Být v nějaké pozici. Rozhovor s Jiřím Kovandou

Jak velký zájem mají studenti prosadit se po mnohaletém studiu na umělecké scéně? Jsou vůbec připraveni na fakt, že se výtvarným uměním jen stěží uživí? Proměnil se jejich přístup ke studiu během posledních dvaceti let? A jak vnímá účastník mnoha současných výstav snahu o prezentace umění veřejnosti? Jiří Kovanda je nejen významným současným umělcem, ale také odborným asistentem na pražské AVU, kde vyučuje již od poloviny devadesátých let s Vladimírem Skreplem v ateliéru Malby II. V současnosti také vede na FUD UJEP v Ústí nad Labem Ateliér performance, účastní se workshopů, debat a prezentací se studenty u nás i v zahraničí. 

Jednodenní festival Začátek století ve veřejném prostoru / ZČG / Plzeň / 24. 5. 2012 / foto: Aleš Loziak

Pedagogické činnosti se poměrně intenzivně věnuješ už řadu let. Ročně opustí naše vysoké umělecké školy desítky nových umělců, ale uplatnění v uměleckém provozu najde jen malá část. Také možnost živit se uměním je minimální. Není to nějaká chyba? Zajímalo by mě, jak připravuješ svoje studenty na situaci, kdy školu opustí; vede se na tohle téma nějaká debata? Ta debata se nevede téměř vůbec, ale nechci mluvit za všechny. Myslím, že máš pravdu v tom, že by se vést měla. Začlenění se do uměleckého provozu vyžaduje určitou aktivitu navíc, hlubší zájem, který ze studentů vyvine jen menší část, hlavně v porovnání s tím, kolik jich studuje. U těch studentů je pak větší předpoklad, že po konci školy dokážou pracovat dál. Je ovšem nutné, aby byli v kontaktu se scénou i mimo školní prostor.

Vnímáš nějakou proměnu u současných studentů, jsou aktivnější, než tomu bylo dřív? Je třeba náhoda, že loňský laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého studuje v zahraničí? Představa, že by v devadesátých letech byl stávající student ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého, byla nemyslitelná. Studenti dnes jsou obecně mnohem aktivnější, ale je to jen zlomek, malé procento, které si jde za tím, co chce. Aktivita během studia se od devadesátých let hodně změnila, změnily se i možnosti. Třeba oblast malých galerií funguje dobře nejenom v Praze, ale právě i v Ústí nad Labem. Na druhou stranu - naproti naší škole v Ústí je malá galerie se zajímavým programem. Kolik myslíš, že tam z té školy přijde lidí? Na vernisáž třeba třicet. A přitom je škola plná studentů.

Někdy na mne vycházející umělci působí dojmem, že na něco čekají. Na něco nebo někoho, kdo za nimi přijde a udělá z nich ty velké umělce. A když se to neděje, tak kritizují především ty, kteří jsou aktivnější. Zrovna nedávno jsem mluvil s jednou studentkou. Říkala mi: „To se mám někam cpát? Mám mít ostré lokty?“ To není o tom se někam cpát, to znamená být aktivní. Nesedět v koutě, být vidět, zúčastňovat se různých aktivit, být tam, kde se něco děje, sledovat to. To „být vidět“ nemyslím špatně, mám na mysli opravdu být v kontaktu se svými kolegy, komunikovat s nimi, třeba se snažit udělat výstavu, vytvořit si prostě pozici, aby si tě vůbec mohl někdo všimnout.

Učíš v Praze na AVU a v Ústí na UJEP. Zdá se ti možné porovnávat naše školy se zahraničními? Já zase tak velké srovnání se zahraničím nemám. Teď jsem byl v Lyonu na workshopu se studenty a neřekl bych, že je mezi nimi velký rozdíl. Nejčastěji je ten rozdíl vidět v zázemí, které zahraniční školy poskytují, mají daleko větší možnosti jak technické, tak třeba prostorové, to je velký rozdíl. To ale asi není to, na co jsi se ptal. Osobnosti studentů na mě působí podobně. To se, myslím, tolik neliší.

Situace 55, performance v Galerii Pavilon / 9. 12. 2014 / doba trvání: 55 vteřin / foto: archiv Galerie Pavilon

Výtvarné umění je ve společnosti jakoby na okraji, ale snaha studovat ho je čím dál větší. Taková zvláštní rovnice, zájem tu je, ale zároveň není. Je to zvláštní. Zájem tu opravdu je a možná čím dál větší. Spousta studentů se u studia dokonce normálně živí, vydělávají si. Dřív byla skoro samozřejmost, že tě podporovali rodiče, teď jsou studenti víc samostatní. Vnímám to jako velkou chuť se studiu věnovat, i za tuhle cenu.

Ty jsi žádnou školu paradoxně nevystudoval, na rozdíl od svých kolegů umělců-pedagogů. Vidíš nějaký rozdíl v přístupu, vidíš v tom nějaký nedostatek? Určitě nemám všechny možnosti, co se týká využívání nějakých technik, asi nebudu třeba schopen rozumět něčemu, čím jsem si sám neprošel. To je jistě nevýhoda, musím někdy přiznat, že něčemu nerozumím a doporučit někoho jiného. Co se týká učení, tak ono to vlastně žádné učení není. Je to spíš kontakt, vzájemná komunikace, otevírání možností. Důležitost školy vidím právě v té komunitě, to, že jsi její součástí. Osobně věřím tomu, že se člověk může dopracovat k mnoha věcem sám, i bez pomoci školy. Ale škola je pro ten růst daleko příznivější, protože jsi v neustálém kontaktu s ostatními studenty, s profesory. Škola ti umetá cestu, díky neustálé konfrontaci, srovnáváním věcí, debatami. To celkově může celý proces urychlit.

Z vašeho ateliéru na AVU vyšla nejpočetnější skupina finalistů a laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého, někteří bývalí studenti se docela dobře představují i v zahraničí. To asi nebude náhoda. Já myslím, že to je právě v tom, o čem jsme teď mluvili. Samozřejmě tě někdo může učit namalovat třeba koně, a když máš větší - nebo i menší - nadání, tak se to po nějaké době naučíš. Ale nemyslím, že to je ta nejdůležitější věc, i když tím nijak neopovrhuji. Čím víc věcí člověk umí, čím víc zná přístupů a technik, tím širší má škálu možností, které může využívat. I když zrovna já jsem asi opak tohoto uvažování... Myslím, že je důležitá celková atmosféra ateliéru, pak můžeš pomáhat něco otevřít, něco zakoušet. Víc než učit nějakým znalostem. V tom to není. Spíš asi v probouzení citlivosti a vnímání než ve zvládnutí techniky. A čím větší možnost sdílení nabízí atmosféra v ateliéru, tím líp se daří dostávat se k tomu, co tě zajímá, dostávat se k sobě sama.

Ty sám, stejně jako tvoji studenti, jste konfrontováni s výstavami v našich institucích. Mám pocit, že zahraniční instituce si význam výstavy uvědomují komplexněji. Výstavy už prostě nejsou jen natlučené obrazy na zdi, umění je v jistém smyslu komplikovanější. Proto mě zajímá, jestli není součástí role umělce domýšlet, jak bude tvoje dílo interpretováno, třeba i skrze doprovodné aktivity v rámci výstav. Je dnes umění opravdu složitější? I když je pravda, že přijetí van Gogha širší veřejností trvalo méně let než přijetí konceptualismu, k tomu nedošlo dodnes... Určitě si myslím, že dobrý komentář k dílu může vést k „zachycení se drápkem“, že pomáhá vykročit k porozumění věci. Já se však především domnívám, že lidé si jen „zvykají“. Že si prostě zvykli na fakt, že obraz na zdi je umění. Ale že mu stejně nerozumí, stejně jako nerozumí konceptuálnímu dílu. Dnešní povaha umění, využívání nejrůznějších médií, performance, divadla, tance - to už není jen jeden směr, na který by si lidé snadno zvykli.

Obecně vnímám, že tu existuje větší zájem především o tradiční média. Řada uměleckých oborů, a tedy i studentů, se přitom věnuje kombinovaným oborům, intermediálnímu zaměření apod. Je jistě obtížnější prezentovat taková díla. Projevuje se to minimálním zájmem o současnou tvorbu ze strany naší veřejnosti. S tím souhlasím. To je asi největší rozdíl mezi zahraničím a námi, v tom, co se obecně zahrnuje do zájmu o výtvarné umění. Je to velký rozdíl nejenom u sběratelů, ale i v návštěvnosti výstav a galerií. Stačí se podívat na vernisáž v zahraničí - zájem publika je mnohem větší, publikum je více rozvrstvené. Není to jen určitá sorta lidí, jsou to lidé různých věkových skupin i sociálního postavení, je to mnohem širší spektrum společnosti.

Situace 55, performance v Galerii Pavilon / 9. 12. 2014 / doba trvání: 55 vteřin / foto: archiv Galerie Pavilon

Tady vnímám jako důležitého prostředníka aktivity typu doprovodných programů, debat s autory apod. Jak vlastně přistupuješ k doprovodným aktivitám k výstavám? Je ti jedno, jak tyto aktivity vypadají, i když se týkají tvojí práce, tvojí výstavy? Nebo se o to nějak aktivně zajímáš? Já je považuju za důležité, jestli myslíš třeba komentované prohlídky autora, ty vždycky rád absolvuju. Většinou tam dojde k výměně názorů, a ať už proběhne jakkoli, je to důležité.

Pokud připravíš výstavu, zajímáš se o chystané doprovodné programy? Tak to, pravda, nedělám. Nechávám to na aktivitě té instituce.

Některé tvoje práce se odehrávají ve veřejném prostoru, vlastně veřejně prezentují způsob tvé práce mimo prostor institucí. V tom vidím podobnost se snahami o prezentaci umění. Vnímáš tak někdy svojí práci? Jako snahu něco změnit? Něco změnit určitě může. Víru v to, že to nějaký smysl má, tak tu samozřejmě mám. Má to pochopitelně i auto-terapeutickou složku, jako autor něco zakoušíš, něco se snažíš překročit. To asi není překvapivá věc. Může umění změnit svět? Tuto modernistickou víru už asi nemáme. I když - něco tu prostě musí být, proč bychom to jinak dělali? Takže i když se změní jen jeden jediný člověk k lepšímu, tak se tím mění celý svět, ne?

Věříš tomu? Že umění dokáže něco změnit? To nakonec není věc víry, to je pravda. O jednoho člověka bude svět lepší. Já vím, je to trošku patetický... Zkus změnit sám sebe, třeba něco soustředěně prožít, i tím se svět mění. I když je to malá změna, je to změna. Nemám moc rád „angažované“ umění, právě z tohoto přesvědčení. Mám pocit, že vždy musím začínat u sebe. Nechci poučovat. Jen chci být v nějaké pozici, nějak se chovat. A tím jít třeba příkladem.