Cesty nejen do fantazie

V roce 2011 zemřela v Mexico City Leonora Carrington: Byla to osobnost-legenda ve všech významech toho slova: představovala ztělesněnou paměť surrealismu a vedle toho se stala i příběhem sama o sobě, když prostřednictvím svých obrazů, románů i soch vyprávěla o vlastním fantaskním světě. Retrospektiva Leonory Carrington připravená kurátorskou dvojicí Tere Arcq a Carlos Martín je prvním uceleným představením a zhodnocením jejího celoživotního díla. Její osobnost však klade odpor formátu monografické výstavy a ukazuje, jak zásadně tento žánr dnes potřebuje kritické přezkoumání.

„‚Kdo jsem?‘ a myslela si: Kdo jsem pro vás?“ zaznamenala si Carrington ve svém hororově-fantaskním deníku vydaném pod titulem Dole. Vystihuje její hledání sebe sama, ale i četné masky, které během života přijala. Leonora Carrington se narodila do bohaté britsko-irské katolické rodiny a celé své dětství prožila v neogotickém stavení Crookhey Hall. Právě dům a jeho imaginativní architektura se staly kulisami pro irské mytologie a pohádky, které jí zde vyprávěla matka s babičkou. Ty se pak zhmotnily v prvních ucelených kresebných cyklech (např. akvarely k vlastnímu příběhu Sestry Měsíce, 1933), které navazují na její vlastní fikce, jež napsala v 16 letech. Tehdy již navštěvovala školu pro dívky z vyšší společnosti na Piazza Donatello ve Florencii. Období, které zde strávila, pro ni bylo formativní, seznámila se zde s díly (rané) italské renesance, která se pak stala základním zdrojem kompozic pro její surreálné náměty. Právě pro své rodinné zázemí kombinující pohanské i katolické tradice dokázala rozvinout bohatou imaginaci spojující velmi vzdálené inspirační zdroje, což je postup současně dobře zakořeněný v evropské renesanci, Carrington jej ale velmi svérázně podrobuje revizi.

Leonora Carrington, Double autorportrét s Maxem Ernstem, 1938. Se svolením Gallery Wendi Norris, San Francisco.

V roce 1935 se Carrington dostala do Londýna na Chelsea School of Art a krátce na to přešla na Akademii umění Amédéeho Ozenfanta. V roce 1936 navštívila Mezinárodní výstavu surrealismu v Londýně, postupně se seznámila s Maxem Ernstem a velmi rychle se začala účastnit surrealistických výstav, které se pod tlakem nastupujícího fašizmu v Evropě stávaly stále více politickými. Pod tlakem historických událostí v roce 1938 Ernst s Carrington utekli na jih Francie do Saint-Martin-d’Ardèche, kde díky penězům od jejích rodičů mohli renovovat dům, jenž se stal i slavným místem setkávání surrealistů (navštívili jej Lee Miller, Roman Penrose, Tristan Tzara, Leonor Fini a další). Po vyhlášení války byl však Max Ernst zadržen jako potenciální cizí nepřítel a Carrington zůstala izolovaná v domě sama. V roce 1940 se proto rozhodla odjet do Lisabonu a poté chtěla odjet do Ameriky. Během cesty však byla v Madridu znásilněna. Událost ji zasáhla natolik, že se psychicky zhroutila a byla hospitalizována v sanatoriu Santander, kde dostávala neúměrnou medikaci, kvůli níž trpěla traumatickými, až halucinatorními stavy. Právě z nich se zrodila její první kniha Dole, která je výpovědí o jednom z jejích nejtraumatičtějších zážitků. A právě skrze tuto událost a následné léčení její tvorba i život tolik promlouvají k dnešku a společnosti, která aktivně pečuje o bolesti duše.

Poté co se Carrington dostala z násilné hospitalizace, vyhledala mexického básníka Renata Leduca a díky sňatku s ním se v roce 1942 dostala do Mexika, kde potkala surrealisty v exilu – Wolfganga Paalena, Alici Rahon a Remedios Varo. Přestože sňatek s Leducem netrval dlouho, pro Carrington to byla životní událost – dostala se totiž do země, kde nalezla domov a krátce na to i svého životního partnera Emerica „Chikiho“ Weisze, s nímž měla dva syny. Snad právě díky tomu, že druhá, dospělá část jejího života byla podstatně méně dramatická, ve své tvorbě dokázala rozvinout potenciál příběhů a kouzla každodennosti, v němž zhmotnila vše, čím si v mládí prošla. Ve své tvorbě zde dokázala propojit tajemnost a barevnost mexické kultury, evropskou tradici alchymie, italské quattrocento i nově se prosazující abstrakce. Od roku 1972 se angažovala ve druhé vlně feminismu a po zbytek života ve své tvorbě nepřestala usilovat o rovnost žen ve společnosti a kritizovat sexualizované násilí.

Právě odkaz feminismu je jeden z pilířů života i díla Leonory Carrington, který dnes tolik rezonuje se společenskou diskusí. Je současně i nástrojem dekonstrukce uměleckého kánonu, jelikož upozorňuje na narativ nerovnosti uměleckých dvojic (např. Carrington byla často uváděna jen v závorce vedle Ernsta), ale především její tvorba také ukazuje dlouhodobé vyrovnávání se se sexualizovaným násilím, které až magicky proměnila v ozdravnou kúru. Její díla nabízejí imaginativní příběhy jako formu léčby – nikoliv jako formu popření, ale způsob vyrovnání se s minulostí. Magické a alchymistické prvky v příbězích jsou výpovědí jak o velikosti traumatu, tak o jeho proměně. Její tvorba tak ukazuje sílu imaginace vyrovnat se s bolestí, která přesahuje možnosti vědomého já.

Leonora Carrington, 1944. Publikováno se svolením NSU Art Museum Fort Lauderdale, dar Pearl a Stanleyho Goodmanových

Na tento rozměr jejího díla se zaměřuje i paralelně probíhající výstava Leonory Carrington věnovaná knížce Dole a událostem jejího života, které mu v roce 1940 předcházely, v muzeu v historickém domě Sigmunda Freuda v Londýně. Ta se koná ve stejné době jako její retrospektiva v Paříži. Na malé ploše jedné místnosti zde kurátorka Vanessa Boni ukázala, jak zásadní roli měly události roku 1940 v jejím životě a v jakou sílu v křehkosti je dokázala Carrington přetavit.

Rozměr traumatu i jeho léčba jsou motivem, který by bezpochyby neměl zůstat prizmatem hodnocení díla a života umělkyně – ale je otázkou, nakolik si dnes můžeme dovolit takové otázky neklást. Právě pařížská retrospektiva ukazuje, jak jednoduché je pro kurátory zůstat očarováni světem surreálné magie a přestat pokládat otázky relevantní pro dnešek. Výstava totiž rezignuje na práci s interpretativním rámcem a ani nepřesahuje do sféry uměleckohistorického myšlení. Svůj narativ kurátorská dvojice postavila na chronologickém přestavení života a díla autorky, které člení do šesti kapitol, v nichž se ztrácí jakýkoli širší společenský rozměr, a dílo Leonory Carrington tak uzavírají hermeticky samo do sebe. Na výstavě se totiž objevuje pouze jediný další autor, a to Max Ernst. Přestože katalog má aspirace skrze srovnání s renesančními díly budovat významové přesahy, samotná výstava to už ani nezkouší.

Retrospektiva Leonory Carrington tak ukazuje na mnoho faktorů proměňujícího se světa umění: Umělecká díla jsou stále více fixovaná na své domácí sbírky a jejich mobilita je kvůli zvyšujícím se nárokům na bezpečnost a rostoucí křehkosti samotných děl stále více limitovaná (snad proto absence dalších zápůjček), což proměňuje jak historický narativ, tak nároky na diváctvo, pro které je lákadlem samotné jméno autora či autorky, nikoliv už sdělení, které výstava komunikuje.

Pohled do expozice

Ukázkou toho, co se stane po rezignaci na hlubší významy a otázky, je právě pařížská přehlídka: kurátoři vyprázdnili mnohavrstevnatou osobnost Leonory Carrington na příběh o útěku do fantazie. Jednoduché okouzlení nad realitou ale ve skutečnosti již nestačí. Její retrospektiva tak uceleně představuje její univerzum obrazů, ale je i promarněnou šancí stát se svébytným médiem účastnícím se společenské diskuse. Ukazuje to tak na mnohem širší problém současného kurátorství. Obor, zdá se, zcela rezignoval na formování úvahy o tom, co by měla či mohla dnes být monografická výstava. V očích veřejné kritiky totiž její úspěšnost bude úměrná kvalitě vystavených děl a počtu prodaných vstupenek, a to nehledě na výkony kurátorů. Dějiny a teorie vystavování se dlouho soustředily na formát skupinových a tematických výstav, možná je ale třeba se zaměřit i na ty monografické a jejich společensko-historický kontext. Tvorba takových rozměrů, jaké má dílo Leonory Carrington, totiž dokáže předat společnosti velmi podstatnou zprávu – je jen škoda, když tento proces probíhá na pozadí výstavy, a ne skrze ni, jako je tomu právě nyní v Paříži.

Leonora Carrington / kurátoři: Tere Arcq a Carlos Martín / Musée du Luxemburg / Paříž / 18. 2. – 19. 7. 2026