Status umělce a umělkyně se sám nenapíše

Na konci září proběhla na půdě ministerstva kultury (MK ČR) konference Střed zájmu: Status umělce a umělkyně, kterou zorganizoval ve spolupráci s MK ČR a kanceláří Kreativní Evropa Institut umění – Divadelní ústav (IDU). Při bližším pohledu se ukázalo, že kromě statusu umělce a umělkyně, který by měl být právě na ministerstvu projednáván, byla řeč i obecněji o různých formách státní podpory kulturní činnosti. Zprávu z konference podrobněji popsala Anna Remešová.

Demonstrace portugalských asociací pořadatelů přehlídek a festivalů s cílem upozornit vládu na situaci v sektoru kultury a pořádání akcí. Foto: © agentura LUSA

Status umělce a umělkyně se sám nenapíše

Sérii konferencí Střed zájmu pořádá IDU už od roku 2018, za tu dobu se jednotlivé kapitoly dotkly situace tanečního oboru v České republice, otázky mobility v éře klimatické změny nebo budoucnosti kultury postihnuté pandemií. Jako jedno z témat se ve „středu zájmu“ ocitl také status umělkyně a umělce (pod odkazem najdete také záznam celé akce). Právě v důsledku omezení kulturní produkce během pandemie covidu-19 se o pracovních podmínkách a sociálním zajištění v uměleckých profesích začalo mluvit výrazně více, a to po celé Evropě. Podoba legislativního ukotvení postavení umělců a umělkyň se na české umělecké scéně diskutuje sice již od konce devadesátých let, zatím ale žádné vedení ministerstva kultury nepřišlo s konkrétním legislativním návrhem. Po mnoho let tak proplouvala myšlenka na definici umělce a na jeho sociální zabezpečení rozličnými ministerskými dokumenty a novinovými články bez konkrétnějších dopadů a záměrů. Až přišel rok 2020, kdy Evropská unie vyčlenila finance na tzv. národní plány obnovy pro své členské státy a v rámci jednoho takového balíčku se Česká republika a ministerstvo kultury pod Lubomírem Zaorálkem zavázaly k legislativnímu zakotvení statusu umělce a umělkyně.

Jak připomněla v úvodu konference ředitelka IDU Pavla Petrová, počátkem roku 2020 byl přípravou prvních mapovacích dokumentů pověřen právě Institut umění (příspěvková organizace MK ČR), jehož všechny kroky a materiály lze sledovat na webu. Posledním veřejným výstupem k tomuto tématu tak byla právě zářijová konference, která se však nezaměřila na situaci v Česku, ale na příklady ze zahraničí – konkrétně na příklady z Norska (akce byla financována z Norských fondů), Slovenska, Španělska, Portugalska, Rakouska a Irska. Ne vždy byla řeč přímo o statusu umělce, někdy byly prezentovány různé výzkumy, které vznikly během pandemie, anebo takové formy státní podpory, které zohledňovaly specifičnost práce v kultuře a její znevýhodnění vůči dalším společenským sektorům. Inspirativní pak byly především ve své konkrétnosti, o které si zatím můžeme nechat v Česku pouze zdát. Ostatně ani ze vstupu náměstka ministra kultury Milana Němečka jsme se toho moc nedozvěděli: Jen to, že české legislativní prostředí je velmi specifické a že stávající návrhy jsou široce rozkročené. Vzhledem k tomu, že čas na naplnění podmínek v rámci Národního plánu obnovy (NPO) se pomalu krátí (legislativu bude třeba navrhnout do konce roku 2024), je taková informace z úst náměstka ministra kultury spíše znepokojující. Ostatně jak ministr Baxa přiznal minulý týden na tiskové konferenci k implementaci statusu umělce v rámci NPO, zatím ani on nemá představu, jak má status vypadat anebo koho se bude týkat.

Se statusem umělce a umělkyně a se státní podporou kulturní produkce se pojí velké množství témat. Kromě samotného definování toho, kdo vůbec na takový status dosáhne, může stát zohledňovat 1) pracovní podmínky, které se týkají jak zaměstnaneckého a volného pracovního poměru, tak i férového ohodnocení; 2) sociální zajištění, nejčastěji navázané na období, kdy kulturnímu pracovníkovi či umělci vypadnou z různých důvodů (nemoc, stáří, rodičovství, pandemie ad.) příjmy; a za 3) další finanční podporu kulturní práce a daňové úlevy. To vše jsou oblasti, které patří ve vztahu českého státu a kulturní scény mezi dlouhodobě podceňovaná témata, zároveň ale mají zásadní vliv na materiální podmínky, v rámci nichž kultura v Česku vzniká.

Jak bylo patrné z většiny příspěvků na konferenci, některé situace jsou ve všech prezentovaných státech velmi podobné: téměř všude dochází k obrovským rozdílům v sociálním zabezpečení mezi zaměstnanci a OSVČ (či pracujícími na dohodách) a tuto propast pandemie koronaviru jen prohloubila. Většina států také bojuje s nedostatkem dat, co se týče situace kulturních pracovníků a pracovnic, a s neférovým ohodnocením práce v kultuře. To vše dohromady pak vede k tomu, že je hodnota práce v kultuře dlouhodobě podceňována, kulturní pracovnice a pracovníci živoří a kvalita výstupů kulturních aktivit tím trpí. Rozdíl pak spočívá v tom, jak k daným problémům jednotlivé státy přistupují.

Zatímco Anja Nylund Hagen z norské Rady pro umění odprezentovala primárně výzkum zaměřený na dopady pandemie v kultuře v letech 2020–2022, Zuzana Došeková z Ministerstva kultury Slovenské republiky se věnovala tomu, jak některé evropské státy pracují konkrétně se statusem umělce. Došeková se podílí na výzkumu evropské skupiny, tzv. OMC Group (Open Method Coordination Group), která se zaměřuje na zpracovávání podkladů pro různé typy evropské ochrany a podpory kulturní produkce, konkrétně je pak členkou pracovní skupiny zaměřující se na evropskou metodiku v oblasti definování a legislativního ukotvení statusu umělce. Aktuálně tato pracovní skupina připravuje podkladové materiály, které budou zveřejněny na jaře příštího roku a v rámci nichž budou různé podoby legislativní úpravy ochrany tvůrčích profesí z evropských zemí zpracovány. Došeková na konferenci představila, jak jednotlivé státy ke statusu umělce přistupují: Některé pod něj řadí pouze tradiční oblasti kultury (jako je vizuální umění, film, divadlo, literatura, hudba), jiné se rozhodly zahrnout i zábavní průmysl, umělecké řemeslo, žurnalismus, technické profese ad. Rozdílné je také to, jak stát kulturní profese rozpoznává: Někde stačí být zaregistrován v příslušné profesní organizaci (Litva, Lotyšsko, Estonsko), jinde je třeba prokazovat kulturní činnost, mít IČO s kulturním zaměřením, v Litvě pak například status umělce mohou získat pouze prominentní jedinci, kteří „dostatečně reprezentují stát v zahraničí“. V některých zemích je třeba prokazovat kvalitu uměleckého výstupu, jinde hraje roli také kvantita aktivit. Většinou se však jedná o kombinaci těchto kritérií.

Prezentace Zuzany Došekové ze slovenského ministerstva kultury ukazující, jaké benefity může status umělce a umělkyně znamenat pro tvůrce

A jaké ze statusu umělce v těchto zemích (Belgie, Španělsko, Portugalsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Chorvatsko, Estonsko – do výčtu zemí, které jsou součástí OMC Group, nejsou zahrnuty Bulharsko, Řecko a Slovensko, které status umělce teprve plánují, a Itálie, která jej prozatím nemá) plynou benefity? Jedná se primárně o dávky v nezaměstnanosti pro kulturní pracovníky a umělce na volné noze, o podporu v době nemoci, nepravidelného příjmu nebo stáří. V Lotyšsku existují například i příspěvky na energie, v dalších zemích se jedná o daňové úlevy a obecně platí, že zaregistrovaní a „ostatusovaní“ tvůrci mají ulehčený přístup ke státním grantům a jsou ve statistikách vládních úřadů lépe podchytitelní (což usnadňuje i formu akutní státní podpory, jako tomu bylo během pandemie).

V případě dalších zemí, které byly na konferenci zastoupeny, jako Španělsko, Portugalsko, Rakousko a Irsko, se pak jednalo o konkrétní představení státních forem podpory – od finančních dotací na férovější ohodnocování v rámci kulturních institucí (program Fair Pay vycházel z výzkumu v letech 2020/2021 zaměřeného na rozdíl mezi skutečnými a doporučenými platy/odměnami v odvětví umění a kultury v Rakousku) až po nepodmíněný příjem pro umělce v Irsku, o kterém jsme již na Artalku psali a jehož pilotní ročník se aktuálně rozbíhá.

Inspirativní pak pro nás může být příklad Portugalska, které se dlouho ocitalo v podobné situaci jako Česko. Ústředním problémem, který zástupkyně lisabonského Ředitelství pro kulturu Mafalda Sebastião ve svém příspěvku popisovala, byl totiž charakter pracovních smluv v kultuře. V Portugalsku, podobně jako v Česku, existuje velká propast mezi zaměstnanci a freelancery, kteří trpí na minimální sociální ochranu od státu, jejich práce je velmi nejistá a těžko se z výdělků v kultuře dá našetřit na období nemoci či stáří. Proto se portugalský Status kulturního profesionála, který vešel v platnost v lednu tohoto roku, zaměřil primárně na úpravu pracovních smluv. Nový zákon pokrývá čtyři hlavní témata: registrace kulturního profesionála, která napomáhá také zmapování kulturního sektoru; specifická pravidla pro smlouvy o práci a pro smlouvy o službách (nově smlouvy stanovují, do jaké lhůty musí honorář autorovi dorazit, či obsah samotné práce, do níž jsou zahrnuty například i rešerše nebo propagace, jako je poskytnutí rozhovoru); a konečně speciální režim sociální ochrany pro OSVČ. To znamená lepší sociální zabezpečení pro freelancery v případě přerušení kulturní činnosti (v zaměstnaneckém poměru bychom to nazvali příspěvky v nezaměstnanosti, k níž dochází v případě nemoci, pohybového omezení, rodičovství či stáří), ale také dotace na profesní rekvalifikaci, úpravu daní a další formy dotací. Kulturní profesionálové jsou pak děleni na následující kategorie: autoři, kreativci, performeři, technici a zprostředkovatelé (mezi ně patří například producenti, PR odborníci, kustodi apod.). Portugalské řešení tak jednak zahrnuje velmi komplexní formu sociální ochrany, která je nutná s ohledem na specifika nepravidelné, flexibilní a mobilní práce v kultuře, ale také zahrnuje poměrně velkorysý výčet pracovních pozic a neomezuje se jen na autorské umělecké výstupy, ale také na pomocné a technické profese.

Zleva: moderátor konference Saša Michailidis, Zuzana Došeková (SK), Mafalda Sebastião (PTGL), Anja Nylund Hagen (NOR), Brigitte Winkler-Komar (AU), Isabel Vidal (ESP), překladatelka, online na plátně: Sharon Barry (IRL)

Právě systém portugalské ochrany práce v kultuře by mohl být pro naše prostředí velmi dobrým příkladem, a to nejen z hlediska výsledné podoby zákona, ale i ve vztahu k tomu, jak bylo jeho zavedení protlačováno zespodu, tedy zevnitř kulturní scény. Jak Mafalda Sebastião podotkla, Status kulturního profesionála byl doslova vydupán zdola prostřednictvím protestů a demonstrací, které se odehrávaly před portugalským ministerstvem kultury. Po určité formě sociální ochrany a registrace volala portugalská scéna již dlouho, až pandemie ale pomohla podle Sebastião kulturní scénu sjednotit a posadit ji k jednomu stolu. Výsledkem je velmi komplexní zákon, který reaguje na aktuální problémy kultury. Pro českou scénu to znamená jen jediné: Bude třeba bedlivě sledovat, jakým směrem se diskuze o statusu umělce a umělkyně na ministerstvu kultury ubírá, a být připraven/a na případné připomínkování a komentování. Bohužel nelze v současné době od MK ČR čekat, že přijde s geniálním zněním statusu (ať už umělce, nebo kulturního profesionála) jen kvůli tomu, že to má napsané ve Státní kulturní politice a v programu Národního plánu obnovy. Finální legislativu sice bude nakonec formulovat a vyjednávat daný úřad, bude ale i na nás, kulturních pracovnicích a pracovnících, jakou podobu zákona o sociální ochraně práce v kultuře se nám podaří prosadit. Příkladů dobré praxe existuje dostatek.