In_fundamine (nejen o myších a lidech)

V aktuálním in_fundamine se Ladislav Zikmund-Lender ještě vrací k průběhu volby děkana FA VUT v Brně. Na 43. zasedání akademického senátu dne 30. října 2014 byl bez zájmu odborné veřejnosti i médií zvolen kandidát na jmenování děkanem doc. Ing. arch. Jan Hrubý, CSc., čímž nejspíš senátoři udělali definitivní tečku za několikaměsíčním martyriem volby a jmenování děkana. Stalo se tak tři dny před koncem funkčního období senátu. Jeho volební program je kondenzací toho, čemu říkáme nemastný-neslaný, nebo též ani ryba, ani rak. Slibuje dílčí změny, ale zároveň slibuje jistoty a konzervaci stávajícího stavu (zde). Přestože by se mohlo zdát, že vracet se ještě k uplynulým volbám již není aktuální, je třeba si tuto kauzu připomínat a udržet ji v paměti. Vypovídá totiž o stavu akademických svobod víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Celá trapná kauza může být přínosná (a tedy ne zbytečná) jen tehdy, pokud se z ní dokážeme poučit do budoucna…

Existuje jakési nepsané pravidlo, že architektonická soutěž je tak kvalitní, jak kvalitní (a nezávislí) jsou členové její poroty. Při konfliktu, jestli jsou lidé schopni překročit své vlastní zájmy pro prosazování hodnoty svobody, říká hlavní hrdinka filmu Nymfomanka, že společnost je jen tak zbabělá, jak jsou zbabělí lidé v ní. Může to platit i pro akademické svobody?

Když se na jaře objevil zčistajasna na Archiwebu článek Jana Kratochvíla, popisující tragický průběh volby děkana Fakulty architektury VUT v Brně, mohlo se to nezaujatému čtenáři a outsiderovi brněnské scény jevit jako nějaký jednorázový trolling nebo změť emocí, které stejně rychle vyšumí. Jedno bylo jisté: bylo třeba zbystřit pozornost. Dění, které akcelerovalo hlavně kolem hlavní osoby zvoleného děkana, historika architektury Rostislava Koryčánka, v červnu a červenci 2014, nebudu znovu rekonstruovat (k tomu viz zde a zde), chtěl bych ale upozornit na některé zajímavé detaily a fasety, jak by řekl Aby Warburg, jakési symptomatické detaily celé kauzy. Asi bude třeba v této chvíli ozřejmit pozice: pana Koryčánka osobně neznám, setkali jsme se, myslím, jednou na nějaké konferenci a asi dvakrát jsem ho viděl na nějaké vernisáži. Přestože jsem vystudoval Masarykovu univerzitu, blízko nemám ani k brněnskému kulturnímu milieu a mohu snad už nyní přiznat, že mé studium bylo poněkud distanční.

Krátce po vzniku iniciativy Za demokratickou FA bylo uveřejněno stanovisko části profesorů a docentů ke zvolení Rostislava Koryčánka. Odvolávali se, že děkan „má být uznávanou osobností, významným a uznávaným pracovníkem s praxí vykonávanou přímo v oboru“, přičemž toto pravidlo nebylo údajně „v posledních 25 letech na veřejné vysoké škole porušeno“. Tvrzení je však velmi diskutabilní. Ponecháme-li stranou, že ve vedení uměleckých i architektonických škol v minulosti pravidelně usedali teoretici a historici architektury (Jiří Kotalík a Jiří T. Kotalík na AVU, Vladimír Šlapeta na ČVUT atd.), musíme se ptát: Významný pro koho? Uznávaný kým? K posouzení těchto velmi vágních a neměřitelných charakteristik slouží právě demokratická volba děkana, kdy shoda většiny zástupců akademické obce ukazuje relevanci osobnosti kandidáta, který v sobě koncentruje nejvíce očekávání a je uznán jako kompetentní a způsobilý největším počtem volených zástupců celé obce. To je principem nezávislosti vysokých škol, realizované prostřednictvím jejich samosprávy. V širším měřítku, jak ukázala kauza profesora Putny, je to i jeden ze základních demokratických principů vzdělanostní společnosti.

Snaha zdiskreditovat Rostislava Koryčánka zašla až tak daleko, že mu bylo docenty a profesory vytčeno, že nebyl schopný ani dokončit doktorát. Pozoruhodné jsou poznámky Vladimíra Šlapety. Ten podmínil svůj podpis dvěma změnami. K větě „Nevystudoval architektonický, stavební ani jiný příbuzný obor“ navrhuje, věda, že dějiny architektury jsou příbuzným oborem architektonické praxe, ještě bizarnější doplnění: „na kterékoli vysoké škole ČR, kde se pěstuje obor architektura a urbanismus“. Druhou podmínkou je vyškrtnutí věty „Jak by mohl být hlavou vrcholného centra vzdělanosti člověk, který ani nedokázal dokončit doktorské studium?“, která celý hanopis zmírňuje. Příklad a požadavky Vladimíra Šlapety, který sice vystudoval architekturu, ale působí jako historik a teoretik architektury, tak ukazuje, že ani tak nejde o to, co člověk dělá, čemu se celý život věnuje, jak působí na ostatní, na obor a na společnost, ale ještě paradoxněji „jen“ o to, co vystudoval.

Z celého stanoviska čiší snaha o zachování statu quo (a hlavně panická hrůza z personálních změn a Koryčánkem proklamovaného vypsání výběrových řízení na všechna místa vedoucích ateliérů) a iluzorní představa o dokonalosti a elitní pozici brněnského učiliště architektury (neboť řada ze signatářů je za současný stav zodpovědná).

Vyděračské praktiky profesorského sboru (kteří garantují akreditaci oborů) tak znejistěly rektora, který Koryčánka odmítal několik měsíců jmenovat, až Koryčánek ze záměru nechat se jmenovat ustoupil a nastoupil do Moravské galerie (k tomu zde).

Ještě jedna věc je ale na celé trapné kauze velmi znepokojivá. Je to snaha části pedagogů v akademickém senátu zdiskreditovat a obvinit z podjatosti členy studentské komory senátu. Tuzemské vysokoškolské obory, a obory typu architektury zvlášť, jsou malé písečky. Nikdo není nepodjatý a kdo tvrdí, že není, je podjatý ještě více. Je to právě svrchovaně rovný podíl všech členů akademické obce, tedy studentů i pedagogů, na vysokoškolské samosprávě, založený na demokraticky realizovaném konsenzu (mnoha subjektivních pohledů a názorů), který tvoří akademickou svobodu.

Jak vidno, v úvodu zmiňované citáty platí tedy právě a především pro akademické svobody. Akademická obec je jen natolik kvalitní a nezávislá, jak jsou kvalitní a nezávislí lidé v ní. A je stejně tak zbabělá, jak jsou zbabělí lidé v ní. Nymfomanka ve filmu ještě dodává: a takoví lidé jsou pro demokracii příliš hloupí.