Našpulit ústa, zuby k sobě a mluvit slovensky

Tak radí internetová poradna, jak naučit Vaše dítko vyslovovat problematickou hlásku ř. Ř je české jazykové specifikum, dokonce národní emblém, „manifestujeme se jako ti, kdo mají ř, hlásku, kterou nikdo cizí nevysloví“, píše Irena Vaňková v doprovodném katalogu výstavy Ř! Česká národní identita v současném výtvarném umění. Stejně jako příklad hlásky ř, i vystavená díla se nezabývají typickými prvky národní reprezentace (ze současných vizuálních projevů nás mohou napadnout národní symboly, národní reprezentace na mezinárodních přehlídkách a výstavách, státní dary v podobě národního designu apod.). Výstava chce představit každodenní projevy toho, co jako obyvatelé společně obývaného území, společně prožitých dějin a společně komunikovaného jazyka sdílíme. Jak naznačuje logopedická rada v nadpisu článku, svou národní identitu často nekonstruujeme samotnou o sobě, ale vůči (a díky) národním identitám jiným (hlavně okolním).

Výstava je prvním výstupem výzkumu, který provádí VŠUP v rámci projektu NAKI. Tento program rozděluje finanční prostředky od roku 2006 na aplikovaný výzkum a vývoj národní kulturní identity. Výzkumy, řešené v tomto programu, se týkají především materiálního dědictví a jeho uchování. Program má tedy ukázat, jak je národní identita utvářena konkrétními trojrozměrnými objekty – tím, čemu říkáme kulturní dědictví. Že národní identita není nic, co by se vznášelo ve vzduchu, nebo existovalo jen v našich hlavách bez návaznosti na materiálně žitou realitu, dokazuje i předkládaná výstava Ř! Česká národní identita v současném výtvarném umění. Výstava je zároveň pokračováním velmi úspěšné tradice týmových projektů studentů teorie a dějin designu a nových médií na VŠUP, která má na kontě již výstavu Husákovo 3+1, knihu Svést Labe do Berounky nebo sborník o sběratelství Mít a být. Tým kurátorů a kurátorek vedla prof. Milena Bartlová, která se národní identitou spíše ve starším umění a historiografii dějin umění zabývala již dříve (souborně vyšly její studie v knize Naše, národní umění v roce 2009).

Jak uvádějí autoři výstavy, jedná se o výrazně kurátorský projekt, sdělení je tedy neseno kontextem a souvislostí jednotlivých děl. Velmi významným poznáním pro zdejší galerijní praxi je explicitně vyjádřený předpoklad, že „umělecké dílo, které jeho tvůrce dokončil a odevzdal společnosti (vystavením, publikací, prodejem), je legitimně možné vykládat i jinak, než jak svému dílu rozumí sám autor, ať již svůj postoj v díle ztělesnil vědomě a cíleně, či nikoliv“. Jednotlivá umělecká díla tak kurátoři používají k demonstraci svého narativu – současné umění reflektuje určité kulturní kódy, které jako národ vesměs sdílíme. Nemusí se vůbec jednat o odkazy k tradičním národoveckým mytologiím (světcům, historickým postavám, památkám atd.), ale o populární kulturu či otisk nedávné socialistické minulosti, za kterou jsme sice učinili tlustou čáru, ale je nám ve veřejném i soukromém prostoru dennodenně připomínána v podobě větších i menších reliktů (někdy až relikvií) i vzorců chování. Takovým kulturním kódem může být třeba socialistický obývák, který zpracovávají hned dvě malby Ivany Lomové a Víta Soukupa. Nebo třeba hračky, ilustrace, ale také výrazně artikulované téma české krajiny. Kulturním kódem ale může být i relikt toho, co dnes chybí, není, co bylo vytrženo, po čem zbylo rozpačité bílé místo – výstava se tak dotýká ve videu Marka Thera i odsunu sudetských Němců, bolavého místa i současného společenského diskurzu.

Kurátoři odvedli beze sporu skvělou, náročnou a riskantní práci. Tematizujeme-li ve výstavním prostotu něco tak komplikovaného, jako je identita (jakákoli), vždy může přijít někdo a říci: Toto já přece s nikým nesdílím, nebo naopak: Chybí tu to a ono. Kurátoři si jsou toho vědomi a svůj koncept vnímají jako otevřený. Své chápání národní identity prezentují i v doprovodném katalogu, který je zajímavě členěn, začíná katalogem děl, následuje úvodní text představující kurátorský koncept a až poté jsou publikovány doplňující/vysvětlující eseje. Akcentují tak skutečnost, že výstava je především o uměleckých dílech a teprve pak o vysvětlivkách. Záslužné je, kromě dalších, i zařazení textu Hľadanie Slovenska, se kterým sdílíme nejen složitou minulost, ale hlavně složitou současnost. Ke každému dílu navíc kurátoři připojují i v samotné výstavě poměrně obsáhlý komentář, který obhajuje přítomnost díla v kurátorském konceptu. Někdy je znát, že texty byly psány horkou jehlou, někdy jsou příliš rozvláčné a nevěcné, ale to je asi věcí vkusu a trpělivosti každého návštěvníka. I trochu punkovější instalace dobře sedí ke studentskému charakteru projektu.

Výstava je odvážným, velmi nosným příkladem pro další projekty, jak zkoumat a v neposlední řadě také prezentovat výstupy z výzkumu týkajícího se národní kulturní identity. Nemá sice příliš velký rozsah, ale zde (jako snad nikde jinde) platí pravidlo, že méně znamená více. Na výstavu budou v průběhu let 2013–2014 navazovat další výstavní a publikační projekty, které budou prezentovat výstupy z výzkumu NAKI, řešeného na VŠUP.

______________________________________________________________

Ř! Česká národní identita v současném výtvarném umění / kurátoři: Eva Balaštíková, Anna Burianová, Ondřej Čech, Štěpánka Holbová, Eva Riebová, Veronika Rollová, vedoucí týmu Milena Bartlová / Galerie VŠUP / Praha / 7. 12. 2012 – 9. 2. 2013

______________________________________________________________

foto: Peter Fabo