COČ špeciál: Ping-pong

Vo finále COČ sa objavila aj dvojica finalistiek - Julia Gryboś a Barbora Zentková. Tretí COČ špeciál predstaví ich spoluprácu a diverzifikované aktivity. Julia Gryboś a Barbora Zentková vyštudovali Fakultu výtvarných umění VUT v Brne a ich tvorba je najčaststejšie charakterizovaná na spojnici zvuku a maľby. O ich tvorbe sa s nimi porozprávali Zuzana Janečková a Maja Štefančíková. 

Barbora Zentková a Julia Gryboś na PROGR Residency, Bern, foto: Peter Aerschmann

Ako prvá sa mi natíska otázka, ako ste začali spolu tvoriť?

B: Naša spolupráca začala počas štúdia na Fakultě umění v Ostrave. Ocitli sme sa v rovnakom ateliéri a chuť tvoriť niečo spoločne sa objavila takmer okamžite. Vyplynulo to úplne prirodzene, nebola v tom žiadna ambícia zakladať umeleckú skupinu, žiadny kalkul v zmysle „vo dvojici nás skrátka bude viac počuť“, a už vôbec nie snaha vytvoriť akúsi opozíciu k už existujúcim mužským autorským dvojiciam. Tým hlavným dôvodom bol úplne obyčajný a prirodzený záujem o prácu toho druhého. Akási vzácna názorová blízkosť, ktorú sme si od nášho stretnutia v Ostrave, začali čoraz intenzívnejšie uvedomovať postupne vyústila v rozhodnutie, venovať sa výhradne spoločnej tvorbe. Iba sme sa ocitli v situácii, kedy sa naše individuálne projekty a spôsob premýšľania vôbec, natoľko prelínali, že sme neboli viac schopné deliť ho dvomi.

J: Ano, co ještě stojí za zmínku je to, že forma práce v tandemu je pro nás vyhovujícím modelem a to mimo jiné taky proto, že v dialogu se věci řídí zcela jinou dynamikou.

Pohľad do inštalácie skupinovej výstavy W-WORLD, Galéria HotDock, Bratislava, 2016, foto: Adam Šakový

Asi už pomerne klasické konštatovanie: maľba, zvuk a vy. Skúste priblížiť toto spojenie. Čo vás na tom baví?

J: Použití zvuku jako média vyplynulo z potřeby reflektovat výstavu jako celek. V našich instalacích často používáme zvuk, protože ten je jednoduše neoddělitelnou součástí každého prostředí. To, co je pro nás v souvislosti se zvukem přitažlivé, je jeho rozporuplný charakter. Fakt, že je monumentální a zároveň neviditelný, vztahuje se ke konkrétním skutečnostem a přitom je abstraktní. Ve výstavách jako Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet, AC/BC, Mluva do větru anebo Skládat slova z ruchů jsme kromě samotného zvuku pracovaly také s jeho zdrojem, tedy s reproduktory, přehrávači, kabely, nebo s městskými zvony, a to se záměrem poukázat na zvuk jako na plnohodnotnou složku díla, která je, podobně jako třeba malba, schopna nést informaci i emoci zároveň.

V Brne je skoro každý študent FaVU tak trochu aj hudobník, vy ale hudbu vo svojich dielach netvoríte – alebo áno? Akú hudbu máte rady?

J:  Hudebnice nejsme, ale hudbu máme rády a považujeme ji za silné médium. Osobně mi přijde zajímavější spojení hudby a Fakulty umění v Ostravě, FaVU mně v tomto smyslu nijak zvlášť nenadchla. Ostravská scéna byla o něco ryzejší, zřejmě proto, že její vznik byl podmíněn nedostatkem, téměř absencí "alternativního dění" v Ostravě.

Pohľad do inštalácie Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet, Dům umění města Brna, 2015, foto: Julia Gryboś a Barbora Zentková

Akým spôsobom zvuk a hudbu vyberáte a uvažujete o prepájaní zvuku a obrazu?

J: Začalo to asi celé tak, že jsme nějak společně dospěly k názoru, že zvuk a vizuální umění můžou mít, v našem pojetí, mnoho společných jmenovatelů. Obě média dohromady jsou schopna budovat situace, které mnohdy nabízí divákovi specifickou pozici uvnitř díla, mohou zkrátka návštěvníka doslova obklopit. Co se týče produkce zvuku, u většiny výstav jsme spolupracovaly s profesionálními hudebníky, často také s našimi kamarády. Hudbu do Uprostřed hluku a Horečka černé vody dělal Andrzej Burzynski, song znějící ve Chvíli je od kapely Sajtban, zvukovou složku do AC/BC zahrál, nahrál a postprodukčně zpracoval Filip Johánek, a třeba u ostravské zvonohry jsme výslednou kompozici, po konzultaci s muzikologem Viktorem Pantůčkem, napsaly samy, přičemž danou melodii následně pan Petr Janda z brněnské filharmonie "převedl" do zvuku zvonů znějících na výstavě. U každé zmíněné spolupráce už dopředu víme, jak má daná věc znít a co chceme její pomocí zprostředkovat.

Vo vašej tvorbe cítim spomalenie, pokoj a bezčasovosť. Je možné tieto tri veci paušalizovať ako spojnicu vašich diel?

B: Nie som si istá, či je možné baviť sa o našej tvorbe v takýchto zovšeobecňujúcich rovinách. Predsa len sme za uplynulé obdobie realizovali viaceré projekty, ktoré sa myslím z akejsi "všeobjímajúcej" charakteristiky vymykali. Či už sa jednalo o Prašivú bandu a hlasitý song v Českých Budějovicích alebo Mluvu do větru v Ostravě, v oboch prípadoch sme pracovali s inými prostriedkami ako v prípade spojenia maľby a zvuku, ku ktorému zrejme smerovala tvoja otázka. Teda koncept i samotný charakter týchto výstav bol značne rozdielny. Ak by sme sa mali baviť o spomínaných zvukových inštaláciách, tie by sme taktiež nerady hádzali do jedného vreca. Ak však tieto realizácie niečo spája, sú to práve použité výrazové prostriedky, ako napríklad mnohovrstevnaté, v dôsledku až monochromatické maliarske plátna, repetitívna zvuková stopa, istá redukcia, či absencia naratívu. Obsahová línia týchto prác ale jednotná určite nie je.

AC/BC, Galerie Jelení, Praha, 2015, foto: Radek Jandera

Niektoré vaše diela pôsobia ako 3D koláže, ktorých synergia a senzualizmus majú pôsobiť na diváka. Ako napríklad v projekte AC/BC, ktorý ste vytvorili pre Galériu Jelení (viac tu).  Inštalácia bola farebne zjednotená od koberca až po farbu káblov. Je pre vás dôležité synestetické vnímanie vašich diel?

B: Určite je. Našim zámerom ale nie je vytvárať diela, ktoré majú ambíciu u diváka cielene vyvolať určitý efekt. To je práve jedna z hlavných otázok, aká je rola diváka v percepcii a recepcii umeleckého diela. Našou snahou ale je vystaviť diváka špecifickej situácii, "zasadiť" ho do svojbytného prostredia, aby sa v konečnom dôsledku sám stal jeho súčasťou.

V projektoch ako Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet a Mluva do větru ste pracovali s konkrétnym priestorom. Do akej miery vás ovplyvňuje architektúra miesta?

J: Pokud to jde, snažíme se pracovat místně specificky, záleží to ale většinou na tom, nakolik nás dané místo dokáže oslovit. Ve výstavách, které zmiňuješ, se jejich koncepce odvíjela přímo od specifíckých podmínek daného místa. Možná spíše než architektura samotná nás ale zajímá kontext místa.

Mávnutím rozčísnutý vzduch, Prašivá banda a hlasitý song, Horečka černé vody sú názvy niektorých vašich prác. Sú hravné, vtipné… Ako vznikajú? Aké majú postavenie? Sú viac kontrapunktom diela alebo stoja v juxtapozícii?

B: Názov diela považujeme za rovnako podstatný, ako jeho ostatné komponenty. Nikdy nie je náhodný a takmer vždy nám jeho výber zaberie mnoho času. Často sú to reflexie na hudbou či literatúru, vo finále je ale tých "pár slov" rovnocenným článkom diela, ktoré slúžia nielen ako vodítko pre diváka, ale zároveň sú v istom zmysle našou vlastnou interpretáciou danej práce. Baví nás moment, keď sa názov, s tým čo pomenúva, doslova vžije. Keď napovedá, ale nedopovedá.

Ako by ste popísali vašu spoluprácu?

B: Úplne banálne povedané, je to akoby ste hrali ping-pong. Pošlete loptičku na druhú stranu a ona sa vám vzápätí vráti späť. Nie je to viac tá istá lopta. Je akási zrelšia, má jasnejšie črty a pevnejšie obrysy. A predsa veľmi citlivo a nenútene zachováva charakter a tempo prvotnej prihrávky. Hra, či inak povedané dialóg, pokračuje, až spoločne dospejete k záveru. S tým rozdielom, že hráči si nie sú navzájom súpermi. Dôležitým sa totiž stáva samotný priebeh stretnutia. Čas a úsilie, ktoré ste spoločne vynaložili, proces, z ktorého si vždy odnesiete niečo nového, vám veľmi blízkeho a predsa bohatšieho o novú perspektívu.

Počas vyhlásenia finalistov COČ v hľadisku nastal šum pri odznený vašich mien. Predpokladám, že ste neboli tak známe tunajšej scéne. Prečo Čepan?

J: Přihlášku do COČ jsme vyplňovaly na poslední chvíli a hned po odeslaní jsme to pustily z hlavy, proto nás rozhodnutí komise skutečně překvapilo. Možnost účastnit se výstavy finalistů bude pro nás, myslím, zajímavá hlavně kvůli reakcím na vzniklé dílo a zpětným vazbám, které, doufejme, dostaneme. Také se těšíme z příležitosti blíže poznat ostatní finalisty.

B: To, čo je nielen v tomto prípade pre nás najdôležitejšie a čoho sa nám len zriedkakedy dostáva, je práve zmienená spätná väzba. Od účasti vo finále tejto ceny, v ideálnom prípade, teda očakávame práve ju. Istou motiváciu prihlásiť sa do COČ pre nás ale možno bola i snaha predstaviť našu tvorbu v inom, pre nás takmer cudzom prostredí, najmä však v spojitosti so samotným médiom maľby.

Myslím si, že výber medzi finalistov COČ je istým druhom spätnej väzby. Ako ste vnímali slová kurátorky Lily Hall pre denník N: „V ich dielach nás presvedčil najmä humor, irónia a hravosť. Ich inštalácie sú formálne dômyselné a komplexné, dokážu spojiť rozličné elementy – zvuk, obraz, literárne aj historické odkazy, všetko to spolu funguje a ešte to má v sebe aj humor. Ide z toho energia a zdalo sa nám, že účasť na cene by pre ne mohla byť dobrým momentom v ďalšom vývoji. (viac tu)

J: Je to zajímavý komentář, já sama však nedokážu posoudit, do jaké míry je možné naše realizace pochopit v plném spektru pouze prostřednictvím fotografické dokumentace. Ale jak zmiňuješ, už samotná nominace je jistým druhem reakce na naši dosavadní tvorbu, z čehož máme radost. Účást ve finále COČ je pro nás úplně novou zkušeností a na možný výsledek toho, jak to ovlivní naši budoucnost si musíme, myslím, ještě chvíli počkat.

Z fotografického cyklu Sommerpause, PROGR Residency, Bern, 2016, foto: Julia Gryboś a Barbora Zentková

Ako vnímate súčasnú slovenskú maľbu?

B: Žiaľ je až zarážajúce, nakoľko klasicky až konzervatívne je na Slovensku súčasná maľba vnímaná. Naozaj nerada by som paušalizovala, takto však aspoň pre nás, ako pozorovateľov z vonku, slovenská maľba často vyznieva. Netvrdím, že náš prístup k maľbe je nejakým spôsobom inovatívny či dokonca objavný. Rozhodne takým nie je. Odmietame sa však na maľbu dívať iba ako na dokonale "vymaľovaný" objekt visiaci na stene, ako na potenciálnu, dobre výnosnú, komoditu. Maľba môže mať, a vo vzácnych prípadoch i má, ďaleko širší rozmer a tým nechcem adorovať už dávno zaužívaný termín "maľba a jej presahy".

Skúšali ste sa prihlásiť na Cenu Jindřicha Chalupeckého? Máte medzi tohoročnými finalistami nejakého favorita?

B:  Na Cenu Jindřicha Chalupeckého sme sa prihlásiť neskúšali a výstavu finalistov sme zatiaľ naživo nevideli, prípadných favoritov preto v tejto chvíli nemáme.

Ako hodnotíte vaše rezidenčné pobyty? 

J: To záleží od místa, na kterém se rezidence odehrává. Teď se nám na PROGR Residency v Bernu naskytla možnost, společně s dvanácti mladými umělci z celého světa, účastnit se Sommer Academy, pod vedením Thomase Hirschhorna, s úvodním tématem Where do I stand, What Do I Want, což bylo opravdu zajímavé a obohacující. Návštěva curyšské Manifesty byla taky  atraktivním bodem našeho programu. Co se týče naší umělecké činnosti, zaměstnávala nás zejména práce na blížících se výstavách, která ale probíhala, vzhledem k způsobu naší tvorby, spíše na úrovni teoretického studia. Pořád jsme ale měly potřebu vytvořit také něco v reakci na dané místo – vznikla tak fotografická série s názvem Sommerpause, která mapovala prázdné stage ve městě.

Okrem umeleckých aktivít stojíte aj za projektom Galérie TVAR, ktorá prináša do Brna zaujímavých umelcov aj koncerty. Čo pre vás TVAR znamená a ako vidíte jeho tvar do budúcnosti?

J: Tvar vedeme již téměř 4 roky a je to pro nás důležité místo. Galerie vznikla ještě v čase, kdy jsme byly studentkami, a hlavní motivace pro její vznik pramenila z pocitu nedostatku nezávislých a experimentu otevřených výstavních prostorů v Brně. Časem jsme k výstavám mladých, často začínajících umělců, začaly pořádat i koncerty většinou kytarových a vzhledem k dispozicím prostoru spíše dvoučlenných kapel. Tvar přináší možnost konfrontace s umělci a nahlédnutí do jejich tvorby za neformálních podmínek. Doufáme také v to, že Tvar jako takový je specifickou součástí lokální umělecké scény.

---

Foto: Peter Aerschmann, Julia Gryboś a Barbora Zentková, Radek Jandera, Adam Šakový