Jiné vize (budoucích) světů

Přizvaným kurátorem Jiných vizí na loňském PAFu byl tentokrát Vojtěch Märc, který provedl výběr finálové desítky videí. Märc pojal výstavní výběr jako zamyšlení se nad fenoménem „screen time“ s nadějí, že vybraná videa zprostředkují diváctvu kvalitně strávený čas u obrazovky. Přesto můžeme uvažovat o tom, co daná díla spojuje.

Všechna vybraná videa mají společného jmenovatele – odvracejí svoji pozornost od lidských subjektů, od antropocentrického pojetí, a naopak nechávají promlouvat či se zaměřují na ne-lidské entity v podobě digitální hmoty, piva Braník, chiméry jako samostatné entity, virtuální avatarky nebo vločky. Pracují s empatií vůči nelidským aktérům, výsledkům či důsledkům lidské bezohlednosti a ukazují fantazie jiného pohledu, doslova jiné vize (budoucího) světa, toho fyzického, i virtuálního.

Výraznějším tématem, které v sérii Jiných vizí 2023 můžeme vypozorovat, jsou díla reflektující otázky vztahu těla a společnosti. Tak Tereza Vinklárková ve svém Prologu problematizuje vztah autonomie ženského těla a posedlost jeho invazivním zkoumáním, měřením a zkrátka kontrolou. Je to vztah vzájemně se ovlivňující, který otevírá otázku, zda jsou naše těla nemocná, protože je nemocná společnost. Jsou snad některá těla odsouvána na okraj společnosti proto, že nesplňují toxicky zažité faktory „normálnosti“? Tématem vztahování se k nemoci, zranění a „nedokonalosti“ se zabývá Pelvic Chain od Marie-Anny Šulc. Podobně jako Tereza Vinklárková jej dává do spojitosti s pokřiveným nastavením patriarchální společnosti, která pacient*ce vnucuje normy jako jediné možné východisko dané institucí nemocnice. Šulc pak nabízí pohled na bolest jakožto potenciál ke změně, jako cestu hojení, zviditelňuje přitom nemocná těla vnímaná pro společnost jako zátěž.

S otázkou hranice akceptovatelnosti a dozoru pak pracuje i video Chimérx Denisy Langrové a Jany Chmelařové. Příběh o chimérických bytostech, napůl lidech, napůl kočkách pěstovaných v laboratořích má mít emancipační potenciál, který vrcholí momentem, kdy lidská společnost konečně uzná, že není možné nadřazovat lidi jiným živým bytostem, protože vědomí mají už zřejmě všechny. Estetická kvalita videa pak zřejmě má odrážet fabrikovanost příběhu, který však začíná přehledem informací nejasné kvality a původu. Langrová s Chmelařovou nám tak implikují fakt, že uznání mimo-lidských aktérů za rovnoprávné je pouze otázkou důvěry a zvyku, nikoliv kvality.

Jakub Tulinger, Sněm věcí, 2023, 15:44.

Jiné vize nabízí ale i těla zcela digitální: Sněm věcí, jehož autorem je Jakub Tulinger, nás zavádí do Jeseníků a přes fantazii trampingu v post-digitálním světě se vztahuje k nelidským přátelům. Jsme na hranicích, a to jak reálných, tak těch imaginativních. U ohně se sejdou různé věci a entity, pivo Braník se tu kouká do mobilu a jakási neidentifikovatelná struktura (Bůh deště?) si opéká klobásu. Kdosi začne hrát na kytaru, občas mluví lidskou řečí, občas svou vlastní, které my, lidská stvoření, nerozumíme. Zdá se, že jsme už v krajině bez člověka? Možná se přítomní na sněmu rozhodnou, že začnou obývat ostrov z odpadků. To je totiž vše, co na světě zbylo. Věci, které „bojují se svojí vlastní doslovností“, lidé už ten boj nejspíš prohráli.

Video od Báry Mrázkové Ruda, minerál, prach, kov diváctvu zprostředkovává vhled do fyzického světa, který digitalita už ovládla na úrovni životů lidí, proměny krajiny i zdrojů vody. Sledujeme kontexty těžby koltanu v Demokratické republice Kongo a cestu černého minerálu do Lanškrouna, na tento vzácný kov se přitom pozornost dokumentárního videa zaměřuje především. Lidská stránka problému a situace v dolech nicméně nezůstávají stranou: pracovní podmínky jsou tu velmi problematické, protože jsou často ovládány gangy, které obchodují i s dětskou prací. Mrázková nám také podrobně ukazuje, jak se koltan zpracovává do komponentů potřebných k výrobě všudypřítomných obrazovek. Svět médií se tu zhmotnil coby součást geologické sféry a kontexty neblahých enviromentálních, sociálních a ekonomických dopadů na svět přímo souvisí s všudypřítomnou technologizací. Smutné je uvědomění, že se na těchto dopadech podílíme téměř všichni bez výjimky: zmíněný „screen time“ tak dostává jinou pachuť než jen snadno dostupné guilty pleasure.

Proměny fyzického světa skrze pahýly kapitalismu představuje Oskar Helcel ve své práci nazvané Under Contruction. V něm vyvolal ducha Zahy Hadid, která bloudí rozestavěnou stavbou u pražského Masarykova nádraží a brblá si zpod husté paruky stížnosti, proč stále není budova dostavěná – může za to snad sama architektka? Omlouvá se všem kolemjdoucím a sousedům a sousedkám, že je budova celá ze zlata a že bude svou přílišnou okázalostí okolí obtěžovat. Helcel nabízí ostře sarkastický sketch, v němž sleduje své dlouhodobé téma zabírání městské půdy bezcenným developmentem

Oskar Helcel, Under Construction, 2023, 11:41.

Podobně s nadsázkou a humorem pracuje ve svých třech animovaných bajkách Martin Fischer. Hravě zprostředkovává rozsáhlou tematiku klimatické krize: Zkoumá ji prostřednictvím ne-lidských aktérů, jako jsou sněhové vločky a jejich metamorfózy v koloběhu vody. Geniálně jednoduchá a zapamatovatelná reprezentace „kolonizátorů“ jakožto pneumatik („kolokolonizátoři“), které válcují krajinu i její obyvatele, pak patří k tomu nejvtipnějšímu z letošních Jiných vizí.

Další dvě videa pak čerpají námět z našeho vztahu s digitálními světy. Tereza Kalousová ve své práci s názvem I’m Doing Great představuje svět, ve kterém je všechno jenom jednou. Hlavní postava si uvědomí, že ztratila klíče, což vede k prolínání uvažování o ztrátě vlastní identity. Proměna v králíka se mísí s nacházením i ztrácením sebe sama, vlastní integrita je zakoušena také prostřednictvím vztahu s virtuální avatarkou. Stejně jako v ostatních videích se tu prolíná realita s fikcí, jež u Kalusové naráží na pocity vyčerpanosti, ztracenosti a vnitřní samoty v současném světě. Stejně tak tu vnímáme propojení s digitalitou, kterou už nedokážeme oddělit a stává se součástí naší (ne)vlastní identity.

O prolínání digitality naším vědomím je i dílo Lukáše Prokopa s názvem Konkomitantní růstový jev, v němž se prostřednictvím 3D modelovacího softwaru, science fiction a teorie autor snaží proniknout do procesů a jazyka počítače, se kterým vede pomyslný dialog. Zhmotňuje před našima očima samostatně se utvářející svět, ve kterém se hroutí rozdělení člověk/počítač, živé/neživé, lidský/digitální jazyk. Jaké jsou limity a možnosti digitálního prostoru, jak k nám promlouvá, co se nám snaží říct? Porozumění tu ale není hlavní, možná více tu jde o uvědomění si neporozumění: Diváctvu je zde předložen digitální svět, který nás spoluutváří, aniž bychom o tom věděli, natož abychom tomu rozuměli. Algoritmy a jejich řeč námi prorůstají, většinou bez našeho vědomí.

Tereza Kalousová, I'm Doing Great (I'm Doing Great), 2023, 10:30.

O hledání možností je Spirituální cesta od autorů a autorky RRR+A, Tomáše Merty a Tomáše Kleina, v níž se prodíráme úzkým tunelem, kde se na konci objeví překvapení v podobě zkrouceného hada. V post-sekulární společnosti je čím dál tím více zřejmé, že osvícenský kantovský Rozum nejspíš nebude stačit k přežití. Zbytky spirituality tak mohou být tím, co nás možná ještě může spasit – stejně, jako byl nakonec zachráněn a osvobozen had v díře.

Moderní kantovské myšlení je založeno na pojetí člověka jako subjektu, od Descarta jsme sami hodnotiteli a určovateli naší existence, protože „Ego cogito, ego sum“. Pomalu, ale jistě se začíná ukazovat, že toto pojetí není samospasitelné a vede nás krok po krůčku do záhuby – klimatické, socioekonomické i politické. Navíc, náš ekonomický i společenský řád v podstatě stojí na objektech, jsme ovládaní věcmi i algoritmy, lidé v tomto ohledu ztrácejí moc. Teorií filozofie akceleracionismu je právě tato premisa, tedy že svět kapitalismu se nebezpečnou rychlostí rozpíná právě z důvodu fungování v jiném než lidském čase – sleduje totiž čas objektů. Jednou ze strategií může být akcelerace, tedy zrychlení tohoto kapitalistického řádu. Jinými objektově orientovanými filozofiemi jsou spekulativní realismus či nový materialismus, všechny vycházejí z předpokladu, že svět ovládaný subjektem spěje ke svému zániku a pro jeho pochopení či snad záchranu je potřeba obrátit svoji pozornost k objektům, které už dávno neplní pasivní funkci, jak předpokládala pokantovská filozofie. Další z možností je odvrátit se zcela od pojetí subjekt–objekt, pokusit se tuto perspektivu opustit zcela a místo toho přijmout realitu digitální struktury rozpínající se mimo karteziánské rozdělení objektu–subjektu.

Lukáš Prokop, Konkomitantní růstový jev, 2023, 25:05.

Všichni vybraní umělci a umělkyně, kteří mají svá videa v Jiných vizích, kriticky nahlížejí na současný stav světa. Video Lukáše Prokopa, Duchovní cesta, které získalo zvláštní ocenění odborné poroty (Jacob Hurwitz-Goodman, Noemi Purkrábková, Marco Roso) – nechává promlouvat algoritmy a digitální hmotu, jakousi entitu, která nás nyní nepochybně do značné míry ovládá, a přesto pro nás zůstává stále velmi abstraktní. Umění tohoto typu nám pomáhá přiblížit se realitě poznání světa, ve kterém žijeme a na jehož chodu se vlastně všichni spoluúčastníme. Dalším řešením, jak se vztáhnout ke komplexitě současnosti postavené na paradoxech materiality a imateriality, je zmíněný obrat ke spiritualitě. Opět se vymaňuje z kantovské filozofie, ale trochu z jiného úhlu – oproti rozumu se tu staví mystika.

V letošních Jiných vizích tak zaznívají hlasy věcí, které po dlouhou dobu nemohly mluvit, ačkoliv se stávají mocnými spoluúčastníky a spoluúčastnicemi konstruování současné reality. Umělkyně a umělci tu dávají hlas těm, kteří dlouhou dobu nebyli slyšet, a bojují tak proti problémům, které jsou čím dál tím viditelnější – klimatická krize, nespravedlivé ekonomické rozdělení světa, mediální nadvláda algoritmů využívaná k nesprávným účelům, společenská pozornost obracející se pouze ke všemu „dokonalému“, „dokonalým“ prostorům, „dokonalým“ lidem, „dokonalým“ příležitostem. Videa tak mluví za všechna nemocná či jinak postižená těla, za chiméry, polo-lidská stvoření, která byla lidmi stvořena proto, aby mlčela, za budovy, které kdyby mohly mluvit, tak by nikdy nebyly postaveny, za vločky, které už možná nikdy nebudou moci spadnout na zem a splnit tak svůj krásný účel. Série těchto videí tvoří nový, imaginární svět, ve kterém si může hlasitě zařvat třeba i koltan, který se nechce spoluúčastnit na vykořisťování dělníků a dělnic v dolech v Kongu. Ve vybraných videích je možný i takovýto svět.

Martin Fischer, Oskar Helcel, Tereza Kalousová, Denisa Langrová a Jana Chmelařová, Barbora Mrázková, Lukáš Prokop, RRRR+A a Tomáš Merta a Tomáš Klein, Marie-Anna Šulc, Jakub Tulinger, Tereza Vinklárková / Jiné vize CZ 2023 / Přehlídka animovaného filmu – PAF / Olomouc / 7.–10. 12. 2023