Hodina fosilní a organické anatomie

Když jsem před dvěma lety navštívil severočeský Horní Jiřetín, večerní rozlučku se svobodou nám osvěcoval plápolající oheň na komíně litvínovské chemičky. Na stíny, které kubíky řízeně spalovaného plynu promítaly na zdi hotelu, jsem si vzpomněl hned, jakmile jsem vstoupil do výstavy Bleed Through, která je v galerii 35m2 k vidění do osmého srpna. Narudlé světlo září i na potemnělé stěně zadní místnosti galerie, která je potištěná fotografií ropné rafinérie, a hraje významnou roli ve videu Towards Dissolution v Británii usazené umělkyně Anny Engelhardt.

Zatímco umělkyně v krátkém snímku střídavě obchází italskou rafinérii a prozkoumává odstavený zásobník ropy, na parketách obou galerijních místností leží vyvržená těla roztomilých keramických bytostí a glazované orgány usazené v písku vedle térovitých skvrn pražské umělkyně Tiny Hrevušové alias Tiny Bxtq. Díla vybraná kurátorkou Zuzanou-Markétou Mackovou by na první pohled nemohla být odlišnější. Jedno odosobněně komentuje fosilní infrastrukturu přesahující percepční rámce jednotlivců, druhé se boří do tkání, odhaluje vrstvy orgánů a masa, obrací náš zrak k monstrozitě biologického života. Přesto je výsledkem mnohoznačná a nečekaná harmonie, která rozeznívá jak kovové stěny průmyslových staveb, tak tělesné dutiny.

Mazlavá multimédia

Video Anny Engelhardt Towards Dissolution je plné paradoxů. Umělkyně se v rámci rezidence vydala dovnitř obří italské rafinérie, která produkuje 30 % veškeré v Itálii spotřebované nafty. Ve videu ale její procházku jedním ze zásobníků vidíme jen v krátkých střizích, které nám nedovolují oddechnout ani pořádně vnímat okolí postavy, která v podivném, jeskyni podobném prostoru prochází se zářivkou v ruce.

Fragmenty doplňují záběry na obrovský komplex, na změti trubek, výfuků, světel a věží továrny, v níž se z Ruska získaná ropa „mění“ na sankcemi povolenou evropskou. Engelhardtinu návštěvu si do velké míry musíme sami představovat na základě voiceoveru. V něm umělkyně popisuje, jak si nandavá ochranné pomůcky včetně filtrační masky, leze po žebříku a spolu se zaměstnancem rafinérie vysokotlakou pistolí, „která by mohla řezat ocel“, čistí zbytky ropy ze stěn zásobníku. Zmiňuje sladkost ve vzduchu způsobenou přítomností nečistot, popisuje film, kterým se jí za krátký pobyt stihla pokrýt kůže, těžkost v srdci i olejnatý déšť, co později dopadá na přední okno jejího auta. „Listy byly jako nalakované,“ říká Engelhardt, zatímco se snaží neúspěšně otřít mazlavé ruce do kalhot a fantazíruje o sprše s mýdlem. Ve videu není žádná hudba, jen působivé terénní nahrávky syčení, hučení nebo kapek, podmanivě zveličené nekvalitními reproduktory CRT obrazovky.

Englehardtino video jako by vyjadřovalo fakt, že rafinérie nejen svým fyzickým rozměrem, ale i komplexitou dějů, k nimž v ní dochází, se všemi jejich politicko-environmentálními kontexty, uniká naší snaze ony děje pochopit. Sít’ pro těžbu, zpracování, dopravu a spotřebu fosilních paliv je sice výsledkem konkrétních ideologických procesů (Englehardt suše popisuje vlastnickou strukturu firmy, která rafinérii spravuje, a její spojení s ruským Lukoilem), ale je to také entita, která přesahuje jakoukoliv individuální perspektivu. Nakonec je zřejmé, že umělkyně sice rafinérii navštívila, ale z fosilního molochu viděla jen zlomek, jeden drobný orgán průmyslového organismu, na němž jsme jako společnost závislí.

Skutečný stav věcí je – stejně jako původ ruské, totiž evropské ropy – zastřený politickými i estetickými vrstvami. Musíme se spokojit jen se svědectvím umělkyně, která na vlastní kůži prožila vazkost, mazlavost, ulpívavost materiálu, jenž pohání náš moderní svět. Jakkoliv vím, že průmyslová infrastruktura se podílí na destrukci planety, nemůžu si pomoct necítit tváří v tvář monumentálním technologickým stavbám zvláštní esteticky uhrančivou bázeň. Anna Engelhardt to má, myslím, podobně. Je to fascinace spojená s vědomím, že objekt průmyslového vznešena ničí naši budoucnost; mystická aura, kterou dobře zachytila třeba nezávislá videohra NORCO, jež se celá odehrává pod stínem z ohně louisianské rafinérie.

Přitulit se k srdeční chlopni

Jedním z klíčových témat výstavy je vztah mezi vnitřkem a vnějškem, respektive vzájemné zhroucení zdánlivých rozdílů mezi nimi. Ropa z rafinérie ve videu Anny Engelhardt teče do kanystrů našich aut, aby byla spotřebována, oteplovala planetu a ohrožovala naše živobytí (stejně jako kosti rozložené v ropě nesou paměť na jiné hromadné vyhynutí). Vnitřnosti vypadávají na podlahu galerie a porušují domnělé hranice úhledné tělesnosti v objektech Tiny Hrevušové.

Jestliže Anna Engelhardt nabízí spíš estetickou distanci, skrze kterou emoce a počitky spojené s fosilními palivy mohou promlouvat samy za sebe, Tina Hrevušová jde naopak směrem křiklavé estetizace. Králíčkovi podobný tvor je vykuchán, ale usmívá se, na zemi leží střeva, srdce, žebra a spleti žil, všechno je ale úhledné, pokryté příjemným leskem, opatřené drobnými postavičkami (po orgánu leze keramický motýlek) a hýřící pastelovými barvami. Jestliže podle textu kurátorky výstava zpřítomňuje (společností, psychikou) potlačené jevy, v díle Hrevušové se to vrací s uklidňující patinou. Skutečnost tělesné existence je možná příliš děsivá na to, abychom o ní mohli mluvit jen tak. Průvodní text výstavu rámuje skoro v psychoanalytických termínech, a tak si jedním pomůžu: reálno, zneklidňující, děsivá podstata existence, se v dílech Hrevušové sice hlásí o slovo, ale musí být spoutané rozverným výtvarnem, které je nechutné ve své přívětivosti.

Na výstavě Bleed Through tak máme co do činění s monstry infrastrukturními i tělesnými. Do těl i systémů totiž promlouvá hluboký čas naší planety: i když je ropa symbolem moderní anorganické civilizace, je zároveň výsledkem biologických procesů. Ne nadarmo filozof Eugene Thacker ve své sérii Horror of Philosophy mluví jak o oživlých tekutinách (přízracích reagujících na příchod petrochemického věku), tak o démonech. Thacker spojuje strachy infrastrukturní a individuální a naznačuje, že jedno od druhého nelze oddělit. Na výstavě Bleed Through se tematizuje skutečnost, že je toto propojení, a tím pádem i sdílená odpovědnost za krize současnosti, často záměrně ukrýváno: moderní průmysl externalizuje dopady fosilního průmyslu mimo náš zrak, stejně jako se hromadné zabíjení zvířat děje v masokombinátech mimo města. Dřív jsme pálili dřevo z lesa vedle domu a na špalku usmrcovali husy, dnes pohodlně tankujeme za věrnostní body a kupujeme už naporcované a zatavené maso v Lidlu. A tak jsou nakonec nelibé aspekty tělesnosti (smrt, nemoc, „nenormalita“) i průmyslu (ekologická destrukce, geopolitické kontexty) úplně totožně zahlazovány, aby nenarušily iluzi spořádané každodennosti.

Výstavní text tak zmiňuje prosakování zvnitřku na povrch, proces odhalování. V případě Engelhardt a Hrevušové ale není výsledkem prozření, jednoznačné poučení nebo dokumentaristické odhalení. Obě umělkyně mnohem spíš poukazují na limity snah příkrov normality protrhnout, stejně jako horor nastavuje zrcadlo lidskému myšlení a jeho hranicím. Rafinérie ve videu je příliš nepřátelská vůči lidskému tělu i institucionálně chráněná na to, aby ji bylo možné umělecky důkladně zmapovat, a vnitřnosti na zemi jsou roztomilé, protože jinak než v bezpečném prostředí nejsme schopni čelit abjektní hrůze. Jakkoliv tedy mnoho děl v současnosti komentuje ekologickou situaci a/nebo antropocén a slibuje probudit novou citlivost a třeba navázání nového vztahu s nelidskými aktéry, výstava tímto nečekaným dialogem mezi dokumentaristickou videoesejí a barevnou brutální keramikou vede divácké asociace mimo předem vytvořené škatulky.

Šmouhy, kaluže, třpyt a lesk

Na Bleed Through je tahle disonance prožitá. Engelhardt zmiňuje molekuly ropy ulpívající na površích a části mnohých z Hrevušových objektů jsou pokryté tečkovanými texturami (znečištěním, plísněmi, cizí tkání?). Keramické vnitřnosti připomínají trubky rafinérie a naopak krev připomíná zase ropu. Hrevušová instaluje vyvržená těla, Engelhardt se snaží provést endoskopii vnitřností petrochemického průmyslu. Obojí je přitom spojeno jak s vědou (desetiletí chemického pokroku, králíček na zemi vypadá jako přišpendlený motýl…), tak něčím, co přesahuje racionální myšlení. Snad s rituálem, snad jen s procesy, které se lidem vymkly z rukou. Je to podnětný, především asociativně-emoční terén.

Je proto trochu škoda, že hned první dílo, na které narazíme, působí trochu nepatřičně. V první místnosti zavěšený kostým/objekt Tiny Hrevušové z performance Postangelic sice ukazuje její tvorbu z jiného úhlu, nijak zásadně ale nerozvíjí dialog, který s Engelhardt navazuje zbytek děl. Je na to příliš materiálově i motivově odlišný: zatímco keramické objekty jsou silné ve své ne/post-lidskosti, lidská hlava s monstrózně sešitou kůží se už esteticky příliš překlápí do klasického „creepy“ hororu. Působí tak trochu doslovně, a přestože je adjustovaná efektně, už dál nerozvíjí témata prostupující celou výstavou. Podobně si nejsem jistý tisky na stěnách zadní místnosti s videoprojekcí. Vizuálně sice prostor doplňují dobře a trik s červeným světlem na místě plynového plamenu na věži rafinérie je působivý, přesto marně pátrám po jejich smyslu. Video je nepotřebuje.

Kudy ven z příšerných lůn

Abjekce, kterou zmiňuje i kurátorský text, je spojená s těmi částmi existence, na které raději nemyslíme – metabolickými procesy nebo smrtí. Už méně často se zmiňuje, že psychoanalytička Julia Kristeva, která s abjekcí přišla, ji ale dává také do vztahu s traumatem odtržení (doslova fyzického oddělení porodem) od matky, po kterém si nás přebírá symbolický řád (otce), aby strukturoval náš svět jako samostatných bytostí. Zdá se, že se to projevuje i ve výstavě Bleed Through, a sice v podobě opakujícího se motivu metaforické dělohy, uzavřeného prostoru spojeného se zrozením. V těle králíčka roste nový plod; v tanku, který Engelhardt pomohla vyčistit, vzniknou nová fosilní paliva. Individualita se v obou případech propojuje s časovými rámci, které ji přesahují, fantazie o uceleném subjektu se drolí. Matka působící abjekci nakonec může být klidně i matka příroda, která svými procesy vytvořila fosilní paliva a teď se nám naléhavě připomíná.

Anna Engelhardt, Tina Hrevušová a Zuzana-Markéta Macková v galerii 35m2 vytvořily metabolický mikrokosmos, který se vzpouzí jednoduchému čtení a místo toho buduje emoční krajinu, v níž se pitva stává přívětivou, ropa estetickým objektem a tělo prostředkem vztahování se k člověka přesahujícím pochodům. Jen pozor, klouže to.

Anna Engelhardt & Tina Bxtq / Bleed Through / kurátorka: Zuzana-Markéta Macková / Galerie 35M2 / Praha / 13. 5. – 8. 8. 2026

Foto: František Svatoš