Nikdy nekončící den a jeho cena

Slunce zapadlo kolem půl páté, ale já půjdu spát nejdřív kolem jedenácté. Dlouhé zimní večery mám svým způsobem ráda, venku je zima a tma a já se můžu v klidu soustředit. Lépe se mi čte i píše, a tak tento text, stejně jako většinu ostatních, dokončuji večer. Kdybych chtěla (a kdyby to moje tělo vydrželo), mohla bych pracovat klidně celou noc. To, že teď kolem zimního slunovratu trvá den jen něco málo přes osm hodin, mě nijak neomezuje, z velké části se právě díky elektrickému světlu mohu vyvázat ze závislosti na denních i ročních cyklech.

Tomuto „osidlování“ noci, resp. technickým předpokladům, historickým okolnostem a kulturním souvislostem tohoto prorůstání denních činností do nočního času, se věnuje kniha Oslepeni jasem. Kolonizace noci a vesmírná zrcadla Nikoly Ivanova, kterou na jaře minulého roku vydalo nakladatelství UMPRUM. V první kapitole se autor věnuje historickým pojetím noci a vývoji umělého osvětlení, díky kterému se nám podařilo noční čas zaplnit na světlu závislými aktivitami, druhá kapitola je pak věnována projektům vesmírných zrcadel plánovaných s ambicí cíleně směřovat odraz slunečních paprsků do konkrétních setmělých oblastí. Ivanov většinu času podává především faktografický přehled a do vlastních úvah se pouští jen zřídka, obecně je ale mezi řádky cítit, že vůči protahování denních aktivit do nočních hodin je velmi zdrženlivý. Zdůrazňuje především odvrácenou stranu nočního světla – jeho nezamýšlené důsledky a nerovnosti, které vytváří či prohlubuje.

Kniha vychází jako sedmý svazek v rámci Edice Dizertace P.S. věnované výjimečným disertačním pracím a Ivanov se tak jako první absolvent katedry volného umění zařazuje po bok pěti teoretiček či historiček umění a jedné typografky. V loňském roce vyšla následně i kniha fotografky Báry Mrázkové, a UMPRUM tak dává najevo, že textová část uměleckých doktorátů není „nutným zlem“, ale svébytným a samostojným výstupem. V případě Nikoly Ivanova naštěstí nejsme ochuzeni ani o tři filmy, které vznikly v rámci jeho studia – v úvodu je nejen zmiňuje a krátce shrnuje, ale poskytuje i odkazy, pod nimiž je můžeme zhlédnout. Vzhledem k tomu, že tato trojice odráží hlavní témata recenzované knihy, využiji odkazů na ně i já.

Noc jako ohrožené útočiště

Remain in the Dark sestává z atmosférických nočních záběrů – více či méně „zkrocená“ příroda se v nich střídá s detaily výjevů z předindustriální či raně industriální společnosti. Sedm mikropříběhů do značné míry zrcadlí několik pojetí noci, jež Ivanov ve své knize připomíná, a objevuje se tu třeba temná noc spojená se zlými silami, kterých je třeba se obávat. Zároveň je ale noc útočištěm pro ty, kteří nevyhovují společenským nárokům. Světlo se tak spíše než ochranou stává nástrojem disciplinace a symbolem opresivní moci – právě tento foucaultovský motiv je v prvních podkapitolách silně přítomen. Ostatně celá první kapitola nese název Temné světlo, což prozrazuje, že autor je vůči snahám noc prosvětlit, které spojuje s osvícenskou modernitou, značně zdrženlivý a zdůrazňuje jejich násilné aspekty.

V knize se Ivanov ve sledování vývoje umělého osvětlení dostává k industriální revoluci a vynálezům, jež umožnily vyvázání času z rytmů daných otáčením Země kolem vlastní osy i kolem Slunce a podřídily jej potřebám moderní kapitalistické výroby. Kromě amerického sociologa Murrayho Melbina, od nějž si autor do názvu vypůjčil slovní spojení kolonizace noci, textem silně rezonuje Jonathan Crary a jeho 24/7: Late Capitalism and the Ends of Sleep (ostatně první kapitola z Craryho knihy vyšla v českém překladu v Ivanovem editované antologii Odpočinek v neklidu: Biopolitika spánku a bdění). Crary vnímá spánek jako poslední útočiště před rozpínajícím se kapitalismem, který funguje nonstop, a v této logice se pro Ivanova nakonec všechny snahy osvětlit domovy a ulice jeví jako způsob postupného rozšiřování prostoru práce a zvyšování výkonu a zisku.

Nikola Ivanov: Dear Blake, 2022, still z videa. Se svolením autora.

Od pouličních lamp k vesmírným zrcadlům

Temným světlem se v craryovském duchu vine kritika toho, že za expanzi denních aktivit do nočních hodin neplatíme všichni stejnou cenu. Smutným faktem navíc zůstává, že nejvíc z toho těží právě ti, které to stojí nejméně. Ivanov například odkazuje na Craiga Koslofského, který poukázal na paradox spojený se zaváděním veřejného osvětlení například ve Vídni: instalováno bylo především tam, kde jej potřebovala a využívala vrchnost, ale zaplaceno bylo z daní, od kterých byla šlechta osvobozena. A nerovnosti pokračují dodnes, nepřetržitý chod světa ve směnném provozu zajišťuje především příslušnictvo nižších sociálních vrstev. „Vždycky, když se vracím z tahu v noci domů a pozoruji ty, kteří jsou tou dobou v práci, připadám si trochu provinile,“ svěřuje se vypravěč v Ivanovově multikanálové instalaci Dear Blake. Spolu s ním sledujeme snahy o vytvoření nikdy nekončícího dne – od projektů světelných věží z 18. století až po vesmírná zrcadla. Na pozadí klimatické krize a melancholického ohlížení se za již ukončeným vztahem shrnují dopisy adresované jisté Blake hlavní milníky vývoje technologie odrazu slunečního světla, které nám jsou představeny i v druhé kapitole recenzované knihy. Dojde tak na průkopníka vesmírných letů Hermanna Obertha, extraktivistické vize Kraffta Arnolda Ehricka a plány NASA z 80. let, i na ruské pokusy v rámci projektů Znamja a velmi nedávné čínské vize umělého měsíce.

Právě tato část knihy věnovaná vesmírným zrcadlům je prezentací suverénního výzkumu. Jestliže Ivanov v první polovině sklouzává k výčtům a parafrázím jinak úctyhodného množství (na francouzské a americké prostředí orientované) sekundární literatury, ve druhé přináší původní studii postavenou na primárních zdrojích. Zaměření na specifickou problematiku se pak pozitivně projevuje i v tom, že se zde text drží jedné výkladové roviny a působí podstatně koherentněji než v první polovině knihy. Vzhledem k tomu, jak zajímavý a dosud nepříliš známý materiál Ivanov představuje, trochu zamrzí, že jeho vlastní argumentace je i v druhé části naznačena jen letmo.

Samozřejmě nedává smysl očekávat od disertací umělectva stejnou hloubku a šíři záběru jako od textů jejich teoretických protějšků. Koneckonců jde jen o jeden z výstupů jejich studia, který stojí vedle uměleckých děl. Ta pak nejsou ilustrací textu, ale prostorem svébytného uvažování, které je k tomu pojmovému paralelní, není na text jednoduše převoditelné a typicky bývá i nosnější. Vyvstává tak ale otázka, zda je knižní publikace písemné části adekvátním způsobem prezentace a zda by nebylo vhodné klást buď větší důraz na představení praktických výstupů a jejich propojení s textem, nebo práce publikovat po výraznějším editorském zásahu.

Nikola Ivanov: Remain in the Dark, 2020, still z videa. Se svolením autora.

Druhé slunce a jeho stín

Obraťme se tedy v závěru k třetímu Ivanovovu filmu Second Sun. Ten vznikl ve spolupráci s barcelonským umělcem a designérem Pauem Saizem Solerem a zrcadlí ty části druhé kapitoly Ivanovovy knihy, které zmiňují dobovou argumentaci jak proti provedení projektu vesmírných zrcadel, tak v jeho prospěch. Jedná se o mockument ze slovenských Košic (autoři na něm pracovali v rámci rezidence v této východoslovenské metropoli), kde právě taková zrcadla instalovali a slunce tam nyní září i v noci. Ve vzduchu se tak vznáší otázka, zda pokles kriminality, úspory elektrické energie a rozmach turismu vyváží problémy se spánkem, rozvoj fóbií ze tmy či nebezpečí potenciálně spalujícího žáru. Postava klimatické aktivistky zmiňuje především narušení cirkadiánních rytmů, vymírání některých živočišných druhů a potenciál ekologické hrozby. Svým způsobem se tu tak opakují oprávněné obavy, které jsou namístě i v případě mnohem běžnějšího typu veřejného osvětlení, jako jsou v Praze aktuálně instalované LED lampy.

V samotném filmu obavy směřují hlavně k dopadům na lokální ekosystém a jeho bezprostřední proměnu. Zavedení vesmírných zrcadel by ale nutně znamenalo změny i v širším měřítku, protože by posunulo energetickou bilanci planety. Ačkoliv tento aspekt se v kontextu druhého slnka neobjeví, v závěru své knihy Ivanov připomíná, že v posledních letech se stále častěji uvažuje o opačném využití této technologie. Tedy o odrazu, který by neprodlužoval den, ale část slunečních paprsků by naopak odstiňoval ve snaze čelit klimatické změně. Autor je sice skeptický i vůči této variantě, jeho zdrženlivost ale není podložena rozvinutější argumentací, motiv se objeví jen krátce a bez výraznějšího ukotvení. Vzhledem k tomu pak závěr působí spíš jako příslib dalšího Ivanovova textového či filmového uvažování.

Nikola Ivanov, Oslepeni jasem. Kolonizace noci a vesmírná zrcadla, Praha: UMPRUM 2025. 288 stran, 420 Kč.