In fundamine (nejen o pohodlí)

Záběry zlých příslušníků Islámského státu ničících sochy v muzeích, které oblétly po internetu svět, vyvolaly ve většině obyvatel západní civilizace nesouhlas, odpor a zhnusení. Ladislav Zikmund-Lender dává tyto události do kontextu ne toho, co s památkami na území České republiky "prováděli v dávném středověku" husité, ale co činíme my sami dnes. 

V jedné z dubnových Orientací Lidových novin (18. 4. 2015) vyšel čtyřrozhovor o ničení památek radikální organizací ISIS na území Iráku. Spíš než o islámu, starověkých památkách a vůbec světě „tam“ odkrývá daleko víc o nás, našem myšlenkovém stavu a o tom, jak to máme „tady“. Výrok Pavla Kaliny, že absolutní estetické hodnoty rozhodnout umí a s kulturním relativismem to nesmíme přehánět, otevřeně ukázal, jak rezignujeme na to, co můžeme považovat za evropské hodnoty. Nemyslím ale takové ty nahnědlé hodnoty, jimiž se bijí v prsa různí „konzervativci“, ale takové hodnoty, které právě v evropských dějinách mohly vznikat vrstvením často protichůdných tradic a myšlenek a je jim vlastní neustálé přehodnocování, někdy až podkopávání zdánlivých daností. To jsme zjevně vyměnili za pohodlost, neschopnost připustit, že by někdo jiný někde jinde mohl vidět věci jinak. Zapomínáme, že pravé a skutečně nové hodnoty vznikají většinou až vystoupením z komfortní zóny.

Nejsme proto schopni vůbec připustit, že by někdo mohl chápat to, čemu zde a nyní říkáme umění, jinak. Natolik jsme se ztotožnili s euroamerickými mantinely umění – ať už s institucionální definicí umění, v níž komfortně žijeme a zavíráme oči před její zjevnou argumentační křehkostí (podle některých) či dokonce argumentační nesmyslností (podle jiných), případně s jinými, konzervativnějšími definicemi umění (třeba vírou „v určitý světový duch, který je hybatelem proměn uměleckých forem, jež jsou jinak nezávislé, mají duchovní podstatu a skuteční umělci je cítí“ [1]), – že nejsme schopni připustit, že by někdo to, čemu zde a nyní říkáme umění, mohl chtít ničit. Nechápeme to dokonce natolik, že pohodlně odhlížíme od toho vypěstovaného evropského humanismu a nedojímají nás stovky uprchlíků utopených na prahu Evropy ve Středozemním moři natolik, abychom změnili své myšlení a jednání, ale ze židle nás víc zvedají destrukce sádrových odlitků neživých předmětů.

Jak toto všechno ale souvisí s architekturou? Neschopnost porozumět ničení obrazů si totiž můžeme přiblížit ještě lépe než novinovým příměrem k husitům, bořením obrazů v rozšířeném poli, do nějž spadá architektura.

Boření architektury se v poslední době u nás dopouštíme nejen proto, že ji nepotřebujeme (a nemůžeme si dovolit její další provoz a údržbu), nebo proto, že ji chceme vyměnit za lepší, ale často také proto, že nám ideově a ideologicky vadí. Argumentace demolice Hotelu Praha v roce 2014 neuváděla jiný relevantní motiv než ten, že je třeba se této stavby zbavit, protože reprezentuje něco, co potřebujeme vytěsnit, vymazat. Tentýž model se nyní odehrává v případě královéhradeckého hotelu Černigov. Po všech stránkách se v kontextu architektury 80. let a v kontextu místa a prostředí jedná o kvalitní architekturu, monolityckou stavbu hotelu, obloženou vápencem, s kvalitním, nezvykle minimalistickým detailem. Investor plánované novostavby s naprosto stejným účelem, která má hotel na stejném místě nahradit a která má ke kvalitní architektuře daleko, se nebezpečně shoduje svou rétorikou i názory s rozhodnutím Ministerstva kultury neprohlásit stávající hotel za kulturní památku: „Oznámení Ministerstva kultury o nezahájení správního řízení ve věci památkové ochrany našeho hotelu Černigov považujeme za správné a racionální. (…) Rozum a fakta zvítězila nad emocemi a mystifikací. Rozhodnutí zpečetilo jen to, co renomovaní odborníci již dlouhou dobu říkají, totiž že hotel Černigov nevykazuje žádné parametry historické, kulturní ani jiné památky.“

Aktuální je privatizace a následná demolice areálu stanice metro Vltavská, která je cenná řadou uměleckých děl ve veřejném prostoru – kameninová kašna Fauna Olgy a Miroslava Hudečkových (1984) nebo nedávno participativně obnovený monumentální skleněný okulus Vltava Jana Fišera (1984). Na místě by měl veřejnosti neznámý developer postavit novostavbu dopravního terminálu, pochopitelně s rozsáhlým komerčním využitím.

Boření architektury „tady“ stejně jako ničení obrazů a soch „tam“ má stejný základ v jednom: aby bylo možné nějaké umění zničit, ukončit a vymazat, je třeba ho nejprve zdiskreditovat coby umění. Těžko se umělecky kontempluje něco, co označíme za „komunistický kryt“ nebo „pevnost funkcionářů KSČ“ [2]. Neospravedlňuji žádné boření obrazů v rozšířeném poli, které potkala ta smůla, že se přestaly hodit do krámu. Iritující je ale naše pokrytectví, že se smíme pohoršovat nad ideologickým ničením soch, obrazů a architektur těmi, kteří je v zápalu přesvědčení odznačili za umění, když sami provozujeme to samé.

Výše zmíněné evropské hodnoty jsme opravdu vyměnili za pohodlí. Nevadí, že nám budou vládnout oligarchové, obchodní zájmy korporací budou určovat legislativu a postupy státní správy i v oblasti kultury a památek, byznys bude prostupovat veřejnou estetiku a mocenskou strukturu. Naše ideologické boření obrazů v rozšířeném poli pod taktovkou oligarchů a za úsluhy technokratických ideologů ukazuje, že jsme uprostřed procesu refeudalizace, jak o tom píše švýcarský sociolog, diplomat a kritik neoliberalismu Jean Ziegler. Hlavně moc nepřemýšlet nad jinakostí, nic neproblematizovat, nevybočovat, nepřehánět to s tím kulturním relativismem, vědět, jak je to po našem správně, kdo to s námi myslí dobře a tak nějak celkově poslouchat. Ještěže se můžeme pohodlně a dosytosti vyřádit na facebookové stránce Islám v ČR nechceme! a pak zajít do Lidlu na akční arabské týdny.

______________________________________________________________

[1] Tuto definici, snažící se patrně aktualizovat duchovněvědnou koncepci dějin umění Maxe Dvořáka, použil nedávno Jan Royt. Viz Jan Royt: Krajinami umění: Rozhovor s Martinem Bedřichem. Praha: Portál, 2015. S. 53

[2] http://bydleni.idnes.cz/hotel-praha-bourani-04i-/stavba.aspx?c=A130125_134458_reality_bdp_web; http://ceskapozice.lidovky.cz/byvaly-stranicky-hotel-praha-monstrum-nebo-pamatka-fhg-/tema.aspx?c=A130703_222100_pozice_134056