Jakub Bakule: Potřebujeme platformu, která propojí potřeby celé kultury

Kulturní politika je v Česku trochu přehlížené téma. Je přitom zásadní pro nastavení dalších procesů, grantové politiky anebo prosazování tzv. statusu umělkyně a umělce. O tom, co stálo za vyjednáváním podpory pro kulturu v rámci NPO a Státní kulturní politiky se s jejím autorem Jakubem Bakulem bavila Anežka Bartlová.

Jste jedním z hlavních autorů Státní kulturní politiky 2021–2025+, z čeho vycházela práce na její poměrně radikální důvodové zprávě, která například zmiňuje přímo nutnost zavedení statusu umělce, posílení nezávislosti médií, koncesionářských poplatků… Jak tyto dokumenty vznikaly?

Na ministerstvo kultury jsem se dostal vlastně omylem, vracel jsem se ze studií v Německu a hledal jsem v Praze práci. Kamarádka mi řekla o výběrovém řízení – přihlásil jsem se a vybrali mě. Byl to půl úvazek a myslel jsem si, že budu mít čas na akademickou činnost. Samozřejmě to byla past, 0,5 to bylo pouze formálně. Na ministerstvu bylo spoustu nedodělaných věcí, jednou z nich byla kulturní politika.

Už předtím jsem pracoval na Strategii rozvoje kulturních a kreativních odvětví. Současně jsem zjistil, že končí platnost dosavadní státní kulturní politiky (SKP) a nikdo nepíše novou. Nevěděl jsem, jak vznikala ta minulá, ale jisté bylo, že neměla jasnou vizi, obsahovala velké množství opatření typu „na oslavu výročí narození maršála Radeckého uděláme ledovou sochu a uspořádáme soutěž o nejlepší vídeňský řízek“ a podobně. Nechtěl jsem, aby podobné věci byly v nové státní kulturní politice, a tak jsem její sepsání začal koordinovat. Přemýšlel jsem o participaci dvou vstupů: ministerstva a kulturního sektoru. Chtěli jsem se vyhnout ideologickému dokumentu bez realizace, nebo seznamu různých úrovní opatření bez vize. Kanály participace však nebyly vůbec nastavené.

Dohodli jsme se, že SKP bude nadřazující dokument, pod nímž budou fungovat strategie kulturních a kreativních odvětví a strategie pro kulturní dědictví a živé umění na dalších úrovních. Řešili jsme také přejmenování „kreativní a kulturní průmysl“ na „kulturní a kreativní odvětví“, protože jsme chtěli ukončit konkurenční spory o peníze, o to, kdo je arbitrem kultury. Obecně šlo o to, zahrnout širokou skupinu lidí, kteří mají zájem o kulturu, komerční i nekomerční. Taková koalice by byla systémově extrémně výhodná: byla by sjednocující a zároveň by tak dosáhla na další prostředky. S tím kulturní sektor nesouhlasil kvůli obavě z nedostatku peněz.

Ukázalo se ale, že začlenění kulturních a kreativních odvětví se kultuře vyplácí. Dopadlo to totiž tak, že jsem kulturu řešil i v rámci Národního plánu obnovy (NPO), protože ministerským náměstkům řeklo ministerstvo financí, že kultura není součástí ekonomiky a nebyla covidem zasažená. To byl samozřejmě nesmysl. K jednání o NPO jsem se ale dostal právě skrze kulturní a kreativní odvětví, protože gestorem přípravy bylo Ministerstvo průmyslu a obchodu. První dvě opatření byly kreativní vouchery a transformace Fondu kinematografie na Audiovizuální fond. Díky nim jsem pak měl možnost jednat o dalších opatřeních pro covidem zasaženou kulturu a přidávat opatření nad rámec kulturních a kreativních odvětví. Nakonec poměr peněz pro „kulturní jádro“ vs. Kulturní a kreativní odvětví dopadl čtyři ku jedné.

Psaní kulturní politiky vyústilo v několik koleček připomínek zápisů z kulatých stolů a dotazníků uvnitř ministerstva, ze kterých jsem dával dohromady základní teze strategie. Hodně jsem se inspiroval britským The Culture White Paper i severskými modely kultury. Chtěl jsem, aby bylo vše jasné, stručné, strategické a zároveň s podporou kulturní obce i politické opozice.

Debata byla samozřejmě o statusu umělce. Ministr kultury, vládní koalice, všichni tehdy řekli, že status umělce je potřebný, že s ním bychom zvládli covid lépe. To samé opakovala veřejně i opozice. V Evropě na tom také byla shoda, protože status umělce je součástí kulturní politiky už několik desetiletí – UNESCO vydalo apel na zajištění základního společenského statusu umělců už v roce 1980 a během covidu dokonce EU začala pracovat na celoevropské verzi. Problém je, že v současné politické reprezentaci je pochopení statusu umělce velice malé, což mi mělo dojít. Beru proto na sebe, že jsem do NPO status umělce popsal jen obecněji. Chtěl jsem mj. dát manévrovací prostor další vládě, ale lepší by bylo být konkrétnější. Hodně podrobně například status umělce ve svém plánu obnovy popsalo Španělsko. Tam ale byl podstatně větší společný tlak celého kulturního sektoru od odborů, přes kulturní instituce i širokou veřejnost. Možná i díky tomu Španělsko za posledních 18 měsíců dohnalo legislativu za 40 let, zatímco v ČR stále přešlapujeme.

Status umělce je totiž o kontinuální péči o kulturní sektor. Tak jako třeba ministerstvo zemědělství pravidelně přijímá legislativu ve své gesci, mělo by i ministerstvo kultury (MK) pravidelně upravovat podmínky, v jakých kultura vzniká. Tady se ale ukazují limity ministerstva kultury, které na tohle dlouhodobě nemá kapacitu – personální i politickou. Zákony tak nepřijímalo, a i teď je ve složité situaci. Ministerstvo kultury je totiž zdaleka nejmenším ministerstvem s personální vybaveností na úrovni úřadů jako je třeba Energetický regulační úřad. I proto třeba vydává nejmenší počet právních předpisů.

Jedinou výhodou statusu umělce ale je, že ho vlastně ministerstvo kultury v praxi nemělo psát, týká se totiž zejména ministerstva financí, kvůli daním, a ministerstva práce a sociálních věcí kvůli pracovním podmínkám nebo sociálnímu zabezpečení, MK by mělo jednání jen koordinovat.

Jenže vše spadlo na izolované MK, které nemá jasnou politickou motivaci, nemá jasné prostředky, nemá jasné politické zadání, ale ani o tom s nikým dalším dosud nediskutovalo. Dopředu ho tlačí jen NPO, který je vlastně smlouva s EU. Ministr Martin Baxa ale bohužel po nástupu místo sebe do čela řídícího výboru pro NPO jmenoval bývalou náměstkyni [aktuálně se pozice jmenuje „sekční ředitelka“, pozn. red.] pro legislativu Petru Smolíkovou, která byla proti stávající podobě NPO ať co se týče míry prostředků, tak zařazení legislativy jako je právě status umělce.

Po dvou letech jsme tak opět na začátku: kulturní obec má o statusu umělce a umělkyně nějakou představu, kterou český systém neumí zpracovat, protože MK není ministerstvo, ale úřad. Limity schopnosti takové instituce bez koncepční podpory vidíme na činnosti sekce živého umění, která dostala řešení statusu umělce a umělkyně za úkol. Sekce se sice usilovně snaží, ale má k ruce jednoho právníka a chybí jí jasné politické zadání.

Dá se odhadnout, kolik opatření se po třech letech platnosti SKP plní?

Sám nevím, na participaci při psaní kulturní politiky a komunikaci za covidu se při realizaci moc nenavázalo. Kulturní politika měla přes devadesát opatření, z toho tak sedmdesát bylo absolutně neproblematických, takže předpokládám, že se plní. Dobré je brát SKP v kontextu NPO, který měl financovat klíčové iniciativy a obsahuje tři klíčové legislativy, které podporovala jak vláda, tak opozice: kooperativní financování, status umělce a transformaci fondu kinematografie. Zatím nemáme ani jedno z toho. Paradoxní na tom je, že NPO byl s Evropskou komisí vyjednaný schválně takto flexibilně, aby mohl probíhat kontinuální dialog o jeho plnění jak s Evropskou komisí, tak kulturní veřejností. Nic takového se ale zjevně neděje.

Mě na tom překvapilo, že tohle je největší část Národního plánu obnovy pro kulturu, zároveň je to hodně cílené na průmysl. Kde je tam zajištěná sociální rovina kultury, která je zejména v krajích potřeba? Proč by obyvatelé Ústí nad Labem měli chtít kreativní centrum, v čem je to pro ně výhodné?

Já si nemyslím, že je náš NPO zacílený na průmysl. Je tam spíš znát změna přístupu ke kultuře. Ten se masivně proměnil i na evropské úrovni; EU dříve brala kulturu jako věc národních států, řešila maximálně evropskou koordinaci. Během covidu a Green Dealu se ale stala zásadní změna hnaná i generací političek, jako je Ursula Von Der Leyen, které přišly s konceptem New European Bauhaus. V jeho jádru stojí kultura jako hlavní komunikační médium, které dokáže vysvětlit nutnost digitální a zelené transformace široké veřejnosti, přiblíží evropskou iniciativu lidem, a zároveň se tím kultura dostává do centra v rámci ekonomické transformace, kdy EU vidí svou budoucnost v kreativní ekonomice, specificky v kreativních odvětvích stavících na kulturním dědictví. To neznamená jen hezčí design, ale například i udržitelnost produktů.

Co se týče kulturních a kreativních center, jejich cílem by měl být rovnoměrný regionální rozvoj v kultuře. Byla proto vyjednána extra flexibilně. ČR se vlastně jen zavázala, že pomůže vybudovat 15 center ať již nových nebo rekonstrukcí stávajících. My víme, že například Ústí nad Labem bude mít jiné potřeby než Pardubice. Zaměření proto bylo flexibilnější a konkrétní podoba výzvy na kulturní a kreativní centra je výsledkem práce MK, není diktována za EU. Jediné, co Evropská komise čekala byl pokračující dialog o konkrétnější podobě. Nemyslím si ale, že probíhá. Stejně jako debata s regiony o jejich potřebách, protože jinak by ty výzvy nemohly vypadat, tak jak vypadají.

Obecným principem při psaní NPO vždy byla myšlenka, že kulturní a kreativní odvětví neexistují bez silné kultury. Kulturní a kreativní centra tedy mohou znamenat novou galerii i kreativní centrum – ideálně spojení obojího. Když jsem si dělal propočty ohledně kreativních odvětví, tak méně než 1,5 miliardy byla opatření v této oblasti, co nás do NPO dostala a opatření za 6 miliard na tradičnější kulturní jádro ve formě dovedností umělců, digitalizace, kulturních center aj.

Manifestace „Status umělkyně a umělce TEĎ!“, červen 2023. Foto: Anna Štičková

Co ale regionům nabídnou kulturní a kreativní centra?

To, co kultura umí skvěle – regionální rozvoj, nejen společenský a umělecký, ale i ekonomický. Nejde sice jen o peníze, ale kultura v makroekonomickém celku státu s rozvojem digitalizace začala vydělávat, inovace v kulturním jádře začíná mít zajímavé ekonomické dopady. Z pohledu ČR si na sebe kultura vydělá sama, a když vezmeme v potaz kreativní oddělení, jako je audiovize, design a vazby na turismus, vydělá ještě více peněz. Je to silná součást ekonomiky, nejen jako kulturní základ státu. V kreativním odvětví jde pak například i o herní odvětví, díky kterému je už teď ČR celosvětově známá.

Proměňuje se ale i představa regionálního rozvoje obecně. Dříve dominoval model „když dělám regionální rozvoj, musím rozvíjet firmy“, buduji logistická centra, dálnice, pobídky. Tohle se proměnilo a hlavní je teď lidský kapitál: region musí mít kvalitní lidi, aby za ním přišly firmy. A právě v kulturním a kreativním odvětví se lidský kapitál nejen vytváří, ale přitahuje ho. Kultura je dobrým indikátorem toho, jak se v regionu žije. Silný region musí mít kulturu, kreativitu, inkluzivitu a technologie, což nás vrací k projektu New European Bauhaus, který kombinuje estetiku, udržitelnost a inkluzivitu. Prostě dobrého vědce je jednodušší dostat do Prahy, protože tam má kulturní vyžití a otevřenou společnost vyhovující kreativním lidem.

Ekonomové v ČR v tomto ohledu často mluví o nízké produktivitě. Češi ale pracují více hodin než je evropský průměr, problém je tedy přidaná hodnota. K vyšší přidané hodnotě nás může přivést právě i rozvoj kultury a spolupráce kreativních odvětví a malých a středních firem ukotvených v regionu místo velkých podniků. Tohle je cestou například pro postuhelné regiony ČR. Je navíc v první fázi jednodušší investovat do kultury než vytvářet novou univerzitu, výzkumný ústav, které budou mít problém najít kvalitní lidi, protože tam nikdo nebude chtít žít a pracovat. Kultura by v tomhle měla být základem a společnost by se nám pak ani tak netrhala.

Mělo by být MK garantem toho, že to nedopadne jako na Slovensku, kde se vzniklá kreativní centra buď vytunelovala, nebo z nich vznikly huby pro virtuální realitu, což nepovažuju za kulturu?

Myšlenkou NPO bylo, že finance na centra budou základem pro legislativu kooperativního financování. Ministerstvo dá peníze na investice a kraj s obcí nebo soukromým sektorem se dohodnou na provozu. Bude tak praktický podklad pro spolupráci a psaní legislativy. Současně nebudou vznikat nesmyslné projekty. K tomu každý kraj dostal dva miliony na mapování a tvorbu strategie kulturních a kreativních odvětví, aby ten rozvoj byl opravdu strategický a rovnoměrný. To se děje a každý kraj má do roku 2025 napsat strategii, která popíše vizi regionu v tomto směru. Kraje samy pak musí mít iniciativu, chtít peníze i na menší projekty, jako je například oprava křídla galerie, kde vznikne prostor pro nějaké živé umění, prostor pro studenty…

Takže na tato propojení s průmyslem si tzv. nezávislá kultura teoreticky může dosáhnout, ale prakticky se očekává, že skrze podobné programy vzniknou spíše nová kreativní centra a ministerstvo kultury je bude koordinovat spolu s dalšími ministerstvy a zároveň MK bude fungovat jako podpora pro nezávislou kulturu… Zatím ale ministr Baxa vloni vyhlašoval, že vyjednal „největší rozpočet MK v historii“, ačkoliv do toho započítal například i pobídky pro filmaře, které ale jdou většinou do zahraničí a další položky, které tam nepatří…

 Když se podíváme, co bylo podpořeno za projekty, tak si tradiční kultura na prostředky rozhodně sáhla a bylo i na krajích, co mají za připravené projekty. Jinak vždy, když začínáme s něčím novým, je důležité zadefinovat, pod koho věc spadá, některé státy mají kreativní odvětví pod ekonomikou, jiné pod kulturou. Za mě je správný trend vracet to zpět pod kulturu, protože pouze ta rozumí kreativní části věci a současně ji to politicky posiluje. Nevnímal bych to však jako dichotomii nezávislé kultury a kreativních odvětví, i v kreativních odvětvích nejsou lidé motivování čistě ziskem, viděli jsme to na příkladu Velké Británie, kde podobné čistě byznysově orientované programy zkolabovaly.

Ministerstvo kultury samozřejmě primárně garantuje nezávislou kulturu, ale má se soustředit i na to, aby byla kreativní odvětví integrována do rozvoje ekonomiky. Má za ně prostě u státu lobovat, má vysvětlovat jejich potřeby, které se liší např. od oblasti hospodářství (jsou to většinou mikrosubjekty, jednotlivci, to je ten kulturní charakter). Problémem MK nakonec není jen nedostatek peněz, ale také způsob, jakým se utratí. To ukázal NPO. Potřebovali jsme vytvořit administrativní kapacitu i vytvořit pochopení pro věc, MK na sebe mělo vzít roli lobbisty za kreativní odvětví, protože průmysl a obchod se o ně do té doby nestaral.

Co se týče vyjádření pana ministra o nejvyšším rozpočtu, tak bych jej určitě volal k odpovědnosti k jeho udržení. Protože v tom „největším rozpočtu v historii“ jsou započítané 2,5 miliardy z NPO, což je jednorázový program, o jehož pokračování se nevyjednává. Jsou v něm mj. také tradiční 3 miliardy na církevní restituce – což do rozpočtu MK reálně nepatří a pouze vytváří zdání většího balíku peněz. Pokud se Martin Baxa k těm penězům přihlásil je to dobře, ale nemělo by mu pak projít, že z 18,5 miliard z roku na rok klesne na 15 mld., což je vlastně 12 mld. bez těch prostředků na majetkové vyrovnání s církvemi.

Všichni neustále mluví o potřebě investovat 1 % ze státního rozpočtu. Dávají si to dobrovolně do volebních programů i následně do programového prohlášení vlády. Politická reprezentace vám pak ale do očí řekne, že 1 % jsou 3 miliardy navíc a že si to v současné podobě rozpočtu nemůžeme dovolit. Neuvědomují si přitom ani, že bez církví a NPO to nejsou tři miliardy, ale miliard devět. To už zní všem jako absurdní číslo, ale spíš to ukazuje podinvestovanost kultury, protože absorpční kapacitu bychom měli. Máme to navíc ve strategických dokumentech i v programových prohlášeních od roku 2014. Precedens pro takové navýšení přitom existuje třeba ve Francii, kde prostě skokově zdvojnásobili rozpočet kultury.

Potřebujeme tak nejprve asi celkovou změnu paradigmatu kultury u nás. Potřebujeme mezisektorové vazby kultury jako budoucí téma kulturní politiky – právě v důsledné integraci kultury do všech oblastí je budoucnost. Nejde jen o kulturní a kreativní odvětví, ale obecně o regionální rozvoj, wellbeing, cultural prescription severského typu, prezentace v zahraničí, nové formy učení, integraci do zdravotnictví. Například virtuální realita nebo pohybové umění pro rehabilitace a podobně je v Británii naprostým standardem, nemocnice mají 4 % na kulturu, protože to pomáhá po všech směrech. Za každou takto investovanou libru se jim ve výsledku 1,3 vrátí.

Taková změna je možná, budeme pak bohatší, zdravější, vrátí se to v regionech, budeme mít lepší kvalitu života a budeme udržitelnější a inkluzivnější, Evropská komise kulturu a umění chápe právě jako součást celospolečenské změny.

Grafika pro #zakreativníčesko, iniciativu, která volala po více financích pro kulturu z NPO. Zdroj: www.zakreativnicesko.cz/media

Před chvílí jste zmínil nutnost spojování různých společenských institucí, mezi kulturními pracovníky se nyní hodně mluví o formách sebeorganizování, odborech, samotný status umělce a umělkyně spojil nezřizovanou kulturu do míry, která tu dlouho nefungovala. Hrozí ale, že spolu s možností změny skončí i tlak zdola na konci letošního roku. Jaké je dle vašeho názoru řešení této situace?

 Status umělce není časově omezený pouze v rámci Národního plánu obnovy. Měl by být spíše kontinuálním programem péče, stejně jako další ministerstva pečují o své učitele, zemědělce, zdravotníky, zkrátka, aby umělci mohli pracovat jako všichni ostatní. V NPO jsme „jen“ měli dohnat posledních 30 let, kdy se toto nedělo. Nějaká forma federace by proto za mě měla být spojením všech částí široce definovaného kulturního sektoru, včetně nových kreativních odvětví, lidí na volné noze.

Myšlenkou je, že taková organizace už něco může prosadit. Kultura má navíc – na rozdíl od požadavků podobných organizací v průmyslu na velkou transformaci ekonomiky – výhodu, že její požadavky jsou to snáze dosažitelné. Nejde ale jen o lobbing. Politikům chybí kulturní hráč, možná i spoluhráč, který by měl kapacitu na komentování zákonů, analytickou práci a diskusi nad koncepční činností u grantových programů atd. To je přesně to, co může vzejít z organizace, kde existují členské příspěvky a funkční organizační struktura. Kultuře aktuálně tahle právní a politicko-strategické kompetence trochu chybí, nebo je fragmentovaná. Aktuálně vidím tři skupiny lidí, které o pozici toho hráče stojí nejvíc: lidé okolo statusu umělce, regiony (kde v porovnání s centry dochází k pocitu osamělosti v kultuře a je zde silná touha spolupracovat) a kulturní a kreativní odvětví (široká a rozmanitá skupina, aktuálně skoro nezastoupená v rozhodování). Ambicí by ale měl být prostor pro všechny.

Jaká je představa vyvážení malých hráčů v kultuře oproti velkým, v rámci takové federace?

Konkrétně ve stanovách možné federace to lze ošetřit tak, že členem by mohl být jednotlivec, kulturní instituce, firma, asociace i nezisková organizace. Váha hlasu by se ale odvíjela od toho, kolik dalších lidí například zastupuje a hlavním demokratickým orgánem spolku by měla být valná hromada s tímto poměrem hlasů. Je normální, že potřeby různých členů budou rozdílné. Federace by ale mohla být i prostorem pro konstruktivní konflikt, který nám dosud chyběl. Důležité je neztrácet sílu debatou o tom, kdo je ta opravdová kultura protože k prosazení konkrétních věcí opravdu potřebujeme co nejširší spojení. Pouze tak se můžeme dostat do situace, kdy různí kulturní aktéři navzájem pochopí své potřeby. Přál bych si, aby třeba herní vývojáři skrze federaci podpořili status umělce, protože porozumí potřebě nezávislé kultury a umělecké obce, a naopak nezávislá kultura podpořila transformaci fondu kinematografie, nebo větší integraci kulturních a kreativních odvětví do podpory podnikání a inovací.

Mám i takto rozpracované stanovy, které se ale určitě budou postupně upravovat. Nakonec jsme ve skupině došli k rozhodnutí, že i když to možná bude zdlouhavější, tak je potřeba federaci založit co nejparticipativněji. Rádi bychom tak na konec října svolali ustavující shromáždění a uvidíme, kdo se bude chtít zapojit od začátku a kdo se přidá časem.

Myslím, že jako první potřebujeme získat asociace a profesní organizace, ale přidat se může kdokoliv. Moje vize je, aby na konci roku 2025 existovala profesionalizovaná organizace s členskou základnou zahrnující asociace, podniky, kulturní instituce a jednotlivce, s plus mínus stabilním rozpočtem tvořeným členskými příspěvky. Silná organizace, která se začne propojovat s Evropou, hledá partnery i mimo kulturní sféru.

Takže vámi navrhovaná vyjednávací pozice federace je partner pro diskusi, paralelní k ministerstvu?

Přesně tak, federace má být do budoucna partnerem pro ministerstvo a platformou pro kulturní sektor. Když jsem se v posledních měsících o tom s politiky bavil, některé napadlo, že se chtějí do federace zapojit, což jsme samozřejmě striktně odmítli. Ten vztah má být partnerský. Zároveň si myslím, že nemá jít o odborovou organizaci, protože chceme zastupovat jak zaměstnance, tak zaměstnavatele.

Proč by nemělo jít o odborovou organizaci? Vždyť i ten servis, který by mohla poskytovat např. pro umělce a umělkyně na volné noze, by byl podobný: právní poradenství, diskuse nad koncepčními dokumenty a chystanými zákony, zastání a vyjednávání v případě krize, krácení rozpočtu…

Já na to nechci odpovědět přímo, není to na mě. Chci federaci pomoci založit, ale není to moje osobní platforma. Má to být prostor pro celý sektor. Pokud si do budoucna federace sama demokraticky určí, že se chce takto profilovat, tak k tomu bude prostor. Myslím si, že federace by měla být i prostorem pro podobnou debatu. Aktuálně tu ale jsou organizace, které se snaží podobné téma řešit a federace je může posílit, ne suplovat. Tak to bude i u jiných témat: Když se nám podaří odbavit status umělce, zjistíme, jaké jsou další potřebné věci a můžeme se bavit o nové roli.

Ze svého pohledu to nyní beru tak, že nemá jít jen o lobbistickou organizaci, ale cílem je postupné budování kapacity, aby byla federace efektivním partnerem pro ministerstvo. Tím bychom mu mohli pomoci při aktuálním nedostatku kapacity. Do budoucna by ale úkolem federace, měl být tlak na reformu ministerstva kultury v plnohodnotné ministerstvo s reálnou kapacitou, rozpočtem. Hlavním cílem by měl být i konec až závislosti kultury na ministerstvu kultury a její široká integrace do agendy státu, opravdové zavedení věcí, které na Západě fungují úplně běžně.

Nechci, aby to někdo bral jako můj projekt, měl jsem jen pocit a potřebu tohle vykopnout, protože věřím, že je to opravdu realizovatelné. Vidím jiné státy, které už to udělaly, a myslím, že to prostě potřebujeme jako společnost. Kultura je česká silná stránka, pojďme do toho.

Jakub Bakule má doktorát z politologie a je hlavním autorem Státní kulturní politiky, Strategie rozvoje kulturních a kreativních odvětví a komponenty kultury Národního plánu obnovy. V současnosti se profesně podílí na strategickém rozvoji kultury v Praze a spolu s dalšími připravuje projekt kulturní a kreativní federace, která by mj. pomohla ministerstvu kultury přijmout efektivní opatření pro zavedení statusu umělce.

Fotoportrét: Archiv Jakuba Bakuleho