Co víme o stavu umělecké scény?

V loňském roce proběhly unikátní výzkumy napříč kulturní a uměleckou scénou. Výstupy mají sloužit jako podklady pro sestavení zákona o statusu umělkyně a umělce. Anežka Bartlová se zaměřila nejprve na statistická data a to, co nám o umělecké scéně říká výzkum provedený Spolkem Skutek, Fair Artem a Galerií hlavního města Prahy.

Co víme o stavu umělecké scény?

Na podzim loňského roku Ministerstvo kultury ČR (dále MK) rozdělilo v rámci výzvy Národního plánu obnovy (NPO) peníze na výzkumná šetření pro potřeby přípravy zákona o statusu umělce a umělkyně. Výsledky výzkumů jednotlivé oborové asociace odevzdaly ministerstvu, které teď má za úkol s pomocí získaných dat navrhnout znění nové legislativy. Faktem je, že výběr podpořených institucí, a tedy i zaměření jednotlivých žadatelů, respektive jejich výstupů, je spíše náhodné: ministerstvo neprovedlo samo kroky k nivelizaci výzkumu, nedalo pokyny vedoucí k výsledkům, které by byly navzájem porovnatelné, a tedy kompatibilní. To se aktuálně ukazuje jako problém, jak přiznal ředitel sekce živého umění na MK Milan Němeček v pořadu Akcent Českého rozhlasu Vltava.

Vzhledem k probíhajícím jednáním ohledně konkrétní podoby „definice umělce a umělkyně“, nebo lépe kulturního profesionála (profesionálky), abychom zahrnuli širší okruh těch, kterých se to reálně týká, nechávám teď stranou rovinu doporučených opatření, která by nová legislativa měla obsahovat. Ostatně zahraničních vzorů máme dost: Institut umění – Divadelní ústav zmapoval v letech 2019–2023 tuto tematiku, již navíc shrnula nejlépe loňská konference na půdě ministerstva kultury. Zde bych se chtěla věnovat tomu, co nám některé z výzkumů sdělují o situaci výtvarných umělců a umělkyň, kurátorů a kurátorek a dalších pracujících v kultuře.

Galerie hlavního města Prahy a Spolek Skutek spolu s Fair Artem (příjemci zmíněných grantů MK v rámci NPO) realizovaly výzkumy v oblasti výtvarného umění, Asociace spisovatelů pak v oblasti literatury. Právě tyto výstupy totiž obsahují také analytickou část s čísly, která nám mohou pomoci při představě, jak vypadá v současné době práce v kulturním sektoru. To je důležité nejen pro úředníky a úřednice, ale i pro samotné aktéry a aktérky kulturní scény. Právě literatura a výtvarné umění patří mezi nejvíce fragmentarizované oblasti živého umění a ze samotné podstaty velká míra individualizace tvorby vede k tomu, že navzájem tvůrci a tvůrkyně nevědí, jak na tom jsou ostatní. To potom brání také utváření společného tlaku (protože ten může fungovat jen jako kolektivní síla) na změnu, respektive ztěžuje jakoukoliv snahu o sebeorganizaci, protože fragmentarizace vytváří větší nároky na prvotní časový a energetický vklad. Překonat se to snaží již deset let i právě Spolek Skutek anebo Asociace spisovatelů vzniklá o rok později.

Na druhé straně však donedávna ministerstvu chyběla statistická data o tom, kolik je průměrný výdělek, kolik si musí kulturní pracující vydělat na důstojný život jinde a jaký je poměr mezi pracujícími s úvazkem a freelancery. Abychom byli přesní: přesná data chybí bohužel i nadále, protože zapojení do zmíněných výzkumů bylo dobrovolné, metodika nebyla sjednocená, a tak je i výsledky třeba brát jako ochutnávku spíše než komplexní statistiku. Naprosto relevantní sociologický výzkum by si muselo MK zadat samo, přesně vydefinovat, jaká data potřebuje a k čemu je bude dále využívat. Je překvapivé, že přesto, že na to jednotlivé asociace již mnoho let upozorňují, MK zatím žádnou snahu neprojevilo, byť nejvíce by z toho vytěžil sám státní úřad. Jelikož ale nemáme k dispozici nic přesnějšího, podívejme se blíže na daná zjištění z literární a výtvarné umělecké scény.

Podle Českého statistického úřadu (data 2021) v ČR odhadem v celém sektoru kultury pracuje cca 220 000 osob. Z toho asi 38–40 % jsou OSVČ. To je v porovnání s Evropským průměrem (32 %) mírně více, výrazný je však rozdíl v rámci české ekonomiky: Celkový průměr je totiž 16 % OSVČ oproti zaměstnaným. Nepochopení výjimečnosti situace kulturního sektoru se odráží negativně především v úvahách o opatřeních vedoucích k „omezení švarcsystému“. Aktuální diskuse na toto téma se většinou točí kolem argumentu, že zaměstnaní jsou v poměru k OSVČ „dražší“, tedy že odvody státu jsou zde vyšší v poměru ke mzdě. Naprostá většina OSVČ v kultuře totiž patří k nízkopříjmovým – ostatně celková průměrná mzda v sektoru je podle statistického úřadu asi 2 000 Kč pod celorepublikovým průměrem –, a tedy do logiky podnikání nezapadajícím případům. Rizika (absence nemocenské, práva na dovolenou, stálost příjmu a garance v rámci daném smlouvou), která jsou u skutečných podnikatelek a podnikatelů vyvážena právě vyšším výdělkem daným i nižšími odvody a zdaněním, jsou v kulturním sektoru taktéž přítomná, ale výdělky tomu neodpovídají. A ministerstvo kultury zatím neprojevilo snahu o vyjednávání výjimky v rámci úsporného balíčku, nebo aspoň vysvětlení kulturní obci, proč za nás více nebojuje, když se jedná o likvidační návrh. Právě opatření spojená se zákonem o „statusu umělce“ a umělkyně by mohla být vhodným vyjednávacím polem.

Ve výzkumu Music Managers Forum, dalšího ze zpracovatelů podkladů ke statusu kulturních pracujících podpořeného z fondu NPO, se přímo uvádí, že kulturní a kreativní sektor přináší do české ekonomiky 1,59 % HDP, výdaje na kulturu skrze MK ovšem ještě nikdy v historii ČR nedosáhly onoho bájného 1 % z rozpočtu.

Z výzkumu Spolku Skutek zaměřeného na jednotlivé umělce a umělkyně, který vyplnilo téměř 500 osob aktivních na české scéně současného vizuálního umění tak například vyplynulo, že 41,2 % respondentek a respondentů se věnuje tvorbě na plný úvazek a 15 % tvoří přibližně 15 pracovních dní za měsíc. Oproti tomu pak stojí 62 % těch, kteří si uměním vydělají méně než 50 % svého celkového příjmu (16 % si uměním vydělá kolem 50 % příjmu a 46 % dotazovaných vydělá tvorbou maximálně 25 % svého celkového příjmu). Výzkum se bohužel neptal na absolutní čísla výdělku, z nichž bychom získali lepší představu, co tento měsíční výdělek znamená. Podle výzkumu Spolku Skutek a Fair Artu také 47 % respondentek a respondentů odpovědělo, že dotují své umění z více než poloviny (15 % dotuje tvorbu kompletně, 17 % z 80 % a 15 % přibližně ze 60 %). Z toho plyne celkem jasně, že tvorba výtvarných děl je časově relativně dost náročná, finančně nákladná a také špatně zaplacená. Znamená to také, že finance poskytované vystavujícími institucemi jsou výrazně nedostatečné a neodpovídají reálným nákladům na tvorbu. Jinými slovy aktivní tvorba znamená do velké míry neplacenou práci, z níž ve výsledku těží i státem financované galerie a muzea umění, stejně jako soukromý sektor.

Z dotazníků, který stovce institucí rozesílala Galerie hlavního města Prahy (GHMP) a který se týkal odměňování vystavujících ze strany galerií zároveň vyplynulo, že 47 % institucí platí za výstavu vystavujícím méně než 20 000 Kč, z toho třetina dokonce méně než 5 000 Kč. U kurátorek a kurátorů externě pracujících pro instituce je tento poměr o maličko lepší: 5,3 % dostává méně než 5 000 Kč za výstavu a 47,4 % si pak vydělá mezi 5 000 Kč a 20 000 Kč. Příprava výstavy přitom zabere většinou dost času, často několik měsíců průběžné a aspoň pár týdnů soustředěné intenzivní práce. Alarmující je též zjištění, že 23 % institucí na tuto otázku odmítlo odpovědět. Znamená to pravděpodobně, že jsou si vědomy neuspokojivé situace, ale bojí se k této praxi přiznat.

Některé instituce – a není jich málo – se snaží „kompenzovat“ nízké odměny za práci jinak: 88 % institucí proplatí vystavujícím materiál / cestovné / ubytování apod., pouhých 6,5 % platí licenční poplatek za reprodukci díla v katalogu či propagačních materiálech. Dalším způsobem kompenzace je odkoupení díla (18,2 % odpovídajících institucí), přičemž je třeba dodat, že v takové situaci má vystavující často jen omezenou možnost vyjednat si férovou cenu za dílo, protože akviziční fondy jednotlivých galerií (a to platí samozřejmě pouze o těch sbírkotvorných, tedy nejčastěji státních) jsou dlouhodobě podvyživené.

Dalším oblíbeným způsobem kompenzace je „potenciální zprostředkování prodeje díla“, jež podle výzkumu GHMP slibuje vystavujícím 16,9 % institucí, podobně absurdní snahou o dorovnání malého honoráře za výstavu je „předáním významné části (alespoň desítek kusů) nákladu katalogů“, jež nabízí 20,8 % výstavních institucí.

Alarmující je zároveň i nenápadné číslo 59 %, jež ukazuje, kolik institucí platí zahraničním vystavujícím vyšší honoráře než tuzemským. Vzhledem k výši inflace v Česku v porovnání k dalším zemím Evropy, a tedy i celkovému zdražování, ale i faktu, že Česko je pátou nejdražší zemí EU v poměru mezi výdělky a náklady na život (bydlení, potraviny…), taková politika nedává příliš smysl.

Další výzkumy z projektu NPO, například Asociace tanečních umělců, výzkum divadelní Nové sítě anebo zmíněné unie hudebních manažerů (MMF) neobsahují konkrétní data, ale zaměřily se více na definování umělecké praxe pro potřeby ustanovení „statusu umělce a umělkyně“ (návrhům opatření se budeme věnovat v jiném textu). Nejpodrobnější je v tomto ohledu pak výstup Rizika, problémy a potřeby umělců bez stálého zaměstnání v současné ekonomice ČR, vypracovaný katedrou Arts managementu pražské VŠE a „Podmínky výkonu tvůrčí práce a sociálního zabezpečení autorů a výkonných umělců ve vybraných profesích vykonávaných ve svobodném povolání a návrhy na zlepšení“, kterou vypracoval kolektiv badatelů z Univerzity Palackého v Olomouci.

Celkově lze říci, že byť máme neúplná a ne vždy zcela kompatibilní data, jsou výstupy těchto výzkumů přesto jedinečné. K zamyšlení je například to, proč do výzkumů nebyly zapojeny organizace jako Gestor a Dilia jakožto správci autorských práv, které tímto úkolem pověřuje přímo stát skrze MK. Jejich data by měla být relativně kvalitní a využitelná, ministerstvu dostupná. Překážkou může být, že se jedná o soukromé firmy, které tuto službu pro ministerstvo kultury pouze vykonávají z pověření. Stát se tím vzdává jednak výdělků, jednak možnosti směřování a nastavení důležité agendy, ale právě také možnosti zacházet s jedinečnými daty.

Data stejně tak jako peníze nestačí sama o sobě. K funkčnímu „statusu kulturních profesionálů“ (tedy v širším okruhu než pouze výkonných umělkyň a umělců), totiž musí vést vyjednávání se zástupci asociací, ale také dalších ministerstev (např. MPSV, MPO a dalších). Nicméně mít k dispozici data, byť nedokonalá, je základem pro nastavení zákona, který v reálu profesionálkám a profesionálům v kultuře opravdu pomůže narovnat špatné finanční a pracovní podmínky. S tím je spojena například nutnost nastavit takovou kulturní politiku vůči živému umění, která nepožene stále více umělkyň a umělců k vyhoření anebo nutnosti hledat si další práci, aby se kultuře vůbec mohli věnovat. To totiž vyplývá ze zmíněných dotazníků: většina umělců a umělkyň potřebuje ještě druhou nebo třetí práci, aby uživili sebe a své rodiny.

Autor ilustrací: Max Máslo pro Artalk