Mezi Panelstory a Ein Kessel Buntes

Výstava Paneland. Největší československý experiment v Moravské galerii v Brně je podle Ladislava Zikmunda-Lendera divácky přístupná a po vizuální i architektonické stránce zdařilá. Kritický je však autor vůči odborné rovině projektu, který podle něj poněkud selhává, pokud jde o celistvou a originální interpretaci fenoménu panelových sídlišť. Jádro problému přitom vidí v přehlížení ideologických a politických aspektů tématu, jejichž reflexe relevantní zhodnocení "největšího československého experimentu" přímo podmiňuje.

Když Moravská galerie oznámila, že původně zamýšlený výstavní projekt s pracovním názvem „Normalizace“, který měl být věnován podmínkám výtvarné a designérské tvorby 70. let, bude nakonec o výstavbě panelových sídlišť, vzbudilo to trochu rozpaky. Stejným tématem se totiž už šest let zabývá v rozsáhlém výzkumném projektu Uměleckoprůmyslové museum v Praze a na stejnou dobu, kdy Moravsaká galerie otevřela Paneland, ohlašovalo závěrečnou souhrnnou výstavu s lapidárním názvem Paneláci. Moravská galerie tedy stála před nelehkými úkoly: přinést nové poznatky v situaci, kdy jiný badatelský tým zevrubným a multidisciplinárním způsobem probádal více než sedmdesát sídlišť v České republice, a postavit svou prezentaci na originálním kurátorském konceptu, který ji od Paneláků významně odliší. Tým Moravské galerie pod vedením Rostislava Koryčánka bohužel uspěl jen částečně.

Výstava Paneland je návštěvnicky přístupná. Texty nejsou dlouhé, jsou věcné a srozumitelné. Prostřednictvím trochu punkové instalace, jejímž autorem je Tomáš Džadoň, se expozice skvěle vypořádává i s odvěkým problémem prezentace architektury ve výstavním prostoru. V galerii nelze vystavit architektonické originály jako v případě obrazů, soch a dalších médií – vždy je musí nahradit jejich dokumentace (plány, modely) či simulace prostorového zážitku. V sekci Panelandu věnované výstavbě sídlišť musí návštěvník projít kolem maket panelových desek, jinde obchází skrumáže dílců nábytkového systému Universal nebo se proplétá mezi na zeď připevněnými originály několikametrových dětských prolézaček. V části představující obraz panelových sídlišť v televizní tvorbě se pak může posadit na autentická obýváková křesla a ve dvoraně brněnského Uměleckoprůmyslového muzea si může projít rekonstrukci panelového bytu v měřítku jedna ku jedné. Jednotícím prvkem různorodých částí výstavy i pojítkem mezi výstavou a katalogem jsou precizní, přesto osobité ilustrace Jana Šrámka.

V informační rovině najdeme na výstavě Paneland několik silných momentů: jednoznačným přínosem je vystavení fotografií Květoslava Přibyla, dlouholetého architekta Pražského projektového ústavu, několik pozoruhodných, ale spíše náhodně vybraných urbanistických vizí a část věnovaná reflexi sídlišť, připomínající unikátní kritické výstavy z konce 80. let, započaté přehídkou Urbanita 86, nebo katalogové listy nábytkových stěn ze soukromé sbírky. Horší už je to však s prezentací zvoleného tématu jako komplexního odborného problému a s formulováním jeho řešení či závěru založeného na srozumitelné uměleckohistorické interpretaci. Ponechám stranou, že výběr prezentovaných děl v sekcích o sídlišti ve fotografii a v televizní/filmové tvorbě postrádá kanonická díla těchto žánrů, jako byl třeba Kinoautomat: Člověk a jeho dům, představený na EXPO 67 v Montrealu, jehož československé účasti je věnována jiná výstava souběžně otevřená v Moravské galerii, nebo brilantní fotografie pražských sídlišť od Zdeňka Voženílka, dvorního fotografa Pražského projektového ústavu. Jedním z hlavních problémů výstavy je, že vysvětlující texty trpí až přílišnou paušalizací nebo vágností: „Neduhem mnoha panelových sídlišť byla (nebo i je) prostorová a architektonická neosobnost“, „každé sídliště mělo jednoznačnou atmosféru“, „přenesení původního záměru vzalo často za své“ atd. Která sídliště taková byla a která ne? Které záměry vzaly za své a které ne? Opravdu mělo každé sídliště jednoznačnou atmosféru? Jak ukazují často zcela protichůdná hodnocení v jednotlivých textech, z výstavy není zcela jasné, jestli si její autoři myslí, že se onen „největší československý experiment“ povedl, či nikoli. Něco takového ovšem není ani možné ve chvíli, kdy se autoři apriorně vyhýbají jakémukoli politickému stanovisku („Ve výstavě Paneland vnímáme politické předpoklady pro rozšíření panelové výstavby u nás jako fakt, který se nesnažíme nijak dále tematizovat.“). Z odborného hlediska tak výstava vyznívá spíš jako mozaika zajímavostí, než aby nabízela nové interpretace.

Nejméně přesvědčivým oddílem je reflexe panelových sídlišť v současném volném umění. Starší instalace Tomáše Džadoně a Kateřiny Šedé byly už vystaveny i publikovány mnohokrát a jejich zařazení do Panelandu nic nového nepřináší. Výběr Maxima Velčovského pro vytvoření nové instalace vysvětluje snad jen fakt, že s Moravskou galerií dlouhodobě spolupracuje. Jsou to jména, která návštěvníci Moravské galerie z posledních let dobře znají a kurátoři současného umění, kteří na Panelandu spolupracovali, tak rezignovali na prezentaci jiných, neokoukaných děl a tím i na svou odpovědnost prošlapávat nové cesty. Celkově zde chybí trochu subtilnější díla, typově podobná fotografickým cyklům Markéty Othové, časosběrnému projektu Cesta do práce nebo cyklu Příběh bytu Silvie Vondřejcové, či díla vztahující se ke kulturnímu fenoménu „obýváku“ (který reflektovala výstava Ř! v pražské Galerii UM na přelomu let 2012 a 2013). A jistě by se našly desítky dalších svébytných autorských přístupů k tomuto tématu. Stejně prvoplánově se bohužel jeví i ono zopakování rekonstrukce panelákového bytu v galerijním prostoru přesně dle výstavy Husákovo 3+1, která se konala před 10 lety rovněž v Galerii UM, a to bez jakékoli další reflexe či přidané hodnoty.

Otázky, které může výstava nad rámec instalačního „vizuálního potěšení“ vyvolávat, poměrně zdařile zodpovídá katalog. V něm najdeme kapitoly o některých aspektech panelové výstavby, jejím obrazu ve filmu, fotografii a současném umění či o bydlení a životním stylu 60.–80. let. Nejpozoruhodnější jsou texty věnované dosud spíše přehlíženým tématům: grafickému řešení a orientačním systémům v rámci sídlištních komplexů (Marta Sylvestrová) a text o Urbanitě 86 a jejím kontextu (Maroš Krivý). Studii Rostislava Koryčánka o sektorovém nábytku Universal, které trochu chybí srovnání s produkcí jiných producentů sektorového nábytku u nás i v zahraničí, doplňuje jeho starší kapitola „Zabydlet sídliště – postavit hřiště“ v nedávno vydané monografii Postavit domy nestačí (která by s klidně zasloužila přetisknout i v katalogu k výstavě Paneland, když už se nedostala do běžné distribuce). Zatímco se však autorský kolektiv zabývá vším možným, co s paneláky souvisí, odpověď na stěžejní otázku, tedy zda panelová sídliště dokázala či nedokázala reagovat na společenskou a politickou objednávku ubytování pracujících mas, je poněkud mlhavá. Jak ostatně ukazovaly i dobové diskuse, panelová sídliště nebyla řešením ani uměleckým, ani tolik architektonickým, jako především sociálním a urbanistickým. Bez statistických čísel to bohužel nejde. Otázka urbanismu, kterou výstava nijak systematicky netematizuje (stačilo by třeba jen na výseku brněnských sídlišť), se jeví jako zcela klíčová. Některá sídliště prostě byla lepší než jiná, nedozvídáme se ale která a proč.

Paneland je jednoznačně zábavný a originální. Avšak v tom, aby přinesl nový pohled na dnes nostalgicky oblíbené a v poslední době hojně badatelsky zpracovávané a popularizované téma panelových sídlišť, bohužel spíše selhává a vyznívá jako neuspořádaná syntéza témat, informací a současných děl. Realizovat původní záměr „Normalizace“ by snad i za cenu nižší návštěvnosti bylo záslužnější, už proto, že by takové téma přímo vyžadovalo nevyhýbat se politice a uvědomit si to, že galerijní prostor nemůže být nikdy ideologicky neutrální, zvlášť vůči otázkám, jejichž kritická reflexe je důležitým předpokladem vyrovnání se s nedávnou minulostí.

---

Paneland. Největší československý experiment / hlavní kurátor: Rostislav Koryčánek / Moravská galerie v Brně / Brno / 24. 11. 2017 – 18. 3. 2018

Foto: archiv MG, Kamil Till