Zahozený obal

V září loňského roku byla v Národním zemědělském muzeu otevřena výstava „Od věku sloužím člověku“. Předpokládám, že jste o ní nikdy neslyšeli, stejně jako o muzeu samotném. Nevadí: Zemědělské muzeum kupodivu sídlí v centru Prahy, na Letné, hned naproti Národnímu technickému muzeu. Návštěva tohoto místa vás zavede do budovy, ve které má čas své vlastní tempo, nezávislé na okolním dění. V každém případě budou zaměstnanci muzea vaší přítomností překvapeni, někteří dokonce i mile. Můžete si zde zajít na výstavu o traktorech, nebo na výstavu o obalech, jiné možnosti v rozlehlém prostoru budovy nejsou (pokud tedy vaše děti odolají papundeklovému artušovskému hradu, který v přízemí muzea provozuje soukromá firma). Nemám chuť více mluvit o podobě tohoto místa, financování tak obskurního provozu vnímám jako důkaz, že jsme bohatá země. Chci zmínit ojedinělou výstavu "Od věku sloužím člověku", která si očividně sama reklamu neudělá.

Oslovit pro realizaci výstavy Jiřího Frantu a Davida Böhma je nápad k nezaplacení. Oba výtvarníci, ve spojení s architekty Adélou Hákovou, Tomáš Henelem a Ondřejem Fialou, vytvořili výjimečnou expozici, která splňuje současné požadavky na interaktivní, zábavnou, vtipnou a přesto nepodbízivou prezentaci. Výstava věnovaná historii obalu se jim stala hřištěm, které dokonale ovládli a veřejnosti představují na první pohled ne příliš atraktivní téma srozumitelnou, přehlednou a hravou formou, která není určena zdaleka jen dětem nebo studentům.

Zásah Franty s Böhmem do instalace výstavy je zásadní, i proto můžou prostory Zemědělského muzea připomínat některou z jejich volných instalací. Spojení umělců s konkrétním zadáním ukazuje, jak může jejich způsob práce sloužit v galerijní praxi, aniž by působil samoúčelně.

U vchodu do expozice stojí slečna před obrazovkou a dlouhým stolem, na kterém leží prospekty a pracovní listy. Je očividně potěšena, že vidí ve všední den návštěvníky, kteří nejsou organizovanou skupinou ze základní nebo mateřské školy. Kromě výkladu k výstavě nabízí graficky zajímavě upravené pracovní listy. Jednotlivé stránky si může každý návštěvník doplňovat během výstavy na určených místech, úkoly je možné plnit během pohybu ve výstavě nebo u připravených stolů.

Hned v úvodu výstavy narazíte na krávu s umělým vemenem, kterou můžete podojit a zároveň se dozvědět, že i vemeno je svého druhu obal. Dál pokračujete členitým prostorem, v němž je každý panel vizuálně a graficky doplněný o společnou práci obou výtvarníků a většinou vtipné architektonické řešení, které představuje dané historické období a způsoby balení produktů (ze starého Řecka, přes středověk, až k plastovým obalům dneška). V panelech jsou umístěny malé šuplíky s doprovodnými texty které navazují na popisky na panelech, vitríny doplňují informace z plazmových obrazovek, které však nezískávají v expozici hlavní roli. Instalace nepůsobí roztříštěně, informace jsou podávány přehledně a srozumitelně, výstava přesvědčivě funguje jako celek a dokáže vtáhnout návštěvníka do tématu.

Že to není vůbec jednoduché, dokazuje druhá část expozice na opačné straně chodby. Investované finanční i tvůrčí prostředky zde nabývají mnohem většího objemu než v první pasáži výstavy, očekávání a hodnotící kritéria návštěvníka jsou však po zhlédnutí úvodní části nastavena na odlišné úrovni. Druhý výstavní prostor, za nímž stojí jiný tým realizátorů, ukazuje, že ani zajímavý grafický nápad nemusí kvalitně sloužit nabídnutému tématu a naopak mu může uškodit. Vizuálně zahlcená výstava tak bohužel nedovoluje ocenit jednotlivé exponáty a potěšit se z jejich stále se měnící podoby (od antické amfory, přes secesní láhev z mlékárny v Kroměříži z počátku 20. století, plechovku „UNRRA“ se sušeným mlékem z roku 1945, až po potraviny používané v ruském vesmírném programu).

Zarážející je fakt, že výstava, stejně jako celé muzeum, má minimální schopnost sebeprezentace a projekt, na kterém by se konečně mohlo muzeum výrazněji profilovat, neumí dostatečně zpropagovat. To potvrzuje i sympatická lektorka u vchodu do výstavy: běžné publikum tvoří v drtivé většině školní výpravy, ostatní návštěvníci přichází jen o víkendu (během hodiny, kterou jsme ve výstavě strávili s přáteli, jsme byli jedinými návštěvníky). Možná je to dáno už samotnými okolnostmi vzniku výstavy, která se uskutečnila díky finanční podpoře soukromé společnosti, jež se věnuje likvidaci odpadu. Ta zaplatila celou instalaci i doprovodné tiskoviny, krátké doprovodné filmy nebo vernisážový raut (ale třeba také návštěvu sovětského kosmonauta, který zavzpomínal na obaly kosmické stravy). Webové stránky muzea kupodivu právě této události věnují nejvíce pozornosti a o výstavě samotné referují velice střídmě. Pracovníci muzea se očividně spokojili s prvotním zájmem médií během zahájení výstavy, a s postupujícím časem jim došel „dech“.

Na výstavu upozorňuje banner na fasádě muzea a přímo u vchodu dokonce úvodní instalace obou výtvarníků. Přesto taková inzerce působí na rozlehlé budově trochu bojácně (možná i proto, že vchod do muzea je blokován placeným parkovištěm, které znemožňuje potřebný odstup od venkovní instalace). Kromě toho z druhé strany muzea, která je daleko frekventovanější, není reklama žádná... Způsobů, jak do výstavy zapojit veřejnost a jak s ní komunikovat, je mnoho, pracovníci muzea je však buď neznají nebo prostě nevyhledávají.

Zemědělské muzeum je prostě tím věčně druhým, ušmudlaným, netalentovaným, dysgrafickým a tlustým bráchou obecně oblíbeného muzea technického. A ani ve chvíli, kdy se mu něco opravdu povedlo, nemá potřebné sebevědomí, aby o tom mluvilo nahlas. Je to situace, která se dá napravit, ale nepůjde to bez zásadních změn. A k těm se očividně nikdo nemá.

Franta a Böhm již nejméně jednou dokázali (např. realizací časové osy v GASK v Kutné Hoře, ale i černošického vlakového nádraží), že umí využít nabídky na podobnou instalaci, a je s podivem, že za sebou nemají více realizací. Výstava v Národním zemědělském muzeu je příkladem toho, že lze vytvořit zajímavou instalaci jen díky originálnímu nápadu a kvalitní spolupráci týmu realizátorů: architektů, výtvarníků, grafiků. Vnímám to především jako informaci pro ostatní menší, regionální galerie a muzea: není nutné instalaci zahlcovat plazmovými obrazovkami nebo náročnou architekturou. Není nutné na ni mít vysokou finanční částku. Pokud oslovíte kreativní umělce, může vzniknout finančně přijatelná a přitom hodnotná výstava. Ukázka takové práce bude ještě několik let (výstava končí v roce 2017) v pražském Národním zemědělském muzeu.

______________________________________________________________

Od věku sloužím člověku / Národní zemědělské muzeum / Praha / 18. 9. 2012 – 30. 9. 2017