Jak to vypadá se statusem umělce?

Na počátku dubna proběhla na půdě Ministerstva kultury ČR konference organizovaná Institutem umění, která uzavřela několikaletý projekt mapující stav a problémy umělecké scény po covidové pandemii. V rámci akce zazněly příklady zpracování výzkumu z Norska, Nizozemska, a hlavně výsledky tuzemské. Následovalo představení aktuální podoby novely zákona č. 203/2006 Sb., o některých druzích podpory kultury a o změně některých souvisejících zákonů, kterou vzápětí schválila vláda ČR. V létě by mělo dojít k hlasování v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.

Díky dvouletému grantu financovanému z tzv. norských fondů uskutečnil Institut umění – Divadelní ústav (IDU) výzkumná šetření pro zmapování situace na umělecké scéně. S koncem projektu tak přišla na řadu prezentace výstupů. Shrnout je měla konference Střed zájmu: Umělci a kultura po covidu (na webu IDU najdete i záznam příspěvků, včetně bouřlivých diskusí).

V rámci svého vystoupení Haakon Bekeng-Flemmen, předseda norské komise pro sběr dat v kultuře, představil výstupy výzkumu dopadů covidu na norskou uměleckou scénu. Vysvětlil, že jim z výzkumu vyšlo, že je třeba umělce a umělkyně chápat jako zaměstnané (heslo „Artists are workers“), jelikož jsou vlastně podnikatelé, ale bez výhod. Je tedy třeba na ně pohlížet více jako na pracovníky a pracovnice a pokusit se zavést status umělce a umělkyně, který by narovnal nespravedlivé nastavení trhu. To může českému posluchačstvu připadat povědomé: se stejnými požadavky jsme totiž volali po statusu umělce a umělkyně i my. Bekeng-Flemmen uzavřel prezentaci tím, že zásadní je také podpora profesních organizací, jež umožní společně vyjednávat lepší podmínky jednotlivcům.

Poslední ze zahraničních hostů, nizozemský expert na kulturní politiku při Evropském parlamentu Joost Heinsius, představil možnosti, které nabízí Evropská unie: jednak výstupy skupiny OMC jednání ke statusu umělce, jednak kulturněpolitické plány EU na příští roky. Mezi ty hlavní patří právě podpora možnosti sdružování se za účelem kolektivního vyjednávání, jež by měla být rozšířena i na jednotlivce v povoláních, kteří nemají možnost vyjednat kolektivní smlouvy. Zdůvodnění nutnosti hledat řešení pak zněla vlastně stejně jako v našich podmínkách, čímž se znovu prokazuje, že nejde o situaci jedinců, ale o skutečně systémový problém kulturních pracujících. Mezi tyto atypické vzory práce podle Joosta Heinsiuse patří: komplikace statusu zaměstnaných kulturních pracovníků a pracovnic (nemožnost dosáhnout na klasický zaměstnanecký poměr), projektově organizovaná náplň práce, nejistý a kolísavý příjem, nepředvídatelnost úspěchu a vysoký podíl freelancerů v oboru. Ukázal, že covidová pandemie tyto charakteristiky pouze zviditelnila, ale nevyvolala. Je tedy důležité zmíněné problémy řešit systémově, protože nepominou samy.

Status umělce, varianta brod

Jana Návratová z IDU poté představila výstupy výzkumu české umělecké scény a proměn, které nastaly v důsledku vyrovnávání se s covidovými následky.

I v tomto výzkumu se jednalo – stejně jako v ostatních případech – o kvalitativní metodu skrze pečlivě připravené rozhovory. Díky tomu je možné aspoň částečné srovnání v mezinárodním měřítku, jež konference poskytla. Ukázalo se, že detailní výzkum umělecké scény a statistika chybí vlastně skoro všude. Ten kvalitativní pak potvrdil, stejně jako u Heinsiuse, že covidová pandemie situaci umělecky činných tvůrců a tvůrkyň zejména zviditelnila (a pouze částečně zhoršila). A to do té míry, že si sami umělci a umělkyně začali uvědomovat, že trpěné podmínky nejsou dlouhodobě udržitelné. Spolu s tím však roli hrála také postcovidová ekonomická krize, obrovský nárůst inflace, který v kulturním sektoru povětšinou nedoprovázelo adekvátní zvýšení odměn. To vše způsobilo velkou míru frustrace, jak vyšlo z výzkumů, ale také důvěru, že aspoň některé z těchto problémů pomůže řešit status umělce a umělkyně.

Právě aktuální podoba návrhu novely zákona č. 203/2006 Sb., o některých druzích podpory kultury a o změně některých souvisejících zákonů, který má zahrnout i tzv. status umělce a umělkyně, představila následně Zuzana Zahradníčková, ředitelka odboru umění, knihoven a kreativních odvětví na Ministerstvu kultury. Minulý týden, 24. dubna, pak vláda skutečně navrhovanou novelu schválila v podobě, kterou Zahradníčková představila (detailně viz přiložený soubor pod textem).

Základním východiskem je, že status umělce a umělkyně je v podstatě registrem, který spravuje přímo Ministerstvo kultury. „Umělcem se pro účely zápisu do registru umělců rozumí fyzická osoba, která vykonává uměleckou činnost, tvůrčí činnost umělecké povahy nebo činnost s uměleckou činností bezprostředně související (dále jen ‚činnost umělce‘),“ říká novela v § 9c, odst. 2). Umělecká činnost je pak vymezena doložením smluv a důkazů jejich plnění, které ukazují, že je o danou umělkyni či umělce zájem, z čehož MK usoudí, že jsou relevantní v rámci svého oboru. A to minimálně za 24 měsíců v rámci posledních tří let. Po podání žádosti a posouzení splnění podmínek jsou žadatelé do 30 dní zapsáni do registru. Novela tedy nezahrnuje žádná konkrétní opatření, ale je preventivním nástrojem, pokud by znovu přišla krize typu pandemie.

Jedinou, aktuálně v novele zákona popsanou, výhodou, která z registrace plyne, je možnost ucházet se o tvůrčí stipendium. O něj mohou žádat (nejde však o nárokovou částku, jak se výslovně píše v zákoně, tedy bude se znovu soutěžit) ti, kteří mají jiný příjem než z umělecké činnosti, úvazek větší než 20 h/týden a nevydělávají si touto činností více než polovinu svých příjmů, zároveň nesmí překročit výši průměrné mzdy v přesně stanoveném období (viz znění zákona, § 10, odst. 2). Žádat bude možné opakovaně, dosud to bylo možné pouze dvakrát za život.

Jiří Franta: Dluh umělce, 2017. Publikováno se svolením autora.

A v tu chvíli přichází řada otázek, které sice byly položeny včas, ministerstvo se je ale rozhodlo nezohlednit s odůvodněním, že jde pouze o první krok a další budou následovat. Zásadní otázkou například je, zda do umělecké práce spadá výuka na VŠ. Anebo proč ti, kdo si vydělávají jinak než uměleckou činností, protože z ní jim plynou příliš nízké výdělky, nemohou získat „status umělce" či umělkyně. Příjmy menší než poloviční mohou mít i ti, kdo se věnují tvorbě, ale samotná práce je prostě ohodnocená velmi málo. Příkladem jsou spisovatelky a spisovatelé, básnířky a básníci. U výtvarného umění ostatně také honoráře za výstavu, kterou dotyční připravují často třeba 3–5 měsíců, nakonec nepřesáhnou v přepočtu 10 tisíc na měsíc. To je stěží polovina příjmů pro někoho, kdo žije v Praze či Brně.

Mezi další omezení patří podmínka, že žadatelé například také nesmí být studujícími, a to ani v prezenčním studiu na VŠ, což pravděpodobně zahrnuje i doktorské studium. Přitom všechny zmíněné výzkumy, domácí i zahraniční, se shodovaly na tom, že období po ukončení školy je jedním z krizových momentů, který rozhoduje o tom, zda bude umělec či umělkyně v tvorbě vůbec pokračovat. A právě doktorské studium je jednou z cest, jak si zajistit kvalifikaci pro to, aby mladí výtvarní umělci a umělkyně měli v budoucnu například šanci ucházet se o místo na vysoké umělecké škole, což je jedna z mála možností, jak být aktivní v tvorbě a zároveň mít zaměstnanecký poměr.

Novela pak vůbec neřeší dlouhodobé problémy, které však chytře nastavený „status uměleckých pracujících“ mohl vyřešit, pokud by si ministerstvo nevytklo za cíl pouhý jeden jediný paragraf v již existujícím zákoně. Chybí snaha o řešení problémů, jež vyvstávají spolu se snahou současné vlády k potírání švarcsystému tím, že zvyšuje minimální výše odvodů pro OSVČ (včetně těch nízkopříjmových, jichž je v kulturních odvětvích bohužel hodně), ale i mnoho dalších.

V novele také zcela chybí narovnání nevýhod činnosti podle autorského zákona. Ten totiž například ukládá možnost odepsat si pouze 40 % ze základu daně na náklady, kdežto běžná OSVČ má 60 %. Stejně tak ale schválená legislativa neřeší další problémy týkající se nejistoty a výkyvů v příjmech.

Jana Návratová na konferenci Střed zájmu, 2024.

Podle slov Zahradníčkové na zmíněné konferenci by měla být zahájena jednání s dalšími resorty, v jejichž kompetenci je sociální systém anebo nastavení daní. Nic podrobnějšího ale nesdělila – například jakým směrem by se mohla tato jednání ubírat anebo v jaké fázi se nacházejí, či kdy bychom mohli čekat další kroky. Podle našich informací nebyli oslovení zástupci a zástupkyně profesních spolků k účasti v žádné návazné debatě o dalších krocích.

Samotnému předložení návrhu novely měla předcházet diskuse s odbornou veřejností a profesními organizacemi zapojenými do dílčích výzkumů umělecké scény. Jak Artalku potvrdila zástupkyně Spolku Skutek Johana Lomová, profesní spolky v lednu (tj. po připomínkovém meziresortním řízení) již nedostaly finální znění novely ke komentování. Zohledněna byla pouze námitka proti tomu, aby byl zápis do registru zpoplatněn, jak se vyskytlo ve straším znění návrhu novely.

Opomenout bychom pak neměli ani varování, které nám nabízí aktuální vývoj na slovenské kulturní scéně: totiž že si tím stát vytváří nástroj kontroly nad částí (byť dobrovolně zapsané) umělecké scény, což může při změně vlády mít své dopady. Na druhé straně totiž chybí v podstatě jakékoliv výhody – kromě dost nejistého stipendia, jež bude podle propočtů v průměrné výši 80–90 tisíc Kč –, které by vyvážily nutnost administrativy a potenciálního dohledu státu.

V rámci konference pak z úst předsedy Kulturní a kreativní federace Jakuba Bakuleho padla řada otázek, jež směřovaly k předložené podobě novely. Jak náměstek Ondřej Chrást (Piráti), tak Zuzana Zahradníčková na ně odpověděli pouze tak, že půjde o „salámovou metodu“ a aktuální podoba je prý cca třetinové řešení. Ministerstvo kultury argumentuje především nedostatkem financí, jenže mnoho z opatření, která by pomohla řešit výše zmíněné problémy, nemusí samotný resort kultury stát nic, protože mohou být vyřešeny v kooperaci s dalšími ministerstvy. Schválený stomilionový rozpočet stipendijního fondu pak mohl být využit na dvě opatření, která by pomohla systémově, nikoliv jednorázově. Podrobněji tyto připomínky shrnul Bakule v rozhovoru pro pořad Akcent na ČRo Vltava.

Jak upozorňoval Jakub Bakule na podzim loňského roku, je otázkou, zda takto odbytý a v očích umělecké scény nedostatečný formát statusu umělce a umělkyně odsouhlasí Evropská unie jako kontrolor plnění Národního plánu obnovy, anebo si vyžádá další přísliby či doplnění. To můžeme aktuálně pouze hádat. Schvalování půjde do sněmovny v nejbližší době, bude proto důležité situaci sledovat. Zdá se totiž, že samotné Ministerstvo kultury ČR má pocit, že se s kulturním sektorem bavilo už dost a další kroky konzultovat nemusí. Je otázkou, kdy MK pochopí, že je tomu právě naopak: že totiž kontakt s lidmi přímo z kulturní scény, napříč obory, s nimiž po dlouhé době ministerstvo navázalo kontakt, jsou to nejcennější, co má teď v rukou.

Titulní foto: Petr Zewlakk Vrabec, publikováno se svolením autora.