Umění porozumět stínům

Sólo výstava Sráče Sama v hunt kastner se podle recenzentky Anny Sedláček Roubalové dotýká témat, jako jsou stereotypy ve vnímání tělesnosti a toxická maskulinita: „Kromě záludného charakteru jednotlivých objektů, které nás neustále nutí přehodnocovat, co je to umění, je výstava společenskou kritikou.“

Umění porozumět stínům

Po vánočních svátcích, které jsem strávila na Vysočině, jsem se do Prahy vrátila s pomalejším a méně dumavým psychickým nastavením. V tomto rozpoložení jsem se v prvních dnech nového roku vypravila do galerie hunt kaster na výstavu umělkyně Sráče Sama, na které je vnitřní pomalost určitě výhodou. Tu je ale potřeba skloubit s intenzivní mentální participací tak, aby došlo k dialogu.

Celou galerií, i skrze stěny, prostupuje dlouhý stůl natřený, stejně jako část podlahy, stěn i stropu, bledě žlutou barvou. Na stole je instalována většina děl. Porcelánové servisy, kresby, výšivky, sošky a různorodé objekty – ve všem je více nebo méně jasně obsažen motiv ženského těla. Většina vystavených děl je ve formě skic nebo šablon a spoluvytvářejí tak otevřené vyznění  výstavy. Perspektiva pohledu dolů na desku stolu ovlivňuje moje vnímání – pozoruji na sobě tendenci jednotlivé objekty rychle přecházet, jako by to byly brožurky na pultu. To vnímám jako první signál, že ode mě jako od divačky bude tato výstava vyžadovat zpochybňování naučených vzorců vnímání.

Rozpracovanost vystavených děl a důraz na proces je možné vnímat v kontextu celoživotní tvorby umělkyně, která tak vytváří protipól k definitivním a velkolepým uměleckým dílům spojovaným s maskulinním světem umění. Stejně tak je tento postoj obsažen i v instalaci na stole, díla jsou zasazena do kontextu něčeho každodenně žitého, něčeho, co nemá být vnímáno jako velké umění, ale spíše má vést k otevření myšlení divaček a diváků směrem k procesům tvorby a k propojení vysokého a nízkého. Proces, který je možné vidět na stole, je pomyslně rámován třemi obrazy na zdech a v prostoru, které znázorňují napůl konkrétní a napůl abstraktní těla s jejich různými podobami existujícími společně.

Vystavené objekty na stole mají individuální a intimní charakter, většinou jsou drobné ­a díky svojí fragmentárnosti působí dojmem střípků z větších celků, které nám zůstávají skryty. Ať už jsou to postavy a části těl na kresbách a výšivkách, anebo holčička na porcelánovém servisu, ze které vidíme jen jedno oko.

Kromě záludného charakteru jednotlivých objektů, které nás neustále nutí přehodnocovat, co je to umění, je výstava společenskou kritikou. K tomuto politickému rozměru výstavy se dostávám soukromou oklikou – s názvem výstavy, Vrhni stín sněhuláka, mám okamžitou asociaci. V hodinách češtiny jsme se učili, že sněhulák je jednou z výjimek, kdy přesto, že není živý, ve shodě přísudku s podmětem se jako živý chová, a z hlediska gramatiky se tedy jedná o rod životný. Pamatuji si, jak mi ho bylo líto, protože kvůli tomu, že jsme ho vymysleli podobného člověku, začíná podléhat pravidlům pravopisu, kdy jakožto mužský životný rod má určující vliv na podobu dalšího dění ve větě. Tehdy mi to připadalo, že jsme mu tím přisoudili dominantnější roli, než by si přál. Litovala jsem ho za to, že se stal obětí vykonstruované maskulinity, která je také implicitně obsažená napříč celou výstavou jako terč kritiky, ale také jako důsledek toxického nastavení společnosti ve vztahu k tělesnosti, které škodí všem, kdo v takovém prostředí žijí.

Vedle toxické maskulinity, jak ostatně Tereza Stejskalová a František Fekete v textu k výstavě zmiňují, se objevují další společenská témata, jako je vztah k vlastnímu tělu a k ostatním tělům nebo inkluzivní feministické prostředí, které je ve výstavě přítomno nejcitelněji instalací na stole, jež vybízí ke společné konzumaci a sdílení. Text výstavu jednoznačně zasazuje do těchto společenských významů a tvorba Sráče Sama tyto sociální přesahy obsahuje, jak je zřejmé z její celoživotní umělecké i kurátorské praxe. Autoři textu také citují výrok Sráče Sama o ženském těle „u kterého překáží i jeho stín“. Toto silné politické prohlášení by mohlo být klíčem ke čtení výstavy, mám ale dojem, že by bylo příliš přímočaré. V rozhovoru pro Artalk Sráč Sam říká, že má „absolutní důvěru v diváka“. To se ze strany autorky se projevuje tak, že nám záměrně nepomáhá k tomu, abychom uměleckému dílu porozuměli. Z pozice divačky to chápu tak, že u každého uměleckého díla je potřeba důvěřovat, že nás nevede někam na scestí.

Stín je pro objekty na této výstavě určujícím pojmem, přičemž se to důležité odehrává někde jinde než v tom, co vidím – možná někde tam má původ zneklidňující pocit, který v konfrontaci s tvorbou Sráče Sama vnímám. Objekty, které se snažím mentálně uchopit, mi neříkají, jakou cestou se mám vydat, pouze mi dávají prostor a spoustu možností. Díla jsou zachycením procesu – jak se věci ve společnosti dějí. Všichni jsme neustále pod tlakem požadavků na to, jak vypadat, jak se chovat, oblékat a tvářit se, aniž bychom si uvědomovali, že se nejedná o náš názor. Výstava Sráče Sama není jen kritikou toho, že lidi (ženy výrazně víc než muže) kolem sebe hodnotíme podle zavedených stereotypů. Je především kritikou tohoto nastavení společnosti a pobídkou k tomu, abychom se naučili tyto stereotypy rozeznávat a nepřikládat jim význam.

Sráč Sam / Vrhni stín sněhuláka / hunt kastner / Praha / 2. 12. 2022 – 3. 2. 2023

Foto: Ondřej Polák (Fotoreport zde)