Předvídatelný Reynek

Reynkova výstava ve Valdštejnské jízdárně díky výrazné a nepřiměřené reklamní kampani vyvolala značnou odezvu. I proto jsme ji zvolili jako pilotní díl kritického seriálu o doprovodných programech.

Výstava Bohuslava Reynka se nedá přehlédnout. Podobně jako kampaň na výstavu Alfonse Muchy v Obecním domě v loňském roce (za níž taktéž stál Richard Fuxa) i Reynkovu výstavu doprovází nepřehlédnutelná billboardová smršť. Co však návštěvníkovi výstava kromě děl Bohuslava Reynka nabízí? Jaký připravila galerie doprovodný program? Pokusím se shrnout své postřehy z návštěvy jednoho z programů.

Už prvních sto metrů od stanice metra do prostor Valdštejnské jízdárny lemuje jeden rozměrný bilboard, dvě „áčka“ s plakátem výstavy a banner na zdi galerie. Nebýt naprosto nezvládnuté grafické podoby, šlo by o optimální úvod. Vstupní prostor je nově vytvořen jen pro současnou výstavu a je zaplněn poměrně vkusným „merchem“ k výstavě. Letáček nebo jiná informace s nabídkou doprovodných programů nebo komentovaných prohlídek však zcela chybí, nalezneme ji až na závěr ceníku výstavy umístěného naproti šatně. Naproti tomu web výstavy umisťuje informaci o doprovodných aktivitách na přední stránku, kde jsou podané přehledně a srozumitelně. Cena programu pro skupiny (tedy především studenty) je vyšší než běžně, ale není to nepřekonatelná překážka. Také šíře nabídky tvořena „svatou trojicí“ doprovodných programů (dílna-workshop-komentovka) je standardní. Komentované prohlídky jsou v nabídce dokonce v anglickém jazyce, což považuji za pozitivní bonus, který u jiných výstav často schází. Autoři programu si také dali pozor, aby obsáhli všechny věkové kategorie.

Doprovodný program výstavy připravily Tereza Klimešová (autorka doprovodných programů např. u výstav Karla Malicha nebo Olbrama Zoubka) a Kateřina Borovičková (autorka grafické dílny na výstavě). Nejde o autorky s dlouholetou lektorskou zkušeností, asi i proto očekávám praxí nezatížený pohled. Překvapivě už po krátké chvíli zjišťuji, že toho se v tomto programu vedeném Terezou Klimešovou nedočkám. Poměrně rychle se dá odhadnout „trajektorie“ směřování programu, která se později bezezbytku naplňuje.

Program pro studenty pražského gymnázia (lektorka Tereza Klimešová, 7. 5. 2014, 15:00) trval 90 minut a tvořily jej dvě části. V prvních dvou třetinách (60 min) lektorka představila osobnost básníka-grafika a studentům nabídla „hru“, která však bohužel patří do nejtradičnějšího pojetí programu u nás. Práce ve dvoučlenných skupinkách obnášela seznámení se s textem básně a následné dohledávání adekvátního vizuálního ztvárnění na některém z grafických listů. Po možná přece jen trochu dlouhém „hledání“, kdy se studenti rozešli ve dvojicích po galerii, došlo k obhajobě jejich výběru. Nahlas text básní překvapivě nezazněl, pro zbývající spolužáky proto nebylo vůbec jasné, k jakým motivům se autoři vztahovali. Obhajoba studentů byla spíš záminkou pro projev lektorky, která tak na pěti grafických pracích dokázala odvyprávět celý život a dílo Bohuslava Reynka. Této části se Tereza Klimešová zhostila s velkou erudicí a snadno zodpovídala také všechny dotazy (asi tři) jinak tradičně pasivních studentů. Bohužel však nedokázala studenty zapojit více „do hry“ a docházelo tak k naprosto běžnému průběhu, který tvoří známá rovnice: dotaz lektora - mlčení studentů - lektor si odpoví sám. Tento fenomén českého školství, které neučí studenty debatovat, ale pouze poslouchat a přikyvovat, dosahuje při podobných setkáních vrcholu trapnosti již desítky let. Po přece jen trochu dlouhé první části (lehce přes hodinu) mělo dojít k pomyslnému vrcholu programu, na který se studenti těšili - alespoň jsem to tak odečítal z jejich tváří. Šlo i o moje očekávání.

Grafická dílna (v ochozu nad výstavou) však bohužel spočívala ve vágním zadání (uděláme si grafický monotyp na motiv z výstavy - můžeme si udělat, co chceme? - můžete). Lektorka sice vysvětlila postup i způsob práce, ale tím celá dílna skončila. Studenti během několika málo minut vytvořili „práci“, hezky po sobě uklidili, poděkovali a rozloučili se. Díla, která si mohli odnést, tam bez zájmu nechali (vyhodí se? budou vystavena? kde? jak?). Už to, že vytvořený monotyp jen stěží dokáže představit cokoliv z grafického přístupu (natož Reynkova), ale také absence debaty nad výstavou, nad autorovými pracemi, i nějaký pro mě za mě všeobjímající závěr prostě chyběl. Právě tady mělo dojít k celkovému zhodnocení programu, osobnosti, díla umělce a především poznat názory studentů na to, s čím hodinu a půl trávili čas (místo na ochozu k celkovému shrnutí vysloveně fyzicky vybízí). Právě podcenění závěru pokazilo dojem (i když průměrný) z vedení programu.

Celkový pocit je proto rozpačitý, program je vystavěn až zbytečně předvídatelně, chybí mu výraznější výstupy, málo začleňuje studenty do aktivit, schází mu výraznější tempo. Výsledná nabídka je až překvapivě konzervativní a ničím novým do současné edukační praxe nepřispívá. Programu v mých očích prostě neprospívá, že jsem ho již několikrát v posledních letech viděl (jen jména vystavujících umělců se měnila), a to v kvalitnějším provedení. Tereza je však také autorkou komentovaných prohlídek pro veřejnost a z jejího sympatického projevu a intenzivně nastudovaného materiálu předpokládám, že půjde o kladně hodnocený zážitek. To samé se dá očekávat u grafické dílny, kdy dochází k práci se suchou jehlou a grafickým lisem. Taková zkušenost může účastníky (jakékoliv věkové skupiny) pro práci Reynka opravdu nadchnout a leccos z jeho práce umožní pochopit.

Obě lektorky se této činnosti věnují externě a poměrně krátký čas, možná i proto jim schází větší zkušenost s budováním dramaturgie doprovodného programu. Rozhodně jim ale nepomáhá situace, kdy jsou jedinými lektorkami na výstavě (Klimešová šla ten den už druhý program), která je extrémně navštěvovaná („tolik lidí tu bylo naposled na Schikanedera“) a na kterou je upřena taková pozornost. Je až zarážející, jak málo je doprovodný program autory výstavy akcentován, a působí na mě spíš jako program z povinnosti, nikoliv jako možnost jak s veřejností komunikovat jinak než přes billboardy u dálnic. To u výstavy, která „objevuje“ génia, na kterého měla veřejnost zapomenout, zamrzí.  Ale nepřekvapuje.

______________________________________________________________

Reynek - génius, na kterého jsme měli zapomenout / pořadatel: Nadační fond Richarda Fuxy společně s Národní galerií v Praze, ve spolupráci s Galerií Zdeňka Sklenáře a Nadací Reynek. Produkčně zajišťuje společnost BigMedia  / Valdštejnská jízdárna / Praha / 16. 4. 2014 - 31. 7. 2014

______________________________________________________________

Lektorky doprovodného programu: Tereza Klimešová, Kateřina Borovičková (doprovodný program zajišťuje společnost BigMedia)

______________________________________________________________

Nabídka doprovodného programu: zde