CJCH 2024: Oskar Helcel

Agenti a reality

„Toto nulové panoráma se zdálo obsahovat ruiny naruby, to znamená všechny nové stavby, které budou eventuálně postaveny. Je to pravý opak ‚romantických ruin‘, protože budovy se nerozpadají v ruiny poté, co byly postaveny, ale stávají se ruinami ještě před tím, než jsou postaveny.“[1]

„[…] dům jako tento, arogantní a nenávistný a ustavičně číhající, musel být z podstaty zlý. Zdálo se, že se vlastně postavil sám – vybudoval se zlomocně přímo pod rukama dělníků, vynutil si své vlastní přímky a úhly, vztyčil svou mohutnou hlavu proti nebi bez jediného ústupku lidskosti.“[2]

Staveniště patřila za socialismu k protežovaným námětům nejrůznějších uměleckých reprezentací. Budování velkých staveb splývalo s budováním nové společnosti a úkolem umění bylo zviditelňování a prohlubování této souvislosti. Dnešním staveništím se takové pozornosti nedostává. Obvykle zůstávají ukryta za plakáty s vizualizacemi dokončených budov, které zahalují ploty a sestavy obytných kontejnerů pro stavební dělníky. Práce Oskara Helcela do této mezery svébytně vstupuje jako do základové jámy nadcházející současnosti.

Oskar Helcel: Glajcha, still z videoeseje, 2022.

Přestože Helcel pracuje především v médiích fotografie a videa a přestože se kritický zájem o architektonické a urbanistické prostředí nabízí jako jasný klíč k jeho tvorbě, nenápadně zhodnocuje také své dlouholeté působení v divadelním prostředí. Doslovně se to děje v souboru Akolektiv Helmut, s nímž připravil mimo jiné performativně archeologický průzkum pražského sídliště Písnice, které se začátkem devadesátých let dočkalo specifické privatizace. Zkušenost s divadelním provozem lze vystopovat i v zájmu o kulturní domy postavené v bývalém Československu, které Helcel spolu s Martinem Netočným systematicky fotografuje. Jejich dlouholeté úsilí nedávno vyústilo ve vědecko-uměleckou knihu Osvěta, kultura, zábava: Kulturní domy v Československu. Ve vážně (a zdařile) pojaté odborné publikaci působí jejich snímky případně, a zároveň trochu poťouchle. Fotografie totiž v první řadě nezprostředkovávají vizuální informace o kvalitách dotyčné architektury, jak by se snad dalo čekat. Formy, které zachycují, jsou především formami sedimentovaného společenského života, jaké se vynořují z nahodilých asambláží mobiliáře a úprav vynucených bezprostředními potřebami. Groteskně se střídající záběry na prázdná jeviště i hlediště rozehrávají jakousi melancholickou estrádu, což ještě podtrhují odložené a opuštěné kulisy.

Subtilnější performativní rozměr Helcelova přístupu je patrný už ve starším projektu VÚ 3255 (2017), v němž nejen fotograficky ohledával veřejnosti zapovězený vojenský areál na pražském Petříně ve snaze zjistit, co se vlastně děje uvnitř. Podobný charakter mají i Helcelova videa, přičemž performance typicky neprobíhá před kamerou, ale zejména za ní. Řada z nich se věnuje konkrétním developerským projektům, které v posledních letech vyrostly v centru Prahy. Nejedná se nicméně o umění ve veřejném prostoru v žádném zažitém smyslu daného sousloví. Veřejný prostor naopak jako by tu byl vtahován do speciální zóny umění. Dochází k tomu různými operacemi, mezi nimiž nechybí více méně riziková improvizace v terénu anebo následná digitální postprodukce. Ukazuje se přitom, že podstatná část onoho údajně veřejného prostoru dnes patří do soukromých rukou. Nejviditelnější umělecké výtvory, které se sem umisťují, pak představují ze všeho nejvíc monumenty developerské svévole. Oproti tomu se v Helcelových projektech odehrává něco jako dramatizace bezmoci, jaká je vlastní nejen kritickému umění, ale i řadovým obyvatelům měst při střetu se soudobou výstavbou.

Oskar Helcel: It's buildable, still z videoeseje, 2020.

Taková bezmoc se přehrává i v telefonátech s realitními agenty a PR experty, z nichž se skládá zvuková složka několika Helcelových videí, ať už se jedná o poptávání bytu v nové zástavbě, anebo o marné shánění kontaktu na zahraničního investora. Právě o to Helcel usiloval v jedné části triptychu videí nazvaném Tekoucí dům (2019). V jeho dalším dílu pak ze staveniště odcizil cihlu, aby ji následně rozlámal, slepil a vrátil na původní místo. Svou akci jako by mimoděk zachytil v rámci dokumentace probíhající stavby pořizované z okna protějšího domu. Na pozadí zdánlivého samopohybu věcí a anonymních aktivit lidí obsluhujících stroje se tak vyjevuje bezvýznamnost jeho úkonu. Víc než o sabotáž jde přitom o jakousi symbolickou privatizaci, o marginální zádrhel v jinak hladkém plynutí Tekoucího domu, který svým názvem, podobou i účelem přitakává dnešnímu ideálu nerušeného proudění materiálových, informačních a finančních toků.

Helcel jako by zvedal sousloví realitní agent a pozoruhodně ohýbal smysl obou pojmů. Jeho výkon přitom nespočívá v dobývání nějakého původního etymologického významu. S ohledem na jeho zájem (a s odkazem na Gillese Deleuze) by se snad dalo mluvit o squatování pojmů, díky němuž se v obecnějších souvislostech ukazuje, kdo dnes vlastně může „reálně“ uplatňovat svou „agenci“, a „aktivně“ tak utvářet „realitu“. Podobný posun pak lze zaznamenat taky v případě slova spekulace.

Spekulace, kterou si v souvislosti se stavěním a bydlením obvykle nárokují bohatí investoři, se v Helcelových rukách stává tvůrčím nástrojem. Poskytuje tak prostředek, jakkoliv slabý, k vymanění se z tržní logiky, jíž se do značné míry, k neprospěchu mnohých, podřizují sféry výstavby i bydlení. Že v těchto sférách přežívají vedle neviditelné ruky trhu i jiné, méně škodlivé pověry, dokládá Helcel ve videu Glajcha (2022), jehož název odkazuje k opentlenému stromku, kterým se tradičně osazuje nejvyšší místo hrubé stavby. Video se odehrává mezi mizejícím smíchovským brownfieldem a vizualizací budoucích domovů pro ty, kdo si to mohou dovolit. Pro ty ostatní se ve videu otevírá aspoň guided tour reverzními ruinami paláce paměti, která zachycuje obraz dlouhé přítomnosti ve fázi výstavby.

Oskar Helcel: Under construction, still z videoeseje, 2023.

S jistou nadsázkou by se tyto Helcelovy počiny daly považovat za variace na příběhy o strašidelných domech, které podivně ožívají, když jakoby přejímají lidské rysy a dovedou z vlastní vůle jednat. A to opět převážně ke škodě jejich obyvatel. Nejnázorněji to platí o dvojici videí věnovaných vzniku administrativní budovy na Masarykově nádraží, kde dochází na vyvolávání ducha slavné architektky Zahy Hadid, jejíž studio se pod projekt podepsalo. V prvním snímku si Helcel pomocí deepfake technologie nasazuje tvář Hadid a nechává ji zmoženě bloumat obří stavební jámou (Project Zaha: It’s Buildable, 2020). V jeho pokračování si pomocí jiného generativního nástroje propůjčuje architektčin hlas k fiktivnímu vyznání, které se narcistně zmítá mezi omluvou a obžalobou. Podivně se deformující panorama města nakonec ustupuje POV záznamu přízraku obcházejícího již stojící hrubou stavbou (Project Zaha: Under Construction, 2023). Přes místně-specifický pragocentrismus, který mu dovoluje přesně mířit kritickým hrotem, se Helcelova tvorba vyznačuje i obecnější platností. Díky tomu se v ní nabízí příhodný průvodce „zvláštním typem sebezničujícího pohlednicového světa neúspěšné nesmrtelnosti“, tedy světa, ve kterém žijeme.[3]

Oskar Helcel (* 1995) diplomoval na Katedře fotografie na pražské FAMU v ateliérech Markéty Kinterové a Hynka Alta. Během studia absolvoval studijní stáž na Fakultě výtvarného umění v Brně v ateliéru Intermediální tvorby. Ve své umělecké tvorbě se věnuje mechanismům pozdního kapitalismu v kontextu současného městského prostoru. Dlouhodobě pracuje s tématy tzv. developerismu jakožto nástroji na reprodukování kapitalismu, privatizace města za účelem zisku a gentrifikace. Ve svých performativních videoesejích odkrývá třídní a ekonomické nerovnosti, často propojené s konkrétními lokalitami, ke kterým se opakovaně vrací. Širší společenské otázky jsou propojeny s intimnějšími procesy vnímání, jako je například potřeba domova, konfrontace jedince s korporacemi či emoční nerovnováha tvůrců developerských projektů. Helcelova tvorba byla vystavena v rámci samostatných a skupinových výstav, například v Galerii Jelení a Centru pro současné umění v Praze, nebo na online výstavě FNA. V evropské soutěži uměleckých diplomových prací START POINT Prize 2020 získal čestné uznání a v roce 2022 byl finalistou soutěžní sekce festivalu PAF Jiné vize. Je spoluzakladatelem a aktivním členem divadelní skupiny Akolektiv Helmut, s níž byl nominován na Talent roku 2020 v Cenách divadelní kritiky. / oskarhelcel.cz

[1] Robert Smithson, „Průvodce po uměleckých památkách města Passaic“, in Tomáš Pospiszyl (ed.), Před obrazem: Antologie americké výtvarné teorie a kritiky, přel. T. Pospiszyl, Praha: OSVU, 1998, s. 80.

[2] Shirley Jackson, Dům na kopci, přel. A. Urbanová, Praha: Argo, 2015, s. 35.

[3] R. Smithson, „Průvodce po uměleckých památkách města Passaic“, s. 80.