Není čas věnovat se jménům

Jak vypadá výuka výtvarné výchovy na prestižním soukromém gymnáziu? Kolik času věnují školy výuce tohoto předmětu? A není právě zde „zakopaný pes“ malého zájmu veřejnosti o oblast výtvarného umění? Na tyto otázky se pokoušíme najít odpověď v rozhovoru s umělkyní a autorskou pedagožkou Petrou Pětiletou. 

Jak vypadá výuka výtvarné výchovy na prestižním soukromém gymnáziu, kde učíš?

Jde o osmileté gymnázium, které není vysloveně humanitně založené. Pro studenty vyššího gymnázia dokonce není předmět výtvarná výchova povinný, mohou si vybrat mezi hudební a výtvarnou výchovou.

To tedy znamená, že když si vyberu hudební výchovu, tak se během studia na gymnáziu nemusím s výtvarným uměním vůbec potkat?

No, nemusíš. Ale zájem o výtvarku u nás je. Často je to tak, že se studenti musí rozdělit a jít třeba na hudebku povinně. Větší polovina chodí na výtvarku. Měli jsme v minulosti také volitelný předmět „výtvarný seminář“. I když o něj byl docela zájem, zrušili ho. Budeme usilovat, aby se zase vrátil. Studenti v něm měli možnost více se individuálně rozvíjet.

Jak přesně vypadá výuka? Pracuješ podle osnov, podle nějakých doporučených materiálů?

Něco jako osnovy si připravujeme sami, dostáváme materiály, kde jsou okruhy témat. Liší se podle věku studentů, u těch starších jsou okruhy volnější. Jde o témata typu identita, osobnost, civilizace apod., z nich se pak rozvíjí projekt, na kterém pracujeme během školního roku.

Může ti někdo zasahovat do výběru témat, třeba vedení školy?

To samozřejmě může. Ale zatím nám věří, zatím se to nestalo. Maximálně jde o připomínky, co můžeme vystavit, hledáme hranice, co ještě snese školní prostředí a co už ne.

Jaký máte prostor navštěvovat výstavy, chodit do galerií na nějaké akce spojené s výtvarným uměním během školního roku?

Prostor by byl, ale naše škola je mimo centrum, doprava to hodně komplikuje. Minimálně jednou za půl roku, někdy i dvakrát se ven dostaneme. I na úkor dalších předmětů.

O kolika hodinách výtvarné výchovy na gymnáziu se vlastně bavíme?

Dvě hodiny týdně. Tedy jedna dvouhodinovka.

Za dvě hodiny týdně toho asi moc nestihneš. Můžeš třeba trvat na nějaké úrovni vzdělání nebo vznikajících prací?

Když by studenty člověk jen tak nechal něco vytvářet, nic po nich nechtěl, tak z toho nakonec nic nebude. Je potřeba o všem mluvit, o tom jak postupovat dál, jak společně zvedat jejich úroveň. Vycházíme z toho, co si už vyzkoušeli a podle toho postupujeme, zdokonalují se v tom, na čem dlouhodoběji pracují.

Vždy jsem vnímal velkou příležitost ve spojení s jinými předměty.

Rozhodně, pro projektové vyučování je výtvarka výborná. Jednak si studenti budují imaginární paměť, jakési myšlení v obrazech. U nás ve škole se to docela dělá, řada předmětů využívá výtvarné přístupy, například biologie, dějepis, zeměpis. Zajímá je vizuální ztvárnění různé problematiky. Dobré na tom je i to, že je výsledek „vidět“, že nejde jen o abstraktní informace a myšlenky, ale že něco konkrétně vzniká. V tom je výtvarka silná i prakticky.

Co si myslíš o tom, že studentům chybí často i základní historický rozhled. Souhlasíš, že je pak těžké je získat pro současné umění, když nevědí, z čeho vychází, na co navazuje?

V tercii, což je na ně možná brzy, učíme dějiny umění, kdy mají „v kostce“ pochopit celý vývoj umění. Od pravěku až po konceptualismus za jeden školní rok, asi sedmdesát vyučovacích hodin. Takže to nějak prolétneme, učíme se to spíš pomocí tvorby. Způsob frontální výuky (kdy učitel pracuje hromadně se všemi žáky ve třídě jednou společnou formou, se stejným obsahem činnosti) už vůbec nefunguje. Studenti prostě dobře vědí, že informace jsou všude dostupné. Už si nehodlají pamatovat to, co jsme si my ještě pamatovali. Jsou zvyklí, že si všechno najdou, když potřebují. Takže nebazírujeme třeba na jménech umělců. Jde nám spíš o to, aby pochopili o čem jednotlivá doba, epocha nebo umělecký směr byly. Aby je rozeznali v jejich nejtypičtějších znacích, aby poznali gotiku, renesanci, baroko, rozeznali kubismus, expresionismus. Už není čas na to, věnovat se jménům.

Situace na středních školách často vypadá jako povinně trávený čas s výtvarnými technikami a donekonečna ztvárňovanými ověřenými tématy.

Některým školám tenhle přístup vyhovuje, není to pro ně nijak riskantní. Pak opravdu vznikají bezobsažné, pouze esteticky motivované práce a výstupy. Tam pak není žádný posun. Záleží nejen na pedagogovi, ale i na škole - jakého pedagoga si vybere, co od něho očekává. Jestli si vedení školy vybírá osvícené pedagogy, třeba i umělce, nebo někoho, kdo se bojí, aby někoho neurazil, nechce konflikt, vše dělá proto, aby to bylo „bezpečné“.

Co by bylo třeba udělat, aby studenti i z takto prestižní školy měli v budoucnu zájem o kulturu, o výtvarné umění? Aby navštěvovali galerie, zajímali se i o současné umění?

Já si myslím, že víc hodin výtvarky by vážně neškodilo. Nejde o to, že to ráda dělám, připadá mi to logické. Je to prostor pro rozvíjení myšlení. Ostatní předměty jsou hodně exaktní, jde často o jasně definovaný proces. Umění je i jakási vizuální filozofie a porozumět tomu skrze sebe, na to je potřeba mít čas.

Ještě před časem se objevovaly tendence obor výtvarný výchova spojit s dalšími „výchovami“ do jednoho předmětu. Což by mimo jiné znamenalo ubrat další hodiny a celé téma zjednodušit.

Mě to v době tak silné vizuální kultury, ve které žijeme, připadá nepochopitelné. Studenti potřebu výtvarně pracovat jednoznačně mají. Všichni každý den nějakým způsobem vnímají vizuální informace a je to pro ně také běžná možnost, jak se vyjadřovat. Výtvarnou výchovu vnímám taky z osobně-terapeutického hlediska jako hrozně důležitý předmět. Je tam čas na komunikaci, čas pro výchovu a vlastně i pro hledání sama sebe. To v jiných předmětech v tak svobodné formě není. Přemýšlení v obrazech je pro člověka přirozené. A je úplně jedno, jestli se stanou jednou umělci, nebo ne.

Absolvovala jsi pražskou Akademii výtvarných umění. Věnovala ses vlastní tvorbě. Proč jsi se vlastně rozhodla učit?

Učit v Čechách není zrovna způsob, jak vyřešit svoji finanční situaci. Takže to nebyl tenhle důvod. Dostala jsem se k tomu přirozeně, dělala jsem workshopy v galeriích. A i to moje umění se vždycky motalo kolem lidí, práce s lidmi. Takže to spíš byla cesta, která mě postupně dovedla k cíli. A tím je pedagogika nebo možná „autorská pedagogika“. Umění i vyučování je živá záležitost a to mě zajímá. Našla jsem se v tom, to jsem teď já. Dokonce to nemám ani tak, že když jdu do práce tak, jdu „do práce“.

Jak vnímáš svoje studenty? Stali se nakonec partnery v nastoleném dialogu, rozumíte si?

Ano, jsou to partneři. Jistě, nejsou všichni stejně zapálení, ale rozumíme si, i výsledky máme. Nezáleží mi ani na tom, jestli umí, nebo neumí kreslit. Chci, aby dokázali překročit svůj stín a aby je to nějakým způsobem obohatilo. To je důvod, proč to dělám.

____________________________________________________________

Petra Pětiletá (1978), vystudovala AVU v Praze (1999-2005) a později obor Primární pedagogika. Od roku 2010 se věnuje vzdělávání dětí i dospělých jako lektor a pedagog, od roku 2013 vyučuje výtvarnou výchovu na soukromém gymnáziu. Je autorkou řady uměleckých výstupů, vystavuje u nás i v zahraničí (např. na Prague Bienalle 3, 2003, skupinová výstava Hlava v Karlin Studios, 2009 apod.)