Robert Gabris: Umění je safe space i nástroj boje za rovnoprávnost

Podobně jako v uplynulých letech i letos budeme postupně v měsíčních intervalech vydávat rozhovory s laureáty a laureátkami Ceny Jindřicha Chalupeckého 2021, mezi něž patří Robert Gabris, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Anna Ročňová a umělecký ne-kolektiv Björnsonova (Zuzana Žabková, Nik Timková, Tanja Šljivar, Lucia Kvočáková, Tamara Antonijević, Lucie Svoboda Mičíková). Sérii rozhovorů připravují společně Katarína Hládeková a Marika Kupková a jako první si můžete přečíst rozhovor s Robertem Gabrisem.

Robert Gabris, performance Insectopia, 2020. Foto: Ela Bialokowa, Okno Studio

Po skončení živého interview si mnozí účastníci zpětně přehrávají jiné nebo lepší odpovědi. Nutnou editací mluveného projevu při převodu do psané formy se pak navíc vytrácí autenticita sdělení. Psané anketě nebo předem stanovenému souboru otázek zase chybí zpětná vazba a spontánnost. Rozhovory s letošními laureátkami a laureáty CJCH jsme se pokusily uskutečnit někde na pomezí těchto přístupů. Setkání s nimi jsme rozprostřely do více fází. Nejprve jsme si „jen tak“ osobně povídali a vnímali se navzájem. Následně jsme kladly otázky „na míru“ a nechaly respondenty pomalu, koncentrovaně formulovat odpovědi. Proces jsme opakovali a vznikl dialog. Všech pět rozhovorů, které si můžete v průběhu následujících měsíců přečíst, je výsledkem korespondence na chatu. Každý z nich byl realizován v rozdílném tempu a každý se zaměřuje na specifická témata s respektem k povahám jednotlivých osobností. Laureátky a laureáti CJCH se v nich někdy víc soustředí na společenskou kritiku, jindy na vlastní umělecké postoje nebo fungování ceny či hodnocení výtvarného provozu. První z nich patří možná největší letošní neznámé, Robertu Gabrisovi.

Katarína Hládeková a Marika Kupková: Důležitou součástí tvé umělecké identity je příslušnost k národnostním a genderovým minoritám. Na základě vlastních prožitých zkušeností se vyjadřuješ k marginalizaci a k bezpráví, které jsou vůči menšinám uplatňovány i ve středoevropském kontextu. V této souvislosti nás zajímá tvá reakce na nedávné tragické úmrtí Roma Stanislava Tomáše v Teplicích spojené s policejním násilím. Neštěstí podnítilo demonstrace nazvané „Na romských životech záleží“, což odkazuje k celosvětovému hnutí Black Lives Matter. Mohl bys také podrobněji rozvést, jak široce sdílený boj za rovnoprávnost ovlivňuje tvoji uměleckou dráhu?

Robert Gabris: Boj za rovnoprávnosť utláčaných a systematicky marginalizovaných menšín je jedným z dôležitých stredobodov mojej umeleckej činnosti. Moje umenie je intedisciplinárne, teda prepájam aktivizmus s umením a cítim sa ako medzi dvoma brehmi. Na jednej strane je majoritná spoločnosť, jej umelecké svety, dominantné inštitúcie a politická moc. Tie ovplivňujú a menia mienku, udávajú smer nazerania na spoločnosti na druhej strane brehu. Tam je rómska osada bez budúcnosti, utláčaná, posmievaná a tabuizovaná queer telesnosť, absolútna, ale oprávnená nedôvera voči patriarchálnej, suprematistickej a rasistickej majoritnej spolocnosti. Mojou prácou prepájam tieto brehy a staviam mosty. Pri takýchto incidentoch ako u Stanislava Tomáše sa moj koncept mostu hlboko prepadáva a vtedy neviem ako dalej. Je to sužujúci pocit, vidieť, čítať, počuť a cítiť apatiu v našej spoločnosti, pritom sa cítit nenávidený. Takéto udalosti ovplyvňujú a menia moju prácu totálne, môj hnev rastie. Jedno viem, fundament môjho premosťovania sa je pevny a nezlomiteľný. Je to beh na dlhu trať. Ale majoritná spoločnosť ma donútila byť jedným z najlepších plavcov…

Jaké komunikační nástroje a média využíváš ke zprostředkovávání angažovaných témat? Které z nich ti konkrétně připadají jako nejúčinnější? Jinak řečeno, která z nich podle tebe umožňují vykročit z uzavřenosti umělecké scény, tedy mimo naši společenskou bublinu? Máš inspirační zdroj ve strategii nějakého konkrétního umělce, umělkyně nebo skupiny?

Umenie je účinným nástrojom samo o sebe. Dá sa ním v rôznych polohách komunikovať, zdieľať a vytvárať diskurzívne priestory či prepájať sa a vytvárať dôležité siete a nimi plniť medzery v spoločnosti. Ja sa často zaoberám kresbou. Používam ju ako bezprostredný, úprimný a priamy dialóg, teda sa ňou rád dorozumievam. Nepretieram, negumujem, ale vrstvím. Prechádzať mojou kresbou znamená dostať sa až ku konceptu, ktorý moje umenie stelesňuje. Umelecké stratégie samé o sebe nie sú schopné vykročiť z uzavretosti von, pretože mnohí nevedia, ako sa na umenie pozerať, kam za ním ísť, ako ho hľadať, alebo vôbec reflektovať cez obraz. Na to je potrebná intenzívna transformácia umeleckých inštitúcii, pretváranie elitných priestorov na inkluzívne, do ktorých môžu vchádzať, ovplyvňovať a aktívne sa zúčastňovať všetci. Môj inšpiračný zdroj je v prvom rade moje vlastné telo. Fyzické a mentálne, v on a off priestore. Moja telesnosť prijíma, odráža, nasáva a vylučuje z vnútra von spoločenské dianie v mojom prostredí. Vytvoril som si vlastnú rodinu, volám ju Safe Space. Sú to spojenci a spojenkyne, teda moje aliancie, ktoré fungujú na podobnom princípe ako ja, navzájom sa posuvajú a dávajú vzájomne na seba pozor.

Robert Gabris. Foto: archiv umělce

Ještě se zkusme vrátit k předchozí otázce, protože jedna její část zůstala nezodpovězena. Můžeš prosím přiblížit, zda tvou uměleckou činnost ovlivnil nějaký konkrétní umělec, umělkyně, skupina? Nebo se cítíš být solitérem? A nemusí se samozřejmě jednat jen o osobnost z výtvarné scény, ale i z jakéhokoliv jiného oboru. Sám totiž pracuješ multimediálně, pohybuješ se mezi více obory a kromě výtvarného vzdělání máš i zkušenost se studiem scénografie na Vysoké škole múzických umení.

V mojej práci ma ovplyvňuje veľa ľudí. Vedľa tvorby sa rád zaoberám teóriou, sociálnou a kultúrnou antropológiou, postkoloniálnymi štúdiami, psychoanalýzou, anatómiou a filozofiou. Dávať vám konkrétne mená je ako deliť sa o dlhodobo poskladaný playlist, neviem, či sa mi na túto otázku chce odpovedať, preto som sa z nej šikovne, ale ako vidim nedostačujúco, vykrútil :-) Tak iba v skratke: Momentálne ma inšpiruje Legacy Russel a jej Glitch Feminism. Jej manifest používam ako referenciu do môjho projektu pre CJCH. Velmi ma ovplyvnila Donna Haraway, jej Cyborg Manifesto alebo Staying with the Trouble. Z psychoanalýzy ma nesmierne posunula teória od Donalda Winnicotta. Zo sveta umenia by som mohol menovať veľa mien, menia sa podla nálady. Určite ma ovplyvnil Fred Wislon, David Hammons, alebo Coco Fusco. Pred nedávnom som stretol umelkyňu Musa Michelle Mattiuzzi a zoznámil sa s jej radikálnymi performances. Jej práca ma posunula ďalej a ovplyvnila moje myslenie tak ako málokto zo súčasných umelcov/umelkýň.

Díky za sharování „playlistu“! Nahlédnutí do poličky s vinyly nebo do knihovny samozřejmě o člověku prozradí mnohé. Tvá polička je plná světových ikon z různých konců světa. Najdou se v ní však i nějaká jména z lokální scény? Rády bychom se teď chvíli soustředily na tvoji lokální působnost: jako jediný z finalistů totiž dlouhodobě žiješ a pracuješ v zahraničí. Jaké jsou tvé zkušenosti s vídeňským uměleckým provozem a jak z relativního zpovzdálí vnímáš českou a slovenskou scénu?

Žiadne mená z lokálnej scény sa v mojom playliste nenachádzajú. K tomu chcem upresniť, že ju neignorujem, ani ňou neopovrhujem. Mám aký-taký prehľad o slovenskom alebo českom diani. Skôr je to pre mňa scéna, ktorá sa ma nijako nedotýka, ani ma neinšpiruje, nepostavil som si v nej skoro žiadne aliancie. Nekooperujem s komerčnými galériami, skôr sa im vyhýbam. Toto sa týka aj Viedne. Na otvorenia výstav nechodím a nezoznamujem sa. Po negatívnych skúsenostiach nechcem byť ani zastupený žiadnou komerčnou galériou. Má to veľmi pozitívny efekt – i just don’t care. Som voľný, nezainvolvovaný v žiadnych umeleckých kánonoch. Slovenskú a českú umeleckú scénu napriek tomu vnímam ako s veľkým a produktívnym potenciálom, ktorý je relevantný v globálnom kontexte. Problematické ostávajú pre mňa ale stále dominantné inštitúcie a ich často konzervatívne, supremacistické a hierarchické štruktúry. Najčiteľnejší rozdiel medzi rakúskou a slovensko/českou scénou sú finančné zdroje a oficiálna právna podpora umeleckých pozícií. Vo Viedni dokážem žiť a fungovať ako umelec aj bez predaja umeleckých diel. Na Slovensku by som asi popritom musel predávať zmrzlinu.

Robert Gabris, You Will Never Belong into My Space, replika otcova domu, model 1 : 20, 2021. Foto: Theodor Moise

Přivítals, když vám, letošním finalistům Ceny Jindřicha Chalupeckého, bylo ze strany vedení Společnosti Jindřicha Chalupeckého nabídnuto nesoutěžení ve druhém kole? Jak se dá v tak kompetitivním prostředí, jakým je svět umění se všemi open cally, dotačními a rezidenčními výzvami i s neustálým sledováním aktuálních trendů, skutečně nesoutěžit? Má i Rakousko svou CJCH? A sleduješ i zde podobné změny, jaké se dějí s uměleckými cenami v Česku, na Slovensku nebo v Německu?

Nesúťažiť je podľa mňa úžasná vízia pre nás všetkých, vo vnútri a mimo umeleckého sveta. Páči sa mi tento odvážny krok CJCH a myslím si, že by mal byť braný ako pozitívny príklad. Sám nesúťažím, ani vo Viedni ani inde. Mám inú, podľa mňa efektívnejšiu, stratégiu. Deliť sa o poznanie a skúsenosti v tejto asymetrickej spolocnosti ma plnohodnotne napĺňa. Vidím veľký rozdiel v prijímaní pravidiel a vytváranie vlastných. Ak sa mi pravidlá nepáčia, nehlásim sa. Naštastie máme viacero možností a každý nás si môže vyberať vlastný smer. Rakúsko má viacero cien, veľmi ich ale nesledujem. O zmenách nič neviem, táto krajina je okrem iného veľmi konzervatívna. Prednedávnom som dostal cenu uznania v Strabag Kunstforum vo Viedni. Okrem finančnej podpory ma pristup, postup a vízia inštitúcie nijako nenadchli. Celé to má byť o tom, že umelecké pozície musia byť intenzívne podporované finančnými prostriedkami a inými zdrojmi na produkciu umeleckých diel. Nesúťaženie ma odľahčuje a dáva mi väčšiu chuť tvoriť. Na výstavu CJCH sa už veľmi teším.

Za důležitou dosavadní zkušenost v rámci CJCH považuješ, že se spolupodílíš na změně pravidel výtvarného provozu. Co dalšího od účasti v CJCH v této chvíli očekáváš? Příležitost pro širší rezonování tvých uměleckých sdělení? Možnost seznámit se blíže se zdejší uměleckou komunitou?

V mojej praxi som sa naučil nič neočakávať a na nič nečakať. Priestor som videl, podmienky poznám, viem do čoho idem. Do týchto podmienok vsuniem svoje úsilie. Rezonancia je naozaj dôležitá. Tým ale nemyslím na príležitosť rezonacie mojich umeleckých diel alebo mňa ako umelca, ale politiky, ktorú otváram. Od výstavy a mojej funkcie v nej očakávam diskurzívne echo na tému, ktorú rozoberám. Rómska queer telesnosť a jej nebinárne priestory sú neznámou alebo tabuizovanou témou ako pre spoločnosť, tak pre rómsku komunitu. Prostredníctvom umeleckého zásahu hľadám aliancie, prepájanie sa, zoznamovanie sa s queer rómskou komunitou tu i tam. Mohol by som to zhrnúť tak, že jediné očakávanie, ktoré mám, je vo mne a o mne. Jednoducho, chcem vytvoriť niečo produktívne, zamerané na lepšiu budúcnosť pre nás. Zoznamovanie sa s umeleckou komunitou je určite super, napriek tomu sa na konci dna citim ako „Alleinläufer“ (myslím, že je to „sólo bežec“?).

Robert Gabris, výstava My Country, My Blood v Šopa Gallery, 2020. Foto: archiv umělce

Když jsme si procházely informace o tvé umělecké práci, opakovalo se v nich spojení „experimentální kresba“. V čem podle tebe spočívá její experimentálnost? Co si díky ní zkoušíš a ověřuješ? A co do kresby vnášejí tvé tvůrčí zkušenosti s jinými médii, jako je performance nebo scénografie?

Kresba je pre mňa intímny akt. Spolu s ňou premýšľam, experientujem s myšlienkami o budúcnosti alebo sa ňou liečim. Konkrétny príklad je séria A Game in Failure. Táto práca pozostáva z mnohých kresieb, ktoré som vytvoril v priebehu viacerých rokov. Tieto kresby nie sú vytvorené pre výstavy, sú určené iba pre mňa. Nepovažujem ich ani za pekné, ani za dokončené. ostávajú skôr ne-výsledkom procesuálneho pretvárania mojich vnútorných konfliktov. Je to zbierka mojich intímnych skíc a denníkov. Praktizujem rôzne „cviky“ bez toho, aby som prihliadal na formu alebo estetiku. Tieto konkrétne kresby mi často slúžia ako terapia proti osamelosti a proti osobnému zlyhávaniu. V minulosti som často experimentoval so suchou ihlou a leptami. Okrem série Modré Srdce však iné práce na stránke nemám, toto médium je príliš drahé a nevďačné. Kresbu rád prepájam s inými médiami a posúvam ju do priestoru. Príkladná je séria Insectopia, kde som skice použil ako stage, malo to veľký efekt, kresba sa stala dominantnou súčasťou tohto performance. Scénografiu mimochodom nerobím vôbec. 

Právě použití skic ve tvé videoperformance Insectopia lze chápat i jako scénografii, nebo ne? Jak jsi volil prostředí a pracoval s jeho úpravou? Je pro význam díla důležitý interiér, v němž se odehrává? V tomto případě se jedná o prosklený objekt, jakýsi pavilon, který je opticky propojený s okolní přírodou. Pro úplnost je třeba dodat, že se v něm stylizuješ do hmyzu.

Áno, bola to scénografia, vymyslená a pripravená do konkrétneho priestoru, skleneného kubusu, ktorý som dostal k dispozícii ako ateliér v Artist in Residence vo Florencii v októbri 2020. Interiér tohto priestoru pripomína sklenený box, v ktorom sú poukladané insekty – mŕtvolky prepichnuté ihlami, znehybnené a umlčané – takto nainštalované pre návštevníkov prírodovedného alebo etnografického múzea, plného koloniálnych zbierok. Mojou performance kritizujem praktiky etnografických múzeí, ktoré podobným spôsobom zbierajú, homogenizujú a identifikujú rôzne znevýhodnené skupiny. Tento koncept som vymyslel po pozvaní do etnografického múzea v Kolíne. V ten deň som odtlačil svoje genitálie, ruky nohy a anus na papier, perom dokreslil tykadlá, údy a kridla insektov a poslal do Kolína. Týmito odtlačkami prirovnávam antropológiu, etnografické muzeum ku kriminalistike, kde nám berú odtlačky prstov, aby nás evidovali a aby mohli písať nové štatistiky (Referencia: Mark Twain, Knallkopf Wilson). Na Slovensku nedávno vyšiel nový Atlas rómskych komunít od Úradu splnomocnenca vlády SR pre rómske komunity (ÚSVRK), ale nie je to jediný príklad takejto snahy, vytvárať statistiky o nás bez nás. Atlas je problematický od A po Z. A čo s tým? No nič, aspoň viete, koľko nás približne je, koľko z nás nemá, čo dať do úst, a nemá, kam si zájsť na zachod. Čo keby sme takýto atlas nazvali napríklad Konsekvencie represií Slovenska voči minoritám a pozostatky pretrvávajúceho rasizmu?

Robert Gabris, performance Insectopia, 2020. Foto: Ela Bialokowa, Okno Studio

Proč ses rozhodl stát se v této performance právě hmyzem? V literatuře i filmech často vyjadřuje proměna člověka v hmyz stav vrcholného odcizení, samoty a neschopnost „normální“ existence. Současně se dá vztáhnout ke zpochybnění centrální pozice člověka, jenž vykořisťuje životní prostředí i ostatní (nelidské) jedince a komunity.

Princípom Insektopie je fakt, že som sa v procese tejto práce stal insektom ja, dnes teda tvrdím, že som jeden z nich. Mojou prácou a znalosťami o „insektopii“ som nevkročil neopýtane do súkromného priestoru hmyzológie, ani som bezohľadne nepoužil princíp prírody a spolunažívania. Naopak, stal som sa ich aliancou. Dôležitým aspektom v tejto práci je senzibilné vyjednávanie s vedomím, neopýtané dotýkanie sa témy a jej pretváranie na profit. Hmyz v našej spoločnosti stelesňuje strach, odpor a špinu. Poznávanie komplexity predmetu entomologie otvára diskurzívne témy, o ktorých sa akútne musíme rozprávať, ako napríklad vylúčenosť zo spoločnosti, nadradenosť alebo classimus.

Jsme v závěru rozhovoru. Z tvých slov je cítit, že v utváření aliancí, které potenciálně vytvoří lepší svět, jsme vlastně na začátku. Mluvíš o otevírání témat, o započetí diskuzí. Věříš v reálné posuny v myšlení společnosti, o které se snažíš? Nebo jsi připraven i na to, že tvoje snaha nemusí mít bezprostřední odezvu? Jaký bude další krok? Jak mohou přemostěné aliance vypadat a jak spolu mohou žít?

Nevidim to tak pesimisticky. Verím v reálne posuny v myslení spoločnosti, inak by som aliancie mojou prácou aktivne netvoril. Pripravený som na všetko, ale skôr na to pozitívne, ako na to, že by moja snaha nemala odozvu. Tento rok mám približne desať výstav, takže hľadanie aliancií a prepájanie sa pokračuje. Jednou s týchto aliancií je aj CJCH a Karina Kottová, s ktorou intenzívne pracujeme na mojom výstupe. Skamarátili sme sa, konzultujeme a diskutujeme možnosti, delíme sa o skúsenosti, a presne takto to má fungovať. Efekt uvidíte neskôr, na výstave CJCH. Ako môžu takéto aliancie vyzerať a spolu žiť? To je jednoduchý princíp vzájomnej pomoci tam, kde je nevyhnutne potrebná. Inštitúcie alebo konkrétne osoby, ktoré majú kapacitu a dostupné zdroje, pomôžu tým, ktorí ich potrebujú na dôstojné živobytie. Nielen fyzicky, ale aj mienkotvorne, solidaritou, alebo len jednoduchým vzájomným porozumením.

---

Robert Gabris (* 1986) studoval scénografii na VŠMU v Bratislavě a následně na Akademii výtvarných umění ve Vídni, kde v současnosti žije a pracuje. Svým založením je především zapáleným bojovníkem za bourání hierarchií a za spravedlnost. V jeho tvorbě se protínají intimní polohy deníkové kresby s exponovanou performancí a instalací. Základním znakem Gabrisova autorského přístupu je angažovanost za práva menšin (zejména pak romských a queer komunit), překlad aktivismu do uměleckých kontextů a vytváření různých aliancí na rozmanitých sociálních a kulturních polích.