Variopaint není Pollock

Veletržní palác. Stále diskutované téma, jehož rozuzlení se zdá být v nedohlednu. Po roce se k němu na stránkách artalku vrací i Ondřej Horák, který konstatuje, že "Národní galerie sklízí, co sama zasela."

„Umístěním Rodinovy sochy do vstupní haly se završuje první etapa revitalizace. Podařilo se nám zatím zpříjemnit prostory pro návštěvníky a zároveň zlepšit dojem z Veletržního paláce jako z funkcionalistické budovy," říkal před rokem ředitel Národní galerie v Praze Vladimír Rösel. Stojím před Rodinovým Balzacem a víc než samotná socha mě upoutává rozměrný „žulový“ podstavec, na kterém socha stojí. Nebo lépe řečeno, to co se za něj vydává − divadelní kulisa, ztvárněná ve stylu „variopaint“. Jako autor mnoha metrů kašírovaných mramorů „středověkých“ hradů a sádrových cihel pro zahraniční filmové produkce si kvalitní práci tohoto druhu troufám posoudit. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že natřená dřevotříska pod „nejcennější novodobou plastikou na našem území“ není to pravé. Jde o běžný divadelní způsob mimetického zpodobnění reality. Nátěr „variopaint“ se pak může na jevišti tvářit třeba jako abstraktní práce Jacksona Pollocka. Každý ví, že to není Pollock, ale nevadí to. Pokud ovšem takové řešení zvolíme v prostředí, které se vyjadřuje skrze jedinečnost a originalitu vystavovaných materiálů, pak je to trapné, necitlivé řešení. Takových však najdeme v prostorách Národní galerie, přesněji Veletržního paláce, daleko více. Co se týká citlivosti, zdá se, že její práh dosahuje u současné Národní galerie stavu sebepoškozujícího se jedince.

Revitalizace? Když se člověk podívá s odstupem na snahy současného vedení Národní galerie, získá podivně neuspokojivý dojem. Ne všechno je úplně špatně, je vidět něco jako snaha. Enormně netalentovaná, neinspirovaná, bez smyslu pro humor, lenivá a rychle stárnoucí. Nesourodá skupina pracovníků, která se na současné tváři NG podílí, sklízí, co už sama zasela. Ještě loni, kdy jsem psal o stavu Národní galerie (zde a zde), bylo možné tvrdit, že většinu problémů zdědila po bývalém řediteli Knížákovi. Současný tým galerie je však stabilizovaný a Rösel bude za krátko vstupovat do třetího roku ve funkci. Vývoj v galerii nám prostě nedává příliš povzbudivých impulsů. Nevím, v kolikáté fázi „etapy revitalizace“ se ředitel NG nachází (nebo se domnívá nacházet), ale podle vnějších ukazatelů je stav galerie vlastně pořád stejný. Na druhou stranu je jistě obtížné pracovat v prostředí, kde se neustále spekuluje o vašem odvolání. Bohužel je to tlak, ke kterému dává on sám nejvíce důvodů. Známe konečně vizi a tedy budoucí směřování galerie? Jak pracuje na proklamované snaze „rozvinout co nejširší odbornou spolupráci se všemi potencionálními partnery na národní i mezinárodní úrovni“? Opravdu přehodnotil politiku vstupného, jak sliboval? Přivedl silného finančního partnera? Ne. Těžko hledat koncepční přístup u běžných zaměstnanců galerie, když ho nemá samotné vedení. Je neuvěřitelné, že ani po dvou letech nemá galerie schválený dlouholetý plán koncepce. To už není jen nezodpovědnost ředitele, ale především těch, kteří ho do této pozice instalovali a těch, kteří ho v ní neustále drží. Způsob komunikace odrazuje odborníky i od účasti na výběrových řízeních (viz. zrušení řízení na post šéfkurátora VP). Nejsem zastáncem knížákovské koncepce „silného ředitele“. Pokud by měl současný ředitel kolem sebe silný tým spolupracovníků, mohl by stát v poklidu stranou. Obklopil se takovými pracovníky?

Pohled do instalace výstavy Huga Demartiniho

Trpělivý team Kurátoři galerie se drží, až na výjimky, stranou. Teď už těžko říct, zda si na tento stav zvykli a vyhovuje jim, nebo nedostávají k realizaci prostor. Ve výsledku je to totiž jedno. Nedošlo ke vzniku týmu opravdových spolupracovníků, kterým na podobě instituce opravdu záleží. Stačí se projít po Veletržním paláci a i běžný návštěvník pozná, že jednotlivé složky nutné pro kvalitní chod galerie nefungují. Nikdo nenese za současný stav opravdovou zodpovědnost (taková situace se mimochodem nijak neliší od stavu před dvěma lety). Po neskutečně trapném „výběrovém“ řízení na post šéfa Sbírky moderního a současného umění VP získala toto místo dlouholetá pracovnice NG Helena Musilová. Těžko říct jakým se vydala směrem, z předchozí práce pro NG se o jejím směřování nedozvíme vlastně nic, z těch současných jen nejasné záměry. Na co navazuje, nebo zda stojí na počátku výrazné kurátorské koncepce, tak zjistíme až za čas. V portfoliu budoucích výstav je uvedena výstava Jana Kotíka nebo Zdenka Rykra (pro rok 2015). To nevypadá zrovna na nabitý program (Kotíkova výstava se připravuje a odkládá více než pět let). Třeba nám trpělivost, kterou tak oplývají zaměstnanci galerie, přinese vytoužené růže.

Pokud zavítáte do Veletržního paláce nyní, můžete navštívit v 1. patře reprezentativní showroom sběratele Zdeňka Sklenáře. Myslím, že označit tuto instalaci děl Huga Demartiniho za „výstavu“ je možné pouze ve chvíli, kdy se shodneme na tom, že na pražském Chodově sídlí „galerie“. Kdo si vzpomene na skvělou výstavu stejného autora v Lounech před sedmi lety, asi mi dát za pravdu. Ale co, návštěvníci jsou jistě okouzleni exkluzivní scénografií, divadelním nasvícením exponátů i reklamní kampaní v ulicích. Každý kurátor kvalitní instituce se v současné době potýká s ataky soukromého sektoru. Nechat se zahnat do tak výrazné defenzivy, jako je patrné u NG, je tragická volba s důsledky, které budeme pravděpodobně teprve sklízet. Další rozpačité tápání vysledujeme u „entertainera“ galerie − postu, který zastává Marek Gregor. Spolu s Musilovou tvoří jakousi „progresivní tvář“ (nenapíšu mladou), která by měla změnit vnější podobu galerie. Gregor se na počátku definoval jako“ ten, který má přivézt do galerie návštěvníky jakýmkoliv způsobem“. Těžko říct, jestli se mu to povedlo, ale určitě dosáhl alespoň několika změn. Jako jednoznačný úspěch se však dá ve výsledku vnímat pouze využití bývalého kina, kde v současnosti realizuje své aktivity divadelní soubor a přivádí (konečně) do obrovského prostoru galerie také jiný druh návštěvníků (nebo prostě alespoň nějaké).

Uprázdněný prostor po dnes nefunkční kavárně

Služby návštěvníkům V panice, že do VP přijdou návštěvníci, došlo v loni před výstavou „Ostrovy odporu“ ke změně designu vstupní haly. Dá se říci, že k lepšímu. Zlepšil se navigační systém, stejně jako nově zrekonstruované informační objekty před budovou VP. Došlo ke slavnému (médii hojně prezentovanému) přesunu sochy Balzaca a odstranění soch z prostoru před Veletržním palácem. Co nabízí galerie dál, jaký je současný stav tři nejočekávanějších změn ve službách návštěvníkům? Jaká je podoba kavárny, bookstoru a dětského koutku? V těchto případech galerie nadále dokonale selhává. Bookstore je stále stejně nevýrazný a především jeho nabídka publikací prostě neodpovídá významu instituce. Většina návštěvníků ho ale stejně nenajde, takže je to jedno. Alespoň v poloprázdném prostoru lépe vyznívá jeho původní architektonické řešení. Dětský koutek určitě doznal výrazné změny, ale musíme si přiznat, že srovnání s předchozím stavem mu prostě větší selhání nedovoluje. Jen pro připomenutí: ještě v zimě minulého roku byl tzv. „dětský koutek“ umístěn v průvanu mezi dveřmi do uzavřené části VP. Jeho současné umístění je bohužel jen o málo lepší. Z prvotních velkorysých plánů zbyl skrytý prostor za stěnou malé dvorany.

Jeho vybavení je rozhodně zajímavé, přesto představa že tam odložím děti (což nelze, VP nemá službu na jejich hlídání) nebo si tam s nimi budu hrát, není zrovna vábivá. Je to důkaz o uvažování v galerii. Když dojde na vyjednávání o jeho umístění a funkci, je zvolena opatrná varianta, která nic neřeší. Galerie si počká další roky na vhodné řešení, než pochopí, že nejde o vnucenou situaci, ale plnohodnotnou službu svým návštěvníkům. Kavárna? V současnosti (zima-jaro 2013) VP žádnou kavárnu nemá. Vedení galerie od počátku usilovalo o změnu, kavárně nabídlo kvalitní a velkorysý prostor v přízemí Veletržního paláce. Došlo sice k odsunu rozměrných plastik na předpolí budovy, ovšem přesně po letní sezóně, takže je celé místo prostě jen prázdné už více než půl roku a kavárna ho nemohla využít. Tak snad letos. Ani sázka na sice sympatického, ale (jak věděl každý Brňák) nesolventního kavárníka se nepovedla a jeho „nová syntéza“ dostala po několika měsících padáka. Je to škoda, po letech se do budovy začal vracet běžný život i po „zavírací době“. Prostory kavárny tak znovu zejí prázdnotou. A bohužel ani budoucnost tohoto prostoru nevypadá růžově: solventní zájemce je sice připraven, otázkou zůstává, jak dlouho mu bude trvat znovu přitáhnout návštěvníky v prostředí četných letenských kaváren.

Umístění a interiér dětského koutku

Vstupné V textu, který vyšel v loňském roce, jsem si kladl otázku, proč musím platit vstupné do objektu Národní galerie, když už ji stejně občané dotují ze svých peněz. Jako příklad jsem uváděl řadu světových státních institucí, které toto rozhodnutí učinili. Proč to „neriskne“ a vstupné nezruší? Na jaře loňského roku opravdu došlo ke zlevnění vstupného (na 180 Kč), v současnosti ale znovu zaplatíte téměř původní částku (před rokem 250 Kč, nyní 240 Kč), když chcete vidět kteroukoli z výstav, jež se ve VP pořádají (výstava Demartiniho stojí 120 Kč, ale pokud k ní chcete vidět i jinou krátkodobou výstavu, pak je již nutné zakoupit si plné vstupné za 240 Kč). Ani kritizovaná skutečnost, že NG nabízí pouze 4 volné vstupy zdarma za celý rok, se nezměnila. Poslední taková možnost je opět v červnu, tzn. následujících 6 měsíců je bez jediného volného vstupu. Srovnávat tento stav se státními galeriemi v Evropě je naprosto bezpředmětné.

Študáci a kantoři Když nedávno svůj pocit ze současného stavu na stránkách MF Dnes vyjádřila kunsthistorička Milena Bartlová, okamžitě se dostavila protireakce kurátorů galerie. Ta je však pro současný způsob komunikace naprosto symptomatická. Defenzivní způsob, kdy většinu textu autorku článku opravují z drobných, a pro vyznění textu naprosto nepodstatných chyb, vytahují odkazy na zákony a „závazné standarty“ (Vlnas). Není to zdaleka poprvé, snad každé debaty, které se pracovníci NG zúčastní, končí podobně: oni za současný stav nemohou, řídí se striktně zřizovacími zákony a s ironickým úsměvem odrážejí všechny kritiky a připomínky. Neuvědomují si, že začali připomínat komické figury senilních profesorů z prvorepublikových filmů. Jejich nulová sebereflexe jim neumožňuje tento stav nahlédnout. Bartlové v textu Vlnas vyčítá, že pracuje s termínem „neuspokojivý pocit“, který v ní galerie zanechává. Přitom právě pocit − toto subjektivní a neměřitelné − je právě tou nejzajímavější informací, která shrnuje všechny získané informace. A troufám si říct, že každý erudovaný „pocit“ by mělo vedení galerie brát na vědomí a nechat se jím inspirovat. Koupíte si snad dům, který sice splňuje požadované standarty, ale vy z něho nemáte dobrý „pocit“?

Vstupní hala Veletržního paláce se sochou Augusta Rodina

V tomto textu záměrně vynechávám hodnocení práce s ostatními budovami NG (během uplynulého roku jsem se k němu vyjadřoval v textech pro časopis A2). Přesto se nemohu ubránit poznámce ke kauze publikovaných fotografií z Kinského paláce na Staroměstském náměstí. Umělec Tomáš Svoboda ve své nedávné fotoreportáži ani nemusel vstoupit dovnitř, aby její stav názorně dokumentoval. Jde o situaci, která se dá zcela normálně zvládnout. „Oficiální stanovisko Národní galerie v Praze“, které sepsala nová personální akvizice NG Petra Schmalzová, však vyznívá uboze agresivně. Víceméně označila Svobodu za lháře, který pokoutně přerovnává reklamní poutače tak, aby vytvořil „zamýšlený efekt“. Dopad takové reakce je daleko širší, než si „ředitelka oddělení marketingu a komunikace“ dovede představit. Neschopnost komunikovat, kterou má NG podobně vytříbenou třeba jako naše Ministerstvo kultury, je jedním z nejviditelnějších provinění současného vedení galerie.

Kulisa Pocit ze současné podoby Veletržního paláce je více než rozpačitý. Výstavy, na které klade vedení galerie důraz, se odehrávají v jiných objektech, budova Veletržního paláce chátrá, vedení galerie očividně nepřikládá dění ve VP větší význam. Ostatně je to strategie, která byla již několikrát veřejně deklarovaná. Také záměr vystěhovat Sbírku francouzského umění tuto snahu podporuje. Výsledkem je prezentace výjimečných děl v tak výrazně „unaveném“ prostoru, až je to zarážející. Na začátku textu jsem se pozastavil nad podstavcem − kulisou pod Rodinovou sochou. V divadle každý ví, že kulisa je jen znakem reálného. V reálném světě však podobné snahy působí směšně a nepřesvědčivě. Kašírovaná realita současného stavu nic neřeší a je jen oddalovacím manévrem, jehož dědictví nás teprve dožene.