DPH na kulturní produkty a služby (česká vláda samozřejmě dělá opak – v rámci úsporného balíčku navrhl ministr financí Zbyněk Stanjura přesunout vstupenky na kulturní akce do 21% sazby DPH). Protože si ale představitelé EU uvědomují, že nemohou nijak zasahovat do legislativ jednotlivých členských států, zaměřují se primárně na mezinárodní spolupráci, k čemuž slouží i program Evropské město kultury nebo v minulosti třeba Evropský rok kulturního dědictví. Pozornost je v tomto dokumentu věnována také slábnoucímu mediálnímu sektoru, především situaci malých regionálních a oborových médií, které se bez vnější finanční podpory neudrží.

V roce 2021 pak Evropský parlament přijal usnesení „o situaci umělců a obnově kultury v EU“. Zde se objevuje myšlenka evropského statusu umělce, „který by stanovil společný rámec pro pracovní podmínky a minimální standardy společné pro všechny země EU a zároveň plně respektoval odpovědnost členských států a EU v oblasti trhu práce a kulturní politiky, a to přijetím nebo uplatňováním řady ucelených a komplexních pokynů týkajících se mimo jiné smluv, způsobů kolektivního zastupování a řízení, sociálního zabezpečení, nemocenského pojištění a pojištění v nezaměstnanosti, důchodových systémů…“. Dokument volá po nutné koordinaci mezi jednotlivými členskými státy a zdůrazňuje význam zveřejňování a sdílení osvědčených postupů.

Evropský status umělce sice nevznikl, protože by stejně nebyl legislativně závazný pro jednotlivé členské státy, daná usnesení však snad povedou alespoň ke zdůrazňování důstojných pracovních podmínek v rámci evropských dotačních programů. Avšak ty by pak bylo třeba byrokraticky zjednodušit, aby si kulturní pracující aspoň mohli férovou finanční odměnu užít a neutopili se v papírování.

Vědomí toho, že se pracovní podmínky v kultuře liší stát od státu a že neexistuje v tomto tématu příliš velká přeshraniční spolupráce na hledání společných řešení, vedlo k ustanovení OMC skupiny (fungující skrze tzv. otevřenou metodu koordinace) pro pracovní podmínky v kultuře a status umělce a umělkyně. Skupina expertů a expertek se scházela v průběhu dvou let, aby letos na začátku července vydala podrobný dokument s doporučeními, jež se týkají statusu umělce a umělkyně, sociálního zajištění, férové praxe, celoživotního vzdělávání a umělecké svobody. Kromě toho zpráva také obsahuje souhrnná data o stavu kultury v EU a případové studie ze zemí, kde byl status umělce či kulturního profesionála zaveden.

Podle Zuzany Došekové ze slovenského ministerstva kultury, která je členkou dané OMC skupiny a na přípravě dokumentu se podílela, je přínosem vydané zprávy především inspirace pro členské státy při tvorbě politik. „V prílohe je možné nájsť zoznam regulácií, ktoré súvisia so statusom umelca, za každý jeden členský štát. Ak teda niektorý členský štát zavádza vlastnú úpravu statusu umelca, táto príloha môže pomôcť pri vyhľadaní konkrétnej zahraničnej legislatívy a pri komunikácii so zahraničnými partnermi o špecifikách ich úpravy a skúsenostiach s jej zavádzaním a používaním. To môže v konečnom dôsledku viesť ku kvalitnejším politikám a k predvídaniu (a včasnom odstráneniu) možných komplikácií pri ich implementácii,“ okomentovala dokument Došeková pro Artalk.

Primární cílovou skupinou dokumentu jsou tak samozřejmě tvůrci a tvůrkyně státních kulturních politik, pro samotné kulturní pracující a profesní asociace může ale sloužit jako dobrý materiál, o který lze opřít argumenty při lobbování. A ať už jde o konkrétní nástroje podpory (sociální zajištění, daňové úlevy nebo nastavení pracovního vztahu), anebo o skupiny, které má legislativa pokrýt. Zde (především v českém kontextu) zaznívá důležitý apel na to, aby status nezůstal jen u minimalistické verze, kdy zahrne pouze výkonné umělce a umělkyně, ale aby byl brán ohled také na další pracující v kultuře, kteří čelí podobně nejistým pracovním podmínkám. Doporučené je také zřízení registru, který by zefektivnil (a zrychlil) zaměření podpory a zároveň by sbíral nutná data.

Zpráva začíná shrnutím o důležité roli kultury a zároveň konstatováním, že práci v tomto sektoru charakterizuje velká míra nejistoty. Ta je spjata s vysokým počtem lidí pracujících jako OSVČ – z celého kulturního sektoru v rámci EU tvoří 32 % (v celé ekonomice v EU tvoří OSVČ jen 14 %). Dále kulturní pracující často nemají dlouhodobé smlouvy, z nichž by plynuly sociální benefity a důstojné zajištění stáří či prodělání nemoci. Nejistota a nepravidelný příjem tak patří mezi hlavní definující rysy umělecké práce. Není ovšem nejistota jako nejistota. Když se prokoušeme dokumentem až na konec ke kapitole, která v přehledné tabulce shrnuje různé podoby ochrany umělců a kulturních pracujících ve státech EU, pochopíme, že něco jiného je být prekarizovanou umělkyní nebo kurátorkou v Rumunsku, Estonsku, Německu nebo Francii… a v Česku. Zatímco ve většině států EU nějaká forma sociální ochrany existuje, vedle Česka najdeme jen výmluvnou větu: „No specific legislation covering artists’ entitlements.“ („Žádné zvláštní opatření pokrývající práva umělců a umělkyň.“) Podobně jako my je na tom také Dánsko nebo Řecko, abychom byli fér.

Pro ty z kultury, kteří v současnosti vyjednávají podobu statusu umělce či kulturního profesionála na českém ministerstvu kultury, může dokument sloužit jako velmi dobré vodítko, a proto mu určitě stojí za to věnovat pozornost. Na druhou stranu se však člověk nemůže ubránit skepsi z toho, zda i samotná EU dokáže některé ze svých zásad implementovat v praxi. Nakonec je totiž třeba podotknout, že těmito všemi dokumenty a usneseními, které v poslední době vyšly, jenom Evropská komise hasí to, co sama zažehla. A to ve formě tvrdé neoliberalizace práce v kultuře spojené s konceptem kulturních a kreativních průmyslů. Dobře to popisuje odbornice na kulturní politiku Jaroslava Tomanová v rozhovoru pro Artalk, kde vysvětluje vývoj kreativní třídy jako součást neoliberální politiky postthatcherovské Británie, jež později sloužila jako inspirace pro oficiální kulturní politiku Evropské unie – a později i České republiky.

Dopady prekérních pracovních podmínek kreativní třídy dnes asociální politika současné české vlády ještě více prohlubuje. Příslibem novelizace zákona, která by měla status umělce navrhnout, by tak neměl tlak na vládní představitele ustat. Spíše naopak. Podmínky práce v kultuře se totiž potkávají s mnohem hlubšími a obecnějšími problémy v české společnosti – s celkově nízkými platy (např. ve vysokém školství a akademické sféře), vysokými náklady na bydlení a potraviny a s nedostatečnou sociální ochranou marginalizovaných skupin. I proto dává smysl tato témata propojovat, stejně jako skupiny napříč celou společností, protože nelze čekat, že zmínka o statusu umělce v jednom zákoně všechno vyřeší.

Foto z manifestace „Status umělce a umělkyně TEĎ!“ před Ministerstvem kultury ČR, 5. června 2023, autor: Petr Zewlakk Vrabec.