Je to jako jít do bitvy: rozhovor s vedoucím vzdělávacích programů DOX

DOX se dlouhodobě prezentuje jako místo, kde dochází ke spojení současného umění a závažných společenských témat. Jak to, že zde většinou potkáváme jiný druh návštěvníků než v ostatních galeriích? Jaký podíl na tom mají doprovodné a vzdělávací programy a kolik zaměstnanců se jim věnuje? O těchto otázkách diskutoval Ondřej Horák s Jiřím Raitermanem, který má v DOXu na starosti lektorské programy.

Kde začínala tvoje cesta po poli vzdělávacích a galerijních programů?

Ještě na pedagogické fakultě jsem byl osloven Andreou Culkovou, která někdy po roce 2000 rozjížděla lektorské oddělení ve Veletržním paláci. Tehdy to bylo ještě všechno v plínkách, vytvářely se první animační programy. Postupně se podařilo zlomit takovou tu kurátorskou bariéru, všechno bylo tehdy hodně na kunsthistoricích, výklad byl podávaný především ke sbírce a vzhledem k němu se trvalo na odbornosti. Vybavuji si, jak jsem se párkrát chytl s jednou kolegyní, která tam pracuje i dnes, kvůli tomu, co všechno má být k „umění“ řečeno a co nechat na divákovi. To byly hezký potyčky. Tehdy taky tuším Lucie Vobořilová iniciovala důležité kroky, jako třeba pozvat ředitele škol na animační programy a před nimi obhájit, proč by měli pouštět učitele do galerií. Po roce a půl se uvolnilo místo v Jiřském klášteře a já přešel z Veletržního paláce do sbírky baroka. Ta tehdy byla hodně „kamenná“ a moc tam nikdo nechodil.

Co bylo dál?

Pak jsem šel učit do Jihlavy na střední grafickou, kde učím dodnes, jsem z Vysočiny. A když jsem si založil rodinu v Praze, přijal jsem nabídku jít do Chodovské tvrze, která patřila pod tým KC Zahrada. Tam jsem připravoval vzdělávací programy apod. A když se to začalo konečně rozjíždět, tak to všechno Praha 11 uťala, původní tým vyhodila. A mezitím jsem občas docházel do DOXu. Po roce externího lektorování jsem dostal nabídku na toto pozici.

Kolik osob se věnuje vzdělávacím aktivitám v DOXu a jaká je tvoje pozice?

DOX má celkem dvě osoby, které se vzdělávání věnují.  Je tu Lucka Laitlová, která má na starosti marketing a pomáhá i s edukacemi. Pak je tu Michal Kučerák, který vedl vzdělávací programy dříve. To je dvakrát půl osoby plus já. Moje pozice se asi dá nazvat něco jako vedoucí vzdělávacích programů. Pod sebou mám šest až osm externích lektorek. Jinak Michal mi dělá takového sparing partnera přes obsah, což je skvělé. Jeho role je důležitá: uvolňuje nám ze svojí pozice ruce, ale přichází i s vlastními nápady. A protože je aktuálně vedoucím produkce, je dřív u informací, má napojení na kurátory.

Jak v DOXu funguje taková spolupráce mezi lektorskými aktivitami a kurátory výstav? Jste u zrodu výstav? Já nejsem v pozici, kdybych do výstav mluvil. Buď jsou tu externí kurátoři, které názor „vnitřního“ lektora nezajímá a rovnou přinášejí svoje vlastní vzdělávací projekty. Anebo po nás chtějí koncepci programů, ale do výstav si mluvit nenechají. A pak třeba Jaroslav Anděl (umělecký ředitel DOXu) připravuje výstavy vždycky tak, aby byly rovnou i vzdělávací. Má jasnou vizi, na koho má být výstava orientovaná. Je to samozřejmě inspirativní, rozdává úkoly, některé jsou realizovatelné, některé méně. Ale s námi přímo nespolupracuje.

To mi nezní jako dokonalé propojení v rámci činnosti galerie. DOX připraví za rok desítky výstav, takže to není vysoký počet lidí, kteří se podílejí na vzdělávacích a doprovodných aktivitách. A vím, že je snaha skoro ke každé výstavě připravit nějaké programy, doprovodné akce. To ano. Ale ty používáš termín doprovodné programy a na to je tady ještě další člověk, který připravuje doprovodné programy pro veřejnost. Vzdělávací programy jsou orientované na edukaci rodin, škol, dětí. Doprovodné programy připravuje Jan Štern a jeho role je posunout obsah výstavy k jiným vyjádřením, dalším formátům. Panelové diskuze, workshopy, debaty s hosty, projekce.

Díky tomu galerie vystupuje více do veřejného prostoru. Přesně tak. Jsou to specifické akce. My se za edukace snažíme dostat lidi přímo na výstavy a tam s nimi rozvíjet interakci a Jan spíše vytváří podmínky pro to, aby se třeba skrze nějakého hosta nebo akci dal obsah výstavy pojmout jako něco navazujícího, přidaného.

Byl jsem trochu překvapený z prostoru, který máte vyhrazený pro ateliér. Původně snad přípravna jídla, nejsou tam okna, spíš takový sklep. No už je to v mnohem lepším stavu a hlavně jsme ateliér začali využívat jako takovou mediální laboratoř - kuchyni, protože používáme i tablety, dataprojektor a k tomu je tma vlastně praktická. Kdybys tam měl ale trávit hodinu a půl s nějakou výtvarnou aktivitou, tak je to depka. I proto se snažíme být v prostorách galerie. Pak je tu přednáškový sál, ten je prosvětlený.

Takže ty podmínky pro vaše aktivity považuješ za dostatečné? Když člověk ten barák projde a řekne si, co je tady vhodný prostor pro konkrétní druh aktivit, tak zjistí, že tady „místností“ moc není. Ta čistota prostorů mimochodem vytváří velký problém s akustikou.

Líbí se mi, že jste všichni zaměstnanci galerie vlastně v jednom prostoru, který je navíc celý průchozí, to často v jiných galeriích chybí. Jo, to je super, taky se tam často funkce prolínají. Lucka Laitlová chtěla kvůli marketingu nejdřív vidět programy, a protože ji zaujaly a měla k nim co říct, tak nám teď lektorsky pomáhá. Že by se šel někdo z vedení v Národní galerii podívat na lektorské programy, to si moc neumím představit.

 

Pořád jsi ještě externě propojený právě s Národní galerií. Dají se tyto dvě instituce nějak srovnat?  Pro běžného návštěvníka si mohou být opticky podobné. Tady je určitě daleko větší flexibilita. Když si vytvořím program, tak jsem schopný ho velice rychle realizovat. Máme jen jednu grafičku, která má sice hrozně práce, ale grafické materiály vždycky udělá. PR má cesty, jak informace poslat rychle dál. Tím, že je tady jen asi něco kolem dvaceti zaměstnanců, kteří dělají vlastně všechno, tak tým funguje rychleji.

A co se týká programové nabídky? Naše témata jsou na rozdíl od programů v Národní galerii v něčem abstraktnější, tam jsou zase vzhledem ke stálé sbírce spíš konkrétní. Díky tomu se mohou obě instituce dobře doplňovat. Máme v nabídce koncept „Role (v) umění“ (architekt, umělec, kurátor, divák), kde si účastníci postupně zkouší role, tedy různou identitu. Role jako rastr, přes který opakovaně ukazujeme další a další výstavy, a ty nám zase pomáhají udržovat rastr naživu, obměňovat ho. A pak máme ještě programový label „Bourání stereotypů“, kde se edukace věnuje současným tématům, která trpí stereotypizací, třeba lidským právům, podobám demokracie apod.

Takže programy jako odrazový můstek k debatě, která na první pohled nesouvisí s výtvarným uměním. Je to, jako když jdeš na film. Někdo se rád baví o tom, co tam všechno viděl, a někdo si naopak užívá pocit, že v tobě film něco odstartoval, a i to může být předpoklad k tomu s tím dál nějak pracovat. Vysvětlovat, o čem film byl, považuju za jeho smrt.

DOX mě od začátku zaujal tím, že se mu podařilo oslovit jiný druh návštěvníků, než který vídám u ostatních galerií v Praze. Přibývají návštěvníci a zároveň vidíš, že by se obměňovali? Myslím, že ano. V momentě, kdy připravíš výstavu typu První linie, která propojovala vzpomínkové medailonky účastníků první světové války s uměleckými instalacemi, tak se do prostoru, který se věnuje současnému umění, zapojí lidé, kteří nesou jinou paměť. Taková akce se potom vymaní z toho trochu sebestředného prostoru současné umělecké scény, výstava má širší záběr. I když vzhledem k instituci nese nálepku „současné umění“, je to spíš otázka, a tak přináší něco čerstvého. To se děje často. Připravujeme výstavu Mody demokracie a doprovodný program je tvořený lidmi napříč politikou, odbornou veřejností, komunitami. Nejsou to výstavy umění pro umění. Na druhou stranu je DOX i hodně kritizovaný, spousta lidí ho zavrhla právě kvůli výstavní koncepci, z důvodů jeho financování, které je prý problematické.

Cítíš tu nějaké tlaky? Nějaká propojení? Za mě rozhodně ne. Způsob financování je průhledný a asi je to jediný způsob, aby takový projekt mohl vůbec fungovat. Vzdělávací programy by si na sebe  měly aspoň částečně vydělat. Ceny programů jsou nastavené tak, aby se pokryly náklady na lektory, ale nic nevydělají.

Takže tu není požadavek, aby programy vydělávaly. Tak určitě negenerujeme zisk. Spíš občas dostaneme grant, takže nakoupíš materiál apod.

Obligátní otázka na závěr zní: pro koho to děláš? Jaká je tvoje vize? Určitě to dělám hodně sám pro sebe. To je základní předpoklad, který si člověk musí přiznat, jinak to nedává smysl. Potom, i protože ještě učím, tak určitě pro ostatní učitele. Osvěžení, změna, inspirace, vidí tu svoje studenty trochu jinak. Někteří učitelé ocení, že se věnujeme „jiným“ tématům, že třeba problematiku první světové války můžou učit v rámci výstavy, v prostředí DOXu. A pro studenty, děcka: přístup DOXu u nich dává největší smysl. U nich se dají ještě měnit různé stereotypy, které v téhle krajině získali. Je důležité pořád vyhledávat konflikt. Mělo by to být, jako když jde člověk do bitvy.

——————————————————————————————————————-

Jiři Raiterman je pedagogem na na Střední umělecké škole grafické v Jihlavě a současně se od studií věnuje galerijní edukaci. V minulosti působil  v Národní galerii v Praze nebo v Chodovské tvrzi. Nyní vede vzdělávací programy v Centru současného umění DOX. Podílí se na soutěži pro studenty Máš umělecké střevo?, je zakládajícím členem hudební skupiny Lajky.